STŘEDEČNÍ GLOSY 12.01.2005
Miroslava Macka
Vláda se prý včera sešla s odborníky na reformu zdravotnictví a pak rozhodla, že spoluúčast ve formě plateb za návštěvu lékaře, za recept či za pobyt v nemocnici nebude.
Nevěřím tomu: skuteční odborníci by na této spoluúčasti, která tvoří nezbytný autoregulační prvek na poptávkové straně, trvali.
Trvali by ovšem i na mnoha dalších nezbytnostech, o kterých však socialisté nechtějí ani slyšet.
Pokud Stanislavu Grossovi beztrestně projde skutečnost, včera ozřejměná Hospodářskými novinami), totiž že si před volbami v roce 2002 pořídil pětičlenné grosstapo, o jehož činnosti neměl nikdo mimo něj ani ponětí a s jehož členy se Gross (tehdy ministr vnitra), scházel po hotelích, kde dostával ústní informace, je to skutečně na emigraci.
Tady už přestává veškerá sranda.
Můj včerejší text z Lidovek "O kultuře malé a velké."
Je to téma, které mi v toku let vždy časy od času vytane na mysli - tentokrát byla spouštěcím mechanismem nedělní procházka, spojená s návštěvou výstavy obrazů Petra Brandla v bazilice svatého Jiří na Pražském Hradě - téma neustálého střetu dvou "kultur". Kultury "velké", nápadné, propagované, o veřejné peníze z titulu své velikosti a důležitosti se neustále hlásící, a také si na nedostatek těchto peněz neustále stěžující, do které zahrnuji divadla, koncertní tělesa, galerie, různé výstavy, ještě různější publikace a tak podobně, a kultury "malé", mediálně opomíjené, z veřejných prostředků až na nepatrné výjimky nefinancované, přesto, troufám si tvrdit, stejně důležité, ne-li důležitější, než je kultura " velká" - totiž kultury životního stylu": oblékání, stolování, péče o vzhled a vyjadřování, jednání s okolím a spousta dalších oblastí, které dokonce už jako součást kultury nevnímáme, ač tam právem a beze zbytku patří.
Vlastním spouštěcím mechanismem této úvahy pak byla nezbytná návštěva mé paní na dámské toaletě po skončení prohlídky výše zmíněné výstavy. Vrátila se totiž zcela šokována: neskutečně umatlané dveře (raději nedomýšlet čím), odtržené záchodové prkénko, nečisté záchodové mísy, chybějící toaletní papír a všudypřítomný čpavý zápach. A teď si vyberte: vypovídá o naší kulturnosti více výstava Petra Brandla a k ní vyvedený barevný katalog na křídovém papíru anebo stav místních toalet a nedostatek veškerého papíru tamtéž? Měla by být kvalita Národní galerie posuzována převážně podle občasných vznosných výstav či počtu publikací anebo také (a s váhou nemalou) podle kulturní úrovně jejích toalet? Co vypovídá o naší kulturnosti častěji a víc?
Po procházce jsme se zastavili cestou domů na čaj a něco drobného k snědku v malé kavárničce. Docela přívětivé, intimní prostředí s ochotnou obsluhou bylo velmi narušováno přehlasitě hovořícími, kýhajícími a v řehot vybuchujícími hosty u vedlejšího stolu, pranic nedbajícími na své okolí, když už přehlédnu to, že jsem dostal čaj naservírovaný v konvici z varného skla s příšerným plastovým uchem a ještě příšernějším plastovým cedníčkem, k tomu šálek s cibulákovým vzorem, postaveném na zašlém nerez podnosu, vše doplněno ostře červeným papírovým ubrouskem. Zvláštní kulturní žážitek, jen co je pravda.
Posloužím Vám do třetice zážitkem dalším, taktéž nepříliš dávným: byli jsme s manželkou na velmi přívětivém koncertu z cyklu Jazz na Hradě, ovšem zcela nepominutelnou součástí tohoto kulturního prožitku byl i mladý elegán ve večerním obleku, sedící bohužel nedaleko, neboť čpící starým potem a špatným alkoholem velmi doširoka. Což se jistě i vám, bohužel, stává často a jistě i ve Vás to vybuzuje otázku, zda by k větší kulturnosti kupříkladu cestování více než moderní vlakové soupravy Pendolino nepřispělo častější sprchování, výměna oblečení a užívání deodorantů cestujícími.
A to už vůbec nechci rozebírat vzhled a mluvu mnohých spoluobčanů, jen se ještě krátce zastavím u nezřídké neochoty, neúsměvnosti až nevražovosti prodavačů a dalších služebných duchů, včetně státních úředníků, neboť i toto vše je nedílnou součástí naší kultury, a to podle mne mnohem větší a náš život častěji a více ovlivňující, než nejnovější efemérní inscenace některého pražského divadla, nejnovější román Michaela Viehwega, poslední koncert současných hvězd či výstava čerstvých uměleckých výbojů nějaké té malířské skupiny.
Obávám se však, že tato "malá" kultura u nás zůstane, v porovnání s tou "velkou", nadále Popelkou: jednak v ní musí být každý nejen pasivním konzumentem, ale také trvale a velmi aktivně účinkujícím a jednak je holt u nás v očích mnohých špatná výstava či mizerný koncert stále ještě kulturnějším počinem, než nějaká uklizená a voňavá toaleta.
