STŘEDEČNÍ GLOSY 21.01.2004
Miroslava Macka
Od května zaplatíme v restauracích za jídlo, pití a obsluhu nejméně o 17% více, neboť EU nám neudělí výjimku a tak DPH skokem stoupne z 5% na procent 22. Ale vzhledem ke zdražení plynu, telefonů a dalších nákladů čekejme zdražení spíše o procent dvacet. Tato zpráva by nás měla vést k zamyšlení nad dvěma věcmi: jsme-li opravdu suverenní stát, když nerozhodujeme o míře našeho zdanění a hlavně, zda by nebylo rozumné uspořádat znovu referendum o vstupu do EU, tentokrát ovšem se všemi informacemi, které nám před minulým referendem eurovlezdoprdelisté zatajili, ačkoliv utratili z našich daní na předreferendovou kampaň 200 milionů korun.
Ve vládě se schyluje k třesku, a to nejen kvůli eurokomisaři a školskému zákonu či růstu nájemného. Ovšem pravděpodobnost, že to vládu položí, je nulová. Vlády končí jen a jedině v tom okamžiku, kdy někdo z koaličních partnerů dojde k přesvědčení, že na pádu vlády vydělá. A to rozhodně nyní není ČSSD a US, lidovci pak jistě ještě rádi vyčkají, neboť současná situace je pro ně přímo vynikající: jsou u koryt a přerozdělování peněz, opticky však působí na voliče jako zásadová a nesmlouvavá opozice, což jim přináší hlasy.
Nepřehlédnutelné exposlankyni Janě Volfové ( Zemanovo křídlo), která řediteluje střední škole v Horních Počernicích, hrozí obvinění z mnohamilionových machinací - vypadá to, že škola zacházela s našimi penězi obdobně nepořádně a rozhazovačně jako současná vláda. Ovšem na rozdíl od vlády je takové počínání na nižších stupních nezákonné. Uvidíme, uvidíme.
Tříprocentní hranice namísto dosavadní pětiprocentní, to je jeden z návrhů změny volebního zákona, připravovaného vládou. Již tak politicky rozsekaná a nedobře kompromistická sněmovna, produkující pak nutně obdobnou, málo funkční vládu, má být roztřískána na ještě menší kousky. Vážně, co všechno si necháme ještě libít!
V pátek vyjde obnovený Dikobraz a už se těším. Tento typ časopisu tu chyběl jako sůl. Doufám jen, že nastaví laťku kvality vysoko a nikdy ji nepodleze.
Včedrejší text z Lidovek:
O mučednících českých zamyšlení patero.
Máme tady v Česku (ale obávám se, že to v různé míře platí i jinde) zvláštní zvyk vybírat si národní hrdiny z lidí, jejichž nepominutelnou zásluhou nebyl plnohodnotný, činorodý život, plný tvrdé práce a výsledků, které by nás zřetelně posunuly výš a dál a které by nás inspirovaly k podobným výkonům, ale zbytečná smrt, která z nich udělala pochybné mučedníky, ze kterých pak pochybní politikové vytvořili nepochybné symboly, a to navíc ještě něčeho zcela jiného.
Počítejte namátkově se mnou:
Václav, řečený svatý, od roku 924 český kníže, který uznal lenní závislost českých knížat na německé říši a vehementně šířil křesťanství.
Takový tehdejší euronadšenec (co také zbývalo), chtělo by se dodat. Pokud by nezemřel vraždou, moc bychom o něm asi neslyšeli a pokud ano, příliš příznivě by to jistě neznělo. Jenže mrtvý nabyl ohromnou cenu: dal se z něj udělat symbol. Kupodivu nikoliv nedůsledného a nepříliš úspěšného politika, ale neohroženého bojovníka a zachránce národa pomocí ozbrojené moci v dobách nejhorších.
Jan Hus, církevní reformátor, jeden z mnoha, kterým vadil rostoucí rozpor mezi zásadami a skutky církve. Chtěl proto po církvi, aby "slezla dolů z koně a šla mezi lid", řečeno dnešními slovy Stanislava Grosse. Nebýt toho, že byl upálen a stal se symbolem, stihl by ho s vysokou pravděpodobností osud stovek a stovek dalších neúspěšných reformátorů - zapomnění. Stal se však symbolem. Kupodivu nelítostného, a posléze ozbrojeného boje proti všemu německému a nakonec proti všem, haleného ovšem do boje za "pravdu".
Jan z Pomuka, vikář a politik, který ve sporech Václava IV. s pražským arcibiskupem stál (jak jinak) na straně církevní a byl proto králem zatčen, umučen a vhozen do Vltavy. Na 250 let se nad ním zavřela voda, jenže pak zázračně povstal coby Jan Nepomucký z mrtvých: při rekatolizaci se stal symbolem, a to nikoliv politických čistek, ale - zásluhou náhodně zachovalého jazyka - pravdomluvnosti a horlivosti.
Těžké, přetěžké to měl nový stát po roce 1918, neboť z vůdců zápasu o samostatnost sice rakouská justice leckoho odsoudila k smrti, avšak nakonec nepopravila.
A tak musel být mrtvý hrdina vyroben. Plukovník Švec, velitel 1. české družiny legií, který spáchal v roce 1918 sebevraždu, se stal symbolem "novorepublikového" člověka, ochotného obětovat pro řád a pořádek i život - a tak byl patřičně mediálně nafouklý důvod sebevraždy, ze které se měl stát symbol, nasnadě: protest proti demoralizaci vojáků v legiích. A legenda pak opět žila, umně (a mnohdy až nechutně) přiživována, vlastním životem, zcela odlišným od reality.
