ÚTERNÍ GLOSY 12.04.2005
Miroslava Macka
Půvabné zdůvodnění má Národní bezpečnostní úřad pro fakt, že lidé, kteří studovali na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) či tam absolvovali speciální kurzy a mezi něž patří i Grossem navrhovaný premiér Jan Kohout, dostávají bez problémů bezpečnostní prověrky, ačkoliv tato škola byla a je v podezření, že to byla verbírna pro sovětské tajné služby: pouhé absolvování školy nelze považovat za bezpečnostní riziko - za patnáct let se žádný takový veřejně známý případ neobjevil.
I chce se namítnout: copak se za patnáct let objevil vůbec jeden jediný případ, že by byl odhalen mezi českými občany sovětský špión?
A chce se dodat: kde tedy jsou?
Soudruh Michal Kraus, předseda poslaneckého klubu ČSSD, je také jeden z těch, kteří dokáží na jednoduchou otázku odpovědět lepivým, beztvarým chrchlem. Zde příklad z jeho včerejšího rozhovoru pro deník Právo.
Otázka: Kdo vlastně má vybírat ministry nové vlády - odstupující premiér Gross, nebo nastupující premiér Kohout?
Odpověď: Musí být dosažen zásadní politický konsensus, že tento model je pro strany proevropské většiny přijatelný. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že principem této vlády není vládnout na základě koaliční dohody tří stran, kterou KDU - ČSL jednostranně vypověděla, takže tato dohoda už neplatí. Ale že model sestavení této vlády by měl být podobný jako byl v období Tošovského vlády....
Tleskám policistovi, který v neděli zastřelil ozbrojeného zloděje při honičce po krádeži auta a horského kola. Jak říkali již staří Čechové: mladý visalec na stáří nekrade.
Můj text z březnového čísla časopisu 51 PRO:
Paměti slavných aneb Jak to určitě nebylo.
Při listování veleúspěšnou knihou bývalého předsedy ČSSD a premiéra Miloše Zemana mně náhle došlo, že s názvy knih vzpomínajících politiků (ale také herců, zpěváků, sportovců a vůbec lidí obecněji známých) je to jako s titulky bulvárních novin. Ty také chytají oko čtenáře slibnými slovy titulků, aby pak ve vlastních článcích našel jen pitomoučké, nezajímavé, zbytečné a pomíjivé rádobyinformace.
Také název knihy Miloše Zemana "Jak jsem se mýlil v politice" slibuje zajímavou dušezpytnou studii člověka, který léta objímá stromy a rozjímá s ptactvem nebeským nad bývalým žitím, plným politických střetů a státnických rozhodnutí, a který nyní s moudrostí věku shovívavě a s odstupem shlíží na pachtění svých mladých nástupců - a protože již není schopen odstrašovat špatnými příklady, uděluje dobré rady.
Faktické poselství dlouhého textu Miloše Zemana na téma jeho mýlení se v politice, by se ovšem vlezlo maximálně na půl stránky, a to jen za předpokladu, že by byl text vysázen mimořádně velkým typem písma. Znělo by totiž: mýlil jsem se, že mohu být spasitelem spálené země, když se z téměř všech spolupracovníků, které jsem s sebou vytáhl nahoru, vyklubali nýmandové, lenoši, podrazáci a kurvy, o okolním novinářském šmejdu ani nemluvě.
Pokud by tedy měla mít Zemanova kniha vzpomínek solidní, obsah vystihující název, měla by se jmenovat "Návod, kterak personální politikou a vlastním přičiněním rozbít politickou stranu". Nebo také "Jak jsem se nemýlil, když jsem se mýlil."
Ale uznávám, že to holt není ono.
Kompromisem by možná mohla být praxe, kdy první část názvu knihy by byla chytlavou, byť nepravdivou či zavádějící upoutávkou čtenářů, kdežto podtitul by byl poctivým vyjádřením skutečného obsahu díla.
Tak kupříkladu Václav Havel by mohl napsat paměti "Má zahradnická léta aneb Jak jsem okopával Václava Klause",
Petr Pithart zase objemnou knihu s názvem "Útrapy muže s absolutním sluchem aneb Jak jsem slyšel trávu růst" a Janu Rumlovi bych doporučoval název "S morálkou dojdeš nejdál aneb Stojím zde léta pevně jak balvan".
