STŘEDEČNÍ GLOSY 2.03.2005

Hora, jak bývá v Česku zvykem, zřejmě porodí myš - v hlavách poslanců ČSSD a Stanislava Grosse uzrává následující plán: Gross pěkně pokorně řekne občanům "Sorry, volové" a těm volům to bude opravdu stačit, aby jeho osobně a jeho bandu nechali dále vládnout.
Včetně "myslitele" ministra financí Sobotky, který dnes v Právu prohlásil, aniž by ho následně odvezli ve svěrací kazajce: Čelím lehce ironickým výtkám kolegů ze sociální demokracie, že mohu za krizi vlády, protože jsem zveřejnil návrh na snížení daní. Bez toho by se ODS nepolekala a nedala by úkol Miroslavu Kalouskovi, aby tuto koalici rozbil co možná nejdříve a návrh se nepodařilo prosadit.

Další perlu vypustil z úst Andrej Surňak, šéf agentury Crane Consulting ( to je ta, co vymyslela a realizovala tu monstrózní billboardovou kampaň s nažehleným Grossem a heslem Myslím to úpřímně): Gross uvažoval o rezignaci. Nebezpečí, kterým byla pro Grosse směnka, však pominulo jejím zničením, a tím pominul i důvod k odstoupení. Přestalo totiž hrozit, že by se mohla dostat do rukolu někoho, kdo by byl na štíru se zákonem.

A do třetice perla: ministr Bureš včera "pohrozil", že pokud se do několika týdnů vládní krize neuklidní, musel by zvážit, zda má jeho práce v takové vládě smysl.

Pro ČSSD a zvláště pro Grosse prý plánovaná omluva bude potupou, ale v rámci zachování této skvělé vlády ji podstoupí. Jakou děsivou každodenní potupou je pro nás Gross a jeho vláda, zřejmě ani netuší.

Velmi správně říká v dnešní MF Dnes Karel Steigerwald: Miloš Zeman ve svých pamětech kope do politických nul, které sám stvořil.

V Německu stoupl počet nezaměstnaných na 12.6 %, na nejvyšší počet od velké krize na počátku 30. let. To vše za vlády kancléře Schroedera, kterému v roce 1998 pomohl ve volbách slib, že sníží tehdejší nezaměstnanost na polovinu. Jak je vidět, socialisté jsou, co se týká velkohubých slibů a rukou do leva, všude stejní.

Můj včerejší text z Lidovek:

O odškodněních aneb uctivá žádost ke komunistům.