Jan Palach, dle pamětí spolužáků fanatický levičák, se pak nutně musel stát symbolem boje proti symbolu jiných levičáků - ruské branné moci. Jeho sebevražda ohněm ho k tomu přímo předurčovala a co na tom, že nezkrátila okupaci země ani o vteřinu a ničemu následnému nezabránila. Dodávala přece naději, říká se dnes, byť z té doby nepamatuji nikoho, kdo by tehdy něco takového pociťoval, jen lítost nad zcela zbytečně zmařeným životem.
Škoda, přeškoda, že při přípravě výroby mučedníků a symbolů nebereme pranic v potaz slova apokryfu Karla Čapka o Romeovi a Julii, vyřčená páterem Ippolitem ke vzdělanému Angličanovi, domáhajícímu se na místě potvrzení shakespearovské legendy: "Já nevím, co na tom vidíte krásného, když si dva mladí lidé vezmou život. Bylo by jich škoda, mladý pane. Já vám řeknu, krásnější je, že se Julie vdala a měla osm dětí a jakých dětí, panečku: jako obrázky."
A neuděláme konečně věčný symbol z kvalitně a plnohodnotně prožitého života.
O mučednících českých zamyšlení patero.
Máme tady v Česku (ale obávám se, že to v různé míře platí i jinde) zvláštní zvyk vybírat si národní hrdiny z lidí, jejichž nepominutelnou zásluhou nebyl plnohodnotný, činorodý život, plný tvrdé práce a výsledků, které by nás zřetelně posunuly výš a dál a které by nás inspirovaly k podobným výkonům, ale zbytečná smrt, která z nich udělala pochybné mučedníky, ze kterých pak pochybní politikové vytvořili nepochybné symboly, a to navíc ještě něčeho zcela jiného.
Počítejte namátkově se mnou:
Václav, řečený svatý, od roku 924 český kníže, který uznal lenní závislost českých knížat na německé říši a vehementně šířil křesťanství.
Takový tehdejší euronadšenec (co také zbývalo), chtělo by se dodat. Pokud by nezemřel vraždou, moc bychom o něm asi neslyšeli a pokud ano, příliš příznivě by to jistě neznělo. Jenže mrtvý nabyl ohromnou cenu: dal se z něj udělat symbol. Kupodivu nikoliv nedůsledného a nepříliš úspěšného politika, ale neohroženého bojovníka a zachránce národa pomocí ozbrojené moci v dobách nejhorších.
Jan Hus, církevní reformátor, jeden z mnoha, kterým vadil rostoucí rozpor mezi zásadami a skutky církve. Chtěl proto po církvi, aby "slezla dolů z koně a šla mezi lid", řečeno dnešními slovy Stanislava Grosse. Nebýt toho, že byl upálen a stal se symbolem, stihl by ho s vysokou pravděpodobností osud stovek a stovek dalších neúspěšných reformátorů - zapomnění. Stal se však symbolem. Kupodivu nelítostného, a posléze ozbrojeného boje proti všemu německému a nakonec proti všem, haleného ovšem do boje za "pravdu".
Jan z Pomuka, vikář a politik, který ve sporech Václava IV. s pražským arcibiskupem stál (jak jinak) na straně církevní a byl proto králem zatčen, umučen a vhozen do Vltavy. Na 250 let se nad ním zavřela voda, jenže pak zázračně povstal coby Jan Nepomucký z mrtvých: při rekatolizaci se stal symbolem, a to nikoliv politických čistek, ale - zásluhou náhodně zachovalého jazyka - pravdomluvnosti a horlivosti.
Těžké, přetěžké to měl nový stát po roce 1918, neboť z vůdců zápasu o samostatnost sice rakouská justice leckoho odsoudila k smrti, avšak nakonec nepopravila.
A tak musel být mrtvý hrdina vyroben. Plukovník Švec, velitel 1. české družiny legií, který spáchal v roce 1918 sebevraždu, se stal symbolem "novorepublikového" člověka, ochotného obětovat pro řád a pořádek i život - a tak byl patřičně mediálně nafouklý důvod sebevraždy, ze které se měl stát symbol, nasnadě: protest proti demoralizaci vojáků v legiích. A legenda pak opět žila, umně (a mnohdy až nechutně) přiživována, vlastním životem, zcela odlišným od reality.
Jan Palach, dle pamětí spolužáků fanatický levičák, se pak nutně musel stát symbolem boje proti symbolu jiných levičáků - ruské branné moci. Jeho sebevražda ohněm ho k tomu přímo předurčovala a co na tom, že nezkrátila okupaci země ani o vteřinu a ničemu následnému nezabránila. Dodávala přece naději, říká se dnes, byť z té doby nepamatuji nikoho, kdo by tehdy něco takového pociťoval, jen lítost nad zcela zbytečně zmařeným životem.
Škoda, přeškoda, že při přípravě výroby mučedníků a symbolů nebereme pranic v potaz slova apokryfu Karla Čapka o Romeovi a Julii, vyřčená páterem Ippolitem ke vzdělanému Angličanovi, domáhajícímu se na místě potvrzení shakespearovské legendy: "Já nevím, co na tom vidíte krásného, když si dva mladí lidé vezmou život. Bylo by jich škoda, mladý pane. Já vám řeknu, krásnější je, že se Julie vdala a měla osm dětí a jakých dětí, panečku: jako obrázky."
A neuděláme konečně věčný symbol z kvalitně a plnohodnotně prožitého života.
A Rochefoucauld?
Máš-li správný talent, budou tě ctít hlavy,
máš-li správnou hvězdu, budou tě ctít davy.
Máš-li správný talent, budou tě ctít hlavy,
máš-li správnou hvězdu, budou tě ctít davy.