Nezapomenutelnému, neboť po částech odcházejícímu ministru obrany Tvrdíkovi a jeho vzpomínkám na život v khaki by jistě seděl chlapácký název "Vzpomínky válečníka aneb ČSSD vám dodá křídla", kdežto stejně nezapomenutelnému premiérovi Vladimíru Špidlovi, proslavenému tím, že jeho tvář byla často dějištěm mimických zázraků, bych pak rozhodně doporučil drsný, přímočarý dvojnázev "Vždycky jsem říkal, že zdroje budou aneb V Bruselu platí dobře".
Zato knize pamětí Stanislava Grosse (jistě rozsáhlejší, než jeho doktoranská práce) by určitě slušel slibně chytlavý název "Tajnosti jinocha aneb Ať si každý zvyká, že mám strýce Vika", ovšem i delší podtitul "Jak při troše důmyslu z chlupatého průmyslu máme s Šárkou prachy, aniž mřeme strachy" by nebyl k zahození a jistě by přispěl k prodeji publikace.
A Miroslav Kalousek, tak ten by mohl vydat nevšední titul vzpomínek pod názvem "Loyální lidovci aneb Sháním slovník cizích slov."
A co se týká mne? Tak já určitě nikdy žádné paměti nenapíšu, byť je to velice, převelice lákavé. Vždyť stará moudrost správně říká, že "vědění je moc" - a já toho na moc lidí moc vím. Kdykoliv však se mnou cloumá touha něco na někoho "prásknout", vybavím si kouzelnou scénu z filmu Ingmara Bergmana Úsměvy letní noci, v níž stará majitelka zámku odpovídá své dceři - herečce na dotaz, proč nenapíše paměti, následovně: Milá dcero, tento zámek a vše, co v něm vidíš mám právě proto, že jsem paměti nikdy nenapsala.
Ale možná se na stará kolena přece jen nechám přesvědčit a zavzpomínám alespoň na něco a napíšu pak mnohasvazkové vzpomínky s názvem "Děvčata, která jsem potkal cestou aneb V nouzi poznáš přítele, v blahobytu přítelkyni."
Knížka "Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich) je dotisknuta a objednat si ji můžete na internetové adrese m.vitovcova@volny.cz a podrobnosti o knize a ukázku z ní si stále můžete přečíst v glosách ze dne 20. ledna tohoto roku.
I chce se namítnout: copak se za patnáct let objevil vůbec jeden jediný případ, že by byl odhalen mezi českými občany sovětský špión?
A chce se dodat: kde tedy jsou?
Soudruh Michal Kraus, předseda poslaneckého klubu ČSSD, je také jeden z těch, kteří dokáží na jednoduchou otázku odpovědět lepivým, beztvarým chrchlem. Zde příklad z jeho včerejšího rozhovoru pro deník Právo.
Otázka: Kdo vlastně má vybírat ministry nové vlády - odstupující premiér Gross, nebo nastupující premiér Kohout?
Odpověď: Musí být dosažen zásadní politický konsensus, že tento model je pro strany proevropské většiny přijatelný. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že principem této vlády není vládnout na základě koaliční dohody tří stran, kterou KDU - ČSL jednostranně vypověděla, takže tato dohoda už neplatí. Ale že model sestavení této vlády by měl být podobný jako byl v období Tošovského vlády....
Tleskám policistovi, který v neděli zastřelil ozbrojeného zloděje při honičce po krádeži auta a horského kola. Jak říkali již staří Čechové: mladý visalec na stáří nekrade.
Můj text z březnového čísla časopisu 51 PRO:
Paměti slavných aneb Jak to určitě nebylo.
Při listování veleúspěšnou knihou bývalého předsedy ČSSD a premiéra Miloše Zemana mně náhle došlo, že s názvy knih vzpomínajících politiků (ale také herců, zpěváků, sportovců a vůbec lidí obecněji známých) je to jako s titulky bulvárních novin. Ty také chytají oko čtenáře slibnými slovy titulků, aby pak ve vlastních článcích našel jen pitomoučké, nezajímavé, zbytečné a pomíjivé rádobyinformace.
