ÚTERNÍ GLOSY 19.04.2005
Miroslava Macka
Jak příznačné: jak ještěpremiér Gross slábne a slábne, tak se budou množit a množit vynořující se kostlivci ze skříní. Včera kupříkladu přinesly Hospodářské noviny zprávu, že policie chce znovu otevřít případ pokusu o vraždu Ivana Lhotského, přes jehož firmu protekly v druhé půlce devadesátých let podivné peníze do pokladny ČSSD, kterou v té době obhospodařoval trandem Svoboda + Snopková, tehdejší velcí kamarádi středočeské hvězdy Stanislava Grosse. Dříve se policie přikláněla (poněkud nepochopitelně) k názoru, že objednavatelem nedokonané vraždy nebyl nikdo z politických kruhů, dnes si to však už - vzhledem k novým, přísně utajovaným poznatkům - nemyslí.
Tehdy šlo o "půjčky", cezené přes různé firmy, včetně firmy TIA výše zmíněného Lhotského, jejichž dlouho utajovaným původcem byl německý "mecenáš" Karl Heinz Haupmann. "Mecenáš" proto, protože se mu "náhodou" podařilo prodat dalšímu Grossovu kamarádu, Tomáši Kadlecovi, budovu pro Národní bezpečnostní úřad za půl miliardy korun.
Ani bych se nedivil, kdyby součet "půjček" ČSSD tvořil ucelený procentní díl tohoto skvělého prodeje a kdyby i tento "kšeft" byl jedním z důvodů pekelného strachu Stanislava Grosse opustit nejvyšší funkci.
Abychom si zase neukroutili hlavu jen nad Stanislavem Grossem, začtěte se do životopisu Joschky Fischera, při jehož jmenování ministrem zahraničí Německa jsem si též mohl ukroutit hlavu, neboť jsem jej znal ze šedesátých, radikálních let: syn řezníka, utekl z 10. třídy gymnázia, neboť mu hrozilo propadnutí, pak se potloukal v ultralevicových kruzích a plánoval světovou revoluci, rval se na demonstracích s policií a při krátké práci u pásu v automobilce se snažil radikalizovat proletariát, takže byl po pár měsících vyhozen. V roce 1981 vstoupil do Strany zel,ených a stal se profesionálním politikem - v roce 1985 se stal ministrem hesenské vlády, po roce však byl vyhozen, jeho popularita u veřejnosti však stále rostla, neboť brojil proti módně neoblíbené atomové energii. V roce 1994 byl zvolen do Bundestagu a v roce 1998 se spolu se socialisty dostal do vlády coby vicekancléř a ministr zahraničí.
Záhy zřejmě bude nucen rezignovat, neboť se prolátlo, že zásluhou směrnice, kterou vydal z ideologických důvodů ihned po nástupu do funkce ministra, začaly bezproblémově proudit do Německa ohromné zástupy prostitutek, černých pracovníků a fanatiků všeho druhu, včetně teroristů.
Čtenář glos J.Š. mi zaslal poznámku k datu členství Jana Kohouta v KSČ, kterou pro pořádek uveřejňuji, byť už ji politický vývoj předběhl:Váš čtenář P.J. má pravdu v tom, že při přijímání byla v KSČ dvouletá kandidátská lhůta. Nicméně po jejím úspěšném absolvování se členství počítalo zpětně od okamžiku vstupu mezi kandidáty, nikoli až od přijetí za člena.
Pokud tedy byl pan Jan Kohout přijat v roce 1986 za kandidáta, tak byl v roce 1988 přijat za člena, ale členství se mu ve všech kádrových materiálech (i v seznamech členů KSČ atd.) počítalo od toho roku 1986. Pan Kohout sice není zrovna můj kůň (a když, tak leda trojský), ale tohle jsem nucen uvést na pravou míru.
Dnes vychází v Lidovkách můj text s názvem "Návrh španělských poslankyň a jeho zčeštění."
Staré české přísloví, nadčasově šité i na současnou situaci:
Vyšlo tele, vrátil se vůl.
Knížka "Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich) je dotisknuta a objednat si ji můžete na internetové adrese m.vitovcova@volny.cz a podrobnosti o knize a ukázku z ní si stále můžete přečíst v glosách ze dne 20. ledna tohoto roku.
Tehdy šlo o "půjčky", cezené přes různé firmy, včetně firmy TIA výše zmíněného Lhotského, jejichž dlouho utajovaným původcem byl německý "mecenáš" Karl Heinz Haupmann. "Mecenáš" proto, protože se mu "náhodou" podařilo prodat dalšímu Grossovu kamarádu, Tomáši Kadlecovi, budovu pro Národní bezpečnostní úřad za půl miliardy korun.
Ani bych se nedivil, kdyby součet "půjček" ČSSD tvořil ucelený procentní díl tohoto skvělého prodeje a kdyby i tento "kšeft" byl jedním z důvodů pekelného strachu Stanislava Grosse opustit nejvyšší funkci.
Abychom si zase neukroutili hlavu jen nad Stanislavem Grossem, začtěte se do životopisu Joschky Fischera, při jehož jmenování ministrem zahraničí Německa jsem si též mohl ukroutit hlavu, neboť jsem jej znal ze šedesátých, radikálních let: syn řezníka, utekl z 10. třídy gymnázia, neboť mu hrozilo propadnutí, pak se potloukal v ultralevicových kruzích a plánoval světovou revoluci, rval se na demonstracích s policií a při krátké práci u pásu v automobilce se snažil radikalizovat proletariát, takže byl po pár měsících vyhozen. V roce 1981 vstoupil do Strany zel,ených a stal se profesionálním politikem - v roce 1985 se stal ministrem hesenské vlády, po roce však byl vyhozen, jeho popularita u veřejnosti však stále rostla, neboť brojil proti módně neoblíbené atomové energii. V roce 1994 byl zvolen do Bundestagu a v roce 1998 se spolu se socialisty dostal do vlády coby vicekancléř a ministr zahraničí.
Záhy zřejmě bude nucen rezignovat, neboť se prolátlo, že zásluhou směrnice, kterou vydal z ideologických důvodů ihned po nástupu do funkce ministra, začaly bezproblémově proudit do Německa ohromné zástupy prostitutek, černých pracovníků a fanatiků všeho druhu, včetně teroristů.
Čtenář glos J.Š. mi zaslal poznámku k datu členství Jana Kohouta v KSČ, kterou pro pořádek uveřejňuji, byť už ji politický vývoj předběhl:Váš čtenář P.J. má pravdu v tom, že při přijímání byla v KSČ dvouletá kandidátská lhůta. Nicméně po jejím úspěšném absolvování se členství počítalo zpětně od okamžiku vstupu mezi kandidáty, nikoli až od přijetí za člena.
Pokud tedy byl pan Jan Kohout přijat v roce 1986 za kandidáta, tak byl v roce 1988 přijat za člena, ale členství se mu ve všech kádrových materiálech (i v seznamech členů KSČ atd.) počítalo od toho roku 1986. Pan Kohout sice není zrovna můj kůň (a když, tak leda trojský), ale tohle jsem nucen uvést na pravou míru.
Dnes vychází v Lidovkách můj text s názvem "Návrh španělských poslankyň a jeho zčeštění."
Staré české přísloví, nadčasově šité i na současnou situaci:
Vyšlo tele, vrátil se vůl.
Knížka "Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich) je dotisknuta a objednat si ji můžete na internetové adrese m.vitovcova@volny.cz a podrobnosti o knize a ukázku z ní si stále můžete přečíst v glosách ze dne 20. ledna tohoto roku.