STŘEDEČNÍ GLOSY 16.03.2005

Miroslava Macka
Česko se "suverénně" rozhodlo, že napříště nebude tříštit svoji pomoc rozvojovým zemím ( doposud celkem čtyřiceti), ale v rámci "dělby práce" s EU si "vybralo" zemí jen osm: Angolu, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko a Černou Horu, Vietnam, Jemen, Mongolsko, Zambii a Moldavsko, tedy bývalé socialistické země.
Příští rok na pomoc vydáme 180 milionů, další rok pak více než 400. Doufám jen, když už musím ze svých daní pomáhat, ať chci nebo nechci, že nepůjde o projekty, kterak udržet co nejvíce socialistických "výdobytků", což je naše velice silná stránka.

ČSSD loni hospodařila se ztrátou 59.8 milionu korun. Jak je vidět, není řádným hospodářem ani ve svém Lidovem domě, natož pak ve státě.

Lidé, kteří jsou na Úřadu vlády placeni z našich peněz coby odborní poradci premiéra Grosse, řeší, jak sami přiznávají, i jeho soukromé problémy. Hleďme, co vše platíme!

Pojedete-li opilí autem a zastaví Vás policie, ne, abyste platili pokutu nebo se nechali nějak jinak šikanovat! Ohražtě se a poukažte na ministra Mlynáře, který se také hájí tím, že sice porušil zákon, ale nevznikla přece žádná škoda.

Britský trh se stal největším odběratelem šampaňského. Jak je vidět, Britové poslechli radu Winstona Churchilla, který kdysi o šampaňském řekl: Při vítězství si je zasloužíme, při prohře potřebujeme.

Můj včerejší text z Lidovek:

Plaidoyer za mladé soudce a proti soudcovské samosprávě.

Speciální teorii relativity publikoval Albert Einstein ve 26 letech, tedy ve věku, kdy jeho životní zkušenosti nebyly, dle současných českých zvyklostí, zrovna největší. Wolfgang Amadeus Mozart zemřel v pětatřiceti, tedy ve věku, kdy by ještě léta musel čekat na to, aby se u nás mohl stát nikterak vlivným senátorem, ovšem velice vlivným premiérem by se kupodivu stát mohl. Architekt Josef Fuchs vyhrál (spolu s Oldřichem Tylem) soutěž na dodnes obdivovaný palác Pražských vzorkových veletrhů v Holešovicích, když mu bylo devětadvacet, jelimánek jeden......a takto pokračovat by se dalo hodně dlouho.
Na druhé straně jednomu bankéři, finančnímu geniovi a ministru financí bylo zralých 56 let, když se dostal na vrchol kariéry: začal sloužit kancléři Hitlerovi a jeho fašistickému hnutí: jmenoval se Hjalmar Schacht. Jeden doposud všemi ctěný předseda českého Nejvyššího správního soudu se stal ve zralém a zkušeném věku 67 let dokonce prezidentem: jmenoval se Emil Hácha. Za mlada všemi ceněný a obdivovaný historik a muzikolog se ve stejném věku 67 let stal, mimo jiné, ministrem školství a také sekyrnickou kreaturou: jmenoval se Zdeněk Nejedlý....pokračovat by jistě mohl každý z vás z vlastní zkušenosti dost dlouho.
Potud tedy s rozhodnutím prezidenta republiky nejmenovat soudní čekatele soudci z důvodu, že jim ještě není třicet let a mají tedy málo životních zkušeností (ačkoliv v jejich případě zákon výjimku umožňuje) nesouhlasím - vadí mi na něm zvláště ta paušálnost "mladší třiceti let = málo zkušeností". A to zvláště, když lze předpokládat, že by v prvních letech soudcovské praxe jistě nesoudili komplikované a "velké" případy, ale začínali pěkně od píky.
Ještě více však nesouhlasím s reakcí některých soudců a jejich stavovských organizací, kteří prezidentova rozhodnutí okamžitě využili k zahájení dalšího boje za ještě větší "nezávislost" a ještě větší pravomoci rozhodovat sami o sobě.
Osobně jsem byl proti tomu, aby byli záhy po roce 1989 soudci jmenováni doživotně a schvaloval jsem tehdy navrhovanou a bohužel zamítnutou pětiletou "karanténu", po které by bylo doživotní jmenování teprve u každého soudce v závislosti na kvalitě jeho práce znovu zváženo. Nevěřil jsem totiž v kouzelný proutek, který udělá z tehdejších ohromně většinově komunistických a prorežimních soudců (o "kvalitě" přijímacích řízení na právnické fakulty a kvalitě tehdejší výuky ani nemluvě), nestrannou, zodpovědnou, spravedlivou, vzdělanou a hlavně obecně váženou elitu.
Připočteme-li k tomu příšerný právní pozitivismus, který u nás panoval a panuje a způsob, jakým jsou parlamentem přijímány nové a nové zákony, nové a nové novelizace a nové a nové novelizace novelizací, nelze se současnému stavu justice a názoru občanů na ni divit.
Nikdy jsem též nechápal a stále nechápu nezávislost soudů a soudců tak, jak ji bohužel vidím v praxi: totiž, že neexistuje téměř žádná závislost mezi množstvím a kvalitou vykonané práce a odměnou za ni. Jinak řečeno, stávající praxe v soudnictví je stále velmi podobná praxi, kterou jsem desetiletí zažíval v socialistickém zdravotnictví: bez ohledu na množství a kvalitu práce byli lékaři odměňováni dle odsloužených let a dle funkcí, které často získali nejen za odborné, ale hlavně za politické zásluhy (alespoň to snad dnes pominulo).
Jsem tedy přesvědčen, že řešení současného stavu neleží ani v posílení soudcovské samosprávy, ani v přílivu dalších peněz na vybavení soudů, ani v oslabení pravomocí prezidenta republiky, ale v razantním proklestění současné džungle zákonů (bohužel uskutečnitelné jedině prostřednictvím voleb, při nichž voliči dají více na reálné schopnosti kandidátů, než na jejich virtuální obrazy) a v postupném, zato důsledném odstranění zbytků reálného socialismu jak z právnických fakult, tak z justice.
K čemuž by, abych se vrátil na začátek, možná jmenování těch "nezletilých" soudců alespoň trochu pomohlo.

Nové přísloví, zaslané Pavlem Kosorynem:
Víra hory přenáší, ale někdy by bylo lepší nechat je tam, kde jsou.