Také název knihy Miloše Zemana "Jak jsem se mýlil v politice" slibuje zajímavou dušezpytnou studii člověka, který léta objímá stromy a rozjímá s ptactvem nebeským nad bývalým žitím, plným politických střetů a státnických rozhodnutí, a který nyní s moudrostí věku shovívavě a s odstupem shlíží na pachtění svých mladých nástupců - a protože již není schopen odstrašovat špatnými příklady, uděluje dobré rady.
Faktické poselství dlouhého textu Miloše Zemana na téma jeho mýlení se v politice, by se ovšem vlezlo maximálně na půl stránky, a to jen za předpokladu, že by byl text vysázen mimořádně velkým typem písma. Znělo by totiž: mýlil jsem se, že mohu být spasitelem spálené země, když se z téměř všech spolupracovníků, které jsem s sebou vytáhl nahoru, vyklubali nýmandové, lenoši, podrazáci a kurvy, o okolním novinářském šmejdu ani nemluvě.
Pokud by tedy měla mít Zemanova kniha vzpomínek solidní, obsah vystihující název, měla by se jmenovat "Návod, kterak personální politikou a vlastním přičiněním rozbít politickou stranu". Nebo také "Jak jsem se nemýlil, když jsem se mýlil."
Ale uznávám, že to holt není ono.
Kompromisem by možná mohla být praxe, kdy první část názvu knihy by byla chytlavou, byť nepravdivou či zavádějící upoutávkou čtenářů, kdežto podtitul by byl poctivým vyjádřením skutečného obsahu díla.
Tak kupříkladu Václav Havel by mohl napsat paměti "Má zahradnická léta aneb Jak jsem okopával Václava Klause",
Petr Pithart zase objemnou knihu s názvem "Útrapy muže s absolutním sluchem aneb Jak jsem slyšel trávu růst" a Janu Rumlovi bych doporučoval název "S morálkou dojdeš nejdál aneb Stojím zde léta pevně jak balvan".
Nezapomenutelnému, neboť po částech odcházejícímu ministru obrany Tvrdíkovi a jeho vzpomínkám na život v khaki by jistě seděl chlapácký název "Vzpomínky válečníka aneb ČSSD vám dodá křídla", kdežto stejně nezapomenutelnému premiérovi Vladimíru Špidlovi, proslavenému tím, že jeho tvář byla často dějištěm mimických zázraků, bych pak rozhodně doporučil drsný, přímočarý dvojnázev "Vždycky jsem říkal, že zdroje budou aneb V Bruselu platí dobře".
Zato knize pamětí Stanislava Grosse (jistě rozsáhlejší, než jeho doktoranská práce) by určitě slušel slibně chytlavý název "Tajnosti jinocha aneb Ať si každý zvyká, že mám strýce Vika", ovšem i delší podtitul "Jak při troše důmyslu z chlupatého průmyslu máme s Šárkou prachy, aniž mřeme strachy" by nebyl k zahození a jistě by přispěl k prodeji publikace.
A Miroslav Kalousek, tak ten by mohl vydat nevšední titul vzpomínek pod názvem "Loyální lidovci aneb Sháním slovník cizích slov."
A co se týká mne? Tak já určitě nikdy žádné paměti nenapíšu, byť je to velice, převelice lákavé. Vždyť stará moudrost správně říká, že "vědění je moc" - a já toho na moc lidí moc vím. Kdykoliv však se mnou cloumá touha něco na někoho "prásknout", vybavím si kouzelnou scénu z filmu Ingmara Bergmana Úsměvy letní noci, v níž stará majitelka zámku odpovídá své dceři - herečce na dotaz, proč nenapíše paměti, následovně: Milá dcero, tento zámek a vše, co v něm vidíš mám právě proto, že jsem paměti nikdy nenapsala.
Ale možná se na stará kolena přece jen nechám přesvědčit a zavzpomínám alespoň na něco a napíšu pak mnohasvazkové vzpomínky s názvem "Děvčata, která jsem potkal cestou aneb V nouzi poznáš přítele, v blahobytu přítelkyni."
Knížka "Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich) je dotisknuta a objednat si ji můžete na internetové adrese m.vitovcova@volny.cz a podrobnosti o knize a ukázku z ní si stále můžete přečíst v glosách ze dne 20. ledna tohoto roku.