PONDĚLNÍ GLOSY

Miroslava Macka
"Vůle České republiky je být v hlavním integračním proudu a mít vliv tam, kde se Evropa integruje", prohlásil po víkendovém krachu jednání o evropské ústavě český premiér Špidla. Velice se ovšem mýlí: Česko není živočich a nemá vůli. Být v hlavním integračním proudu je vůle pár politiků, kteří si od toho slibují více moci. Součet vůlí jednotlivých občanů Česka, kdyby měli poctivě na výběr mezi integrovanou Evropou s hlavním vlivem velmocí a Evropou á la carte ( kde si každý stát vybere z nabízených společných aktivit jen to, co je pro něj výhodné a co chce a povinně společný je jen svobodný prostor pohybu zboží, kapitálu a idejí), by byl určitě zcela jiný, než dnes tvrdí Vladimír Iljič.
Dalo se to vlastně čekat. Vždyť všichni diktátoři, projevující se v době, kdy jsou u moci, jako nesmrtelní a všemocní polobozi, jsou v okamžiku pádu najednou beze zbytku tím, čím skutečně jsou.
A tak nepřekvapuje, že Sadam Husajn skončil jako zbabělá krysa v díře. Což je moc dobře, neboť není nic nebezpečnějšího než mučedník, jdoucí se žhoucíma očima a zdviženou hlavou na smrt.
Věta Paula Bremera, amerického civilního správce Iráku, ze včerejší tiskovky v Bagdádu "Ladies and gentlemen, we got him", dozajista vejde do dějin. Když už jako nic jiného, tak jako ukázka dokonalého umění mediálně něco prodat. Vždyť dovedete si představit, jak by takovou událost ohlásil třeba Cyril Svoboda?
Zítra opět vyjde v Lidovkách můj text, tentokrát o tom, proč jsem rád maloměšťákem, pod kterýmžto názvem se skrývá polemika s názory Jakuba Patočky na disent, normalizační dobu a prezidenta Klause.
A dnešní Rochefoucauld, nejen ke kritice Poláků a Španělů, obviňovaných z toho, že zablokovali jednání o evropské ústavě:
Kdo volá po pokoře, má vždy na mysli poddanost.