Staré české přísloví:
Na koho počnou straky skřehotati, již i vrány kvačí.
Nevěřím tomu: skuteční odborníci by na této spoluúčasti, která tvoří nezbytný autoregulační prvek na poptávkové straně, trvali.
Trvali by ovšem i na mnoha dalších nezbytnostech, o kterých však socialisté nechtějí ani slyšet.
Pokud Stanislavu Grossovi beztrestně projde skutečnost, včera ozřejměná Hospodářskými novinami), totiž že si před volbami v roce 2002 pořídil pětičlenné grosstapo, o jehož činnosti neměl nikdo mimo něj ani ponětí a s jehož členy se Gross (tehdy ministr vnitra), scházel po hotelích, kde dostával ústní informace, je to skutečně na emigraci.
Tady už přestává veškerá sranda.
Můj včerejší text z Lidovek "O kultuře malé a velké."
Je to téma, které mi v toku let vždy časy od času vytane na mysli - tentokrát byla spouštěcím mechanismem nedělní procházka, spojená s návštěvou výstavy obrazů Petra Brandla v bazilice svatého Jiří na Pražském Hradě - téma neustálého střetu dvou "kultur". Kultury "velké", nápadné, propagované, o veřejné peníze z titulu své velikosti a důležitosti se neustále hlásící, a také si na nedostatek těchto peněz neustále stěžující, do které zahrnuji divadla, koncertní tělesa, galerie, různé výstavy, ještě různější publikace a tak podobně, a kultury "malé", mediálně opomíjené, z veřejných prostředků až na nepatrné výjimky nefinancované, přesto, troufám si tvrdit, stejně důležité, ne-li důležitější, než je kultura " velká" - totiž kultury životního stylu": oblékání, stolování, péče o vzhled a vyjadřování, jednání s okolím a spousta dalších oblastí, které dokonce už jako součást kultury nevnímáme, ač tam právem a beze zbytku patří.
Vlastním spouštěcím mechanismem této úvahy pak byla nezbytná návštěva mé paní na dámské toaletě po skončení prohlídky výše zmíněné výstavy. Vrátila se totiž zcela šokována: neskutečně umatlané dveře (raději nedomýšlet čím), odtržené záchodové prkénko, nečisté záchodové mísy, chybějící toaletní papír a všudypřítomný čpavý zápach. A teď si vyberte: vypovídá o naší kulturnosti více výstava Petra Brandla a k ní vyvedený barevný katalog na křídovém papíru anebo stav místních toalet a nedostatek veškerého papíru tamtéž? Měla by být kvalita Národní galerie posuzována převážně podle občasných vznosných výstav či počtu publikací anebo také (a s váhou nemalou) podle kulturní úrovně jejích toalet? Co vypovídá o naší kulturnosti častěji a víc?
Po procházce jsme se zastavili cestou domů na čaj a něco drobného k snědku v malé kavárničce. Docela přívětivé, intimní prostředí s ochotnou obsluhou bylo velmi narušováno přehlasitě hovořícími, kýhajícími a v řehot vybuchujícími hosty u vedlejšího stolu, pranic nedbajícími na své okolí, když už přehlédnu to, že jsem dostal čaj naservírovaný v konvici z varného skla s příšerným plastovým uchem a ještě příšernějším plastovým cedníčkem, k tomu šálek s cibulákovým vzorem, postaveném na zašlém nerez podnosu, vše doplněno ostře červeným papírovým ubrouskem. Zvláštní kulturní žážitek, jen co je pravda.
Posloužím Vám do třetice zážitkem dalším, taktéž nepříliš dávným: byli jsme s manželkou na velmi přívětivém koncertu z cyklu Jazz na Hradě, ovšem zcela nepominutelnou součástí tohoto kulturního prožitku byl i mladý elegán ve večerním obleku, sedící bohužel nedaleko, neboť čpící starým potem a špatným alkoholem velmi doširoka. Což se jistě i vám, bohužel, stává často a jistě i ve Vás to vybuzuje otázku, zda by k větší kulturnosti kupříkladu cestování více než moderní vlakové soupravy Pendolino nepřispělo častější sprchování, výměna oblečení a užívání deodorantů cestujícími.
A to už vůbec nechci rozebírat vzhled a mluvu mnohých spoluobčanů, jen se ještě krátce zastavím u nezřídké neochoty, neúsměvnosti až nevražovosti prodavačů a dalších služebných duchů, včetně státních úředníků, neboť i toto vše je nedílnou součástí naší kultury, a to podle mne mnohem větší a náš život častěji a více ovlivňující, než nejnovější efemérní inscenace některého pražského divadla, nejnovější román Michaela Viehwega, poslední koncert současných hvězd či výstava čerstvých uměleckých výbojů nějaké té malířské skupiny.
Obávám se však, že tato "malá" kultura u nás zůstane, v porovnání s tou "velkou", nadále Popelkou: jednak v ní musí být každý nejen pasivním konzumentem, ale také trvale a velmi aktivně účinkujícím a jednak je holt u nás v očích mnohých špatná výstava či mizerný koncert stále ještě kulturnějším počinem, než nějaká uklizená a voňavá toaleta.
Staré české přísloví:
Na koho počnou straky skřehotati, již i vrány kvačí.