PONDĚLNÍ GLOSY 16.05.2005
Miroslava Macka
Hokejový národ je po včerejším zisku titulu mistrů světa v euforii, národ nehokejový jen kroutí hlavou nad některými projevy této euforie.
Mne nejvíce zaujala vosková figurina Václava Klause s českou vlaječkou v ruce v lóži vídeňského stadionu a dokonce jsem měl dojem, že někde v pozadí se mihnul jen o málo živější premiér Paroubek.
Také jsem si vybavil moji babičku, která, když viděla kdysi v první půli padesátých let na takové té maličké obrazovce hokejový přenos, se mě zeptala: A proč se ti chlapci tak honí za tím pukem a nevezme si každý svůj?
Koukal jsem včera chvíli na televizní Sedmičku s premiérem Paroubkem a předsedou ODS Topolánkem a v jednom okamžiku jsem povyskočil a velmi zatoužil sedět v Topolánkově křesle, neboť jeho agrumentace se mi zdála velmi mdlá a nepřesvědčivá. Bylo to tehdy, kdy se Paroubek chlubil tím, že za poslední léta vlády ČSSD vzrostl průměrný plat o 31%.
Kdybych seděl na Topolánkově místě řekl bych: Bohužel, soudruhu premiére, bohužel. Neboť tento nárůst platů byl mnohdy způsoben politicky motivovanými vládními rozhodnutími a tak se spousta peněz "prožrala" v době, kdy je jen vnitřní dluh české silniční sítě kolem jednoho bilionu korun, veřejný dluh narostl taktéž o stamiliardy, zdravotnictví je u konce s dechem a důchodový systém také. A to v situaci, kdy ještě můžete dotovat mizerné hospodaření z výnosů privatizace. Chováte se stejně nezodpovědně jako by se chovala rodina, která by vyrazila do restaurace na večeři, nakoupila si nové oblečení a pak vyrazila na dovolenou, namísto toho, aby žila skromněji, ale zaplatila dětem studia, nakoupila do firmy nové stroje, zdravotně se připojistila a šetřila též na důchod."
Zítra vychází v Lidovkách můj text s názvem "Nemůžeš-li ruku useknout, potřes jí aneb s Paroubkem navždy".
Staré české přísloví:
Tu máš, nebohý, co se mi nehodí.
Mne nejvíce zaujala vosková figurina Václava Klause s českou vlaječkou v ruce v lóži vídeňského stadionu a dokonce jsem měl dojem, že někde v pozadí se mihnul jen o málo živější premiér Paroubek.
Také jsem si vybavil moji babičku, která, když viděla kdysi v první půli padesátých let na takové té maličké obrazovce hokejový přenos, se mě zeptala: A proč se ti chlapci tak honí za tím pukem a nevezme si každý svůj?
Koukal jsem včera chvíli na televizní Sedmičku s premiérem Paroubkem a předsedou ODS Topolánkem a v jednom okamžiku jsem povyskočil a velmi zatoužil sedět v Topolánkově křesle, neboť jeho agrumentace se mi zdála velmi mdlá a nepřesvědčivá. Bylo to tehdy, kdy se Paroubek chlubil tím, že za poslední léta vlády ČSSD vzrostl průměrný plat o 31%.
Kdybych seděl na Topolánkově místě řekl bych: Bohužel, soudruhu premiére, bohužel. Neboť tento nárůst platů byl mnohdy způsoben politicky motivovanými vládními rozhodnutími a tak se spousta peněz "prožrala" v době, kdy je jen vnitřní dluh české silniční sítě kolem jednoho bilionu korun, veřejný dluh narostl taktéž o stamiliardy, zdravotnictví je u konce s dechem a důchodový systém také. A to v situaci, kdy ještě můžete dotovat mizerné hospodaření z výnosů privatizace. Chováte se stejně nezodpovědně jako by se chovala rodina, která by vyrazila do restaurace na večeři, nakoupila si nové oblečení a pak vyrazila na dovolenou, namísto toho, aby žila skromněji, ale zaplatila dětem studia, nakoupila do firmy nové stroje, zdravotně se připojistila a šetřila též na důchod."
Zítra vychází v Lidovkách můj text s názvem "Nemůžeš-li ruku useknout, potřes jí aneb s Paroubkem navždy".
Staré české přísloví:
Tu máš, nebohý, co se mi nehodí.