Nedůslednost - tak toho tématu se snad nikdy nezbavím. Táhne se českým prostředím jako červená nit tloušťky pořádného lana a není dne, abych na ni nenarazil, a to přímo čelně. Podívejte se třeba na nedůsledné odškodňování obětí minulosti: zrovna v těchto dnech jsou na pořadu lidé, fyzicky postižení 21. srpnem 1968 a následnou okupací a také se mluví o odškodnění disidentů, trpících s malými důchody v zapomenutí.
Chceme-li však odškodnit všechny oběti komunistického režimu, rozhodně to nestačí. Uvedu jako příklad sebe, a to jsem byl na rozdíl od mých rodičů bolševiky postižen nepoměrně méně. Nejprve by mne ovšem mělo odškodnit Německo, a to za to, že jsem se narodil v době, kdy okupovalo okleštěné Československo a zbraňovalo mým rodičům, aby se v protektorátu Boehmen und Maehren svobodně realizovali, vydělávali a patřičně mě živili - příděly koncem války a nedostatek bílkovin, vitaminů a stopových prvků jistě není tím nejlepším vkladem do života.
Pak si pár let nemám na co stěžovat, ovšem už v roce 1949 živnost mého otce znárodnili a dodnes jsem nedostal za "zkomunálněné" vybavení dílen, stroje, nástroje a materiál na skladě ani korunu. Nesměl jsem být, stejně jako má sestra, zdravotně pojištěn (i to byla součást třídního boje) a tak za mne veškeré zdravotní náklady museli několik let platit rodiče. V obecné škole naštěstí zůstali staří, dobří, předváleční učitelé, zato na škole osmileté a pak Jedenáctileté střední! Vedle starých, solidních profesorů se začaly množit produkty socialistického školství, připravené na pedagogickou dráhu hůře než špatně - takže si dovedete představit, jaké odškodné by pro mne za takto odbytou povinnou školní docházku vysoudil pan Fagan nebo jiný vyčuraný právník.
Na vysokou školu mne nevzali - ten kádrový původ! - a tak jsem nastoupil do tkalcovny jako pomocný tkalcovský dělník za 3.90.- Kč na hodinu. Osobně ten rok v továrně pranic za životní ztrátu nepovažuji, ba právě naopak, ale opět: šikovný právník by spočítal finanční újmu za chviličku.
Na medicině (na kterou jsem byl coby dělnický kádr bez problémů přijat) jsem se zásluhou bolševiků musel namísto rozšířeného studia jazyků, solidní organizace zdravotnictví a moderních výdobytků mediciny povinně zabývat marxismem -leninismem, dějinami dělnického hnutí, zmatky socialistického zdravotnictví, ale také Lysenkem a Lepešinskou a dalšími nepoužitelnými podivnostmi. Škody? Nevyčíslitelné.
Pak jsem si desetiletí ničil zdraví u zubařského křesla (o těžké žloutence na vojně ani nemluvím), a to na venkovském obvodu s více než 4.000 pacientů (z dnešního hlediska něco neuvěřitelného), a za plat, který byl jen zlomkem příjmů, které bych měl coby soukromník v normálním systému. Nemohl jsem číst všechny knihy, které jsem číst chtěl (byť jsem se snažil a leckteré si sehnal), nemohl jsem vidět všechny filmy, které jsem chtěl vidět (byť jsem veš funkci předsedy filmového klubu viděl i množství filmů "zakázaných"), nemohl jsem cestovat, kam bych chtěl a vzdělávat se v cizině dle svých představ, nemohl jsem si kupovat věci, které bych si chtěl koupit.....ten výčet je v podstatě nekonečný a tým právníků by se pěkně zapotil, kdyby měl spočítat výši odškodnění.
Také čas, strávený na nesmyslných povinných schůzích, aktivech a školeních by - převeden na peníze - činil pěknou sumičku.
Samozřejmě, že je nutno si položit otázku, kde by na takové důsledné odškodnění stát, který nemá jiné peníze, než ty, které nám uzme na daních, vzal. A jak vidíte, hned jsem si odpověděl: bohužel jen a jedině od nás.
Ale to je přece další příšerná nedůslednost - proč od nás ode všech? Proč by veškerá odškodnění za újmy života v reálném socialismu neměla jít na vrub těch, kteří ten systém násilím zavedli a desetiletí udržovali při životě (včetně mnoha dnešních disidentů, žádajících odškodné)? Co takhle zdanit všechny bývalé i dnešní členy KSČ, a to progresivně podle výše funkcí, a z této mimořádné daně platit tato odškodné?
Ale nežádám ani to - po nikom jsem nikdy nic nechtěl a nechci. Vlastně jedno jediné ano: aby mi svojí opakovanou volební podporou komunistů a socialistů neustále nezvyšovali daně a ponechali mi "jen" to, co si vydělám.


Staré české přísloví:
Snadno tomu housti, komu se chce skákati.

Vážení a milí,
stále ještě máte možnost objednat si knížku, kterou jsme napsali a vydali s mojí paní a která se nazývá "Jak se stát labužníkem aneb kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich), a to na adrese m.vitovcova@volny.cz
Podrobnosti a ukázka z knížky v glose ze den 20. ledna t.r.
Na skladě je už jen pár desítek výtisků z nákladu 1.000 kusů, uvažujeme však o dotisku.