ÚTERNÍ GLOSY
Miroslava Macka
Zajímavý zákon přijala v prvním čtení poslanecká koalice socialistů a komunistů čtrnáct let po pádu bolševiků, ač tento poslanecký návrh zákona vláda jako protiústavní zamítla. Podle tohoto zákona by každý majitel zemědělské půdy, který by na ní sám nehospodařil, musel tuto půdu nejméně na sedm let pronajmout, přičemž by musel tento nájem automaticky prodloužit o dalších sedm let. A nejen to: pokud by ani pak majitel nebo někdo z jeho příbuzných nezačal na půdě hospodařit, mohl by nájemce požádat během tří let soud, aby majiteli přikázal uzavřít nájemní smlouvu na dalších sedm let.
Nejvyšší čas vzít "volební vidle" a poslance, takto hlasující, z parlamentu vyházet. Neboť, jak vidět, neustále vstávají noví bojovníci a nedej bože, abychom k nim byli lhostejní.
Takže prosím tisk, velice prosím: zveřejněte velmi výrazně jejich jména. Ať si je můžeme důkladně zapamatovat.
Nejvyšší čas vzít "volební vidle" a poslance, takto hlasující, z parlamentu vyházet. Neboť, jak vidět, neustále vstávají noví bojovníci a nedej bože, abychom k nim byli lhostejní.
Takže prosím tisk, velice prosím: zveřejněte velmi výrazně jejich jména. Ať si je můžeme důkladně zapamatovat.
"A proč (zdravotní) pojišťovny neurčují výši pojistného nejen dle pohlaví, ale i podle etnické příslušnosti žadatele?", ptá se poněkud pateticky v týdeníku EURO Lenka Siberská ze společnosti Gender Studies.
Odpověď je ovšem nasnadě: protože by se se zlou potázaly a byly rozsápány ochránci lidských práv, byť by to bylo dle pojišťovací matematiky (což je na rozdíl od ochrany lidských práv exaktní věda) zcela namístě.
Odpověď je ovšem nasnadě: protože by se se zlou potázaly a byly rozsápány ochránci lidských práv, byť by to bylo dle pojišťovací matematiky (což je na rozdíl od ochrany lidských práv exaktní věda) zcela namístě.
Zahraniční pozorovatelé si stěžují, že parlamentní volby v Rusku neproběhly podle západních standardů, a to zvláště proto, že byly "široce využívány administrativní zdroje".
Jako při referendu o vstupu Česka do EU, jako při referendu o vstupu Česka do EU, chce se dodat.
Jako při referendu o vstupu Česka do EU, jako při referendu o vstupu Česka do EU, chce se dodat.
V MF Dnes vyšel minulý čtvrtek článek Jakuba Patočky, šéfredaktora Literárních novin a čerstvého lídra kandidátky Strany zelených do Evropského parlamentu, slovy velmi nevybíravými napadající Václava Klause a Miroslava Kalouska a velmi opožděně polemizující s Klausovým pohledem na disent a události 17. listopadu 1989.
Poslal jsem ihned následujícího dne MF Dnes polemický článek k jeho textu, protože však Patočkův text - podle sdělení redakce - vyšel jen ve dvou vydáních MF Dnes, přímá polemika není možná (hleďme, jak se vyhnout možné polemice!) a můj článek tedy publikován nebude.
Zde je:
Proč jsem rád maloměšťákem aneb vášnivá filipika proti pato(č)kům.
Rád čtu polemické články, kritiky a tvrdé výpady, dokonce nejraději ty, které jsou zaměřeny proti mým názorům, neboť nic nebystří kritického ducha více než vtipná a inteligentní polemika a nic není nudnějšího, než se probírat uhlazenými a politickou korektností napudrovanými texty bez chuti a vůně, bez osobního zaujetí autora, bez jeho zřetelně vyjádřeného stanoviska k věci.
Ovšem pod jednou jedinou podmínkou: totiž, že stanovisko autora vychází z mozku a ze srdce, byť někdy z mozku příliš zaujatého či ze srdce příliš divokého.
Pokud ovšem autor pracuje více nadledvinkami, pumpujícími adrenalin a žlučníkem, přidávajícím zahořklou žluč, bývá taková četba pravým intelektuálním utrpením.
Příkladem budiž článek Jakuba Patočky, šéfredaktora Literárních novin, publikovaný ve čtvrtečním vydání tohoto listu pod titulkem "Klausokalouskizace", který snad byl původně zamýšlen jako velmi pozdní příspěvek do diskuse ke Klausovu článku "17.listopad v českých dějinách", ovšem zvrhl se přičiněním autora svou převážnou částí do plivanců a ničím nepodložených obvinění a nadávek.
Několik ukázkových žlučovitých výlevů:
Ke Kalouskovi: Miroslav Kalousek v sobě podivuhodně spojuje nejhorší typ hrabivého lidovectví s korupční podstatou neoliberalismu 90.let.
Ke Kalouskovi a Klausovi: Oba mají společný zájem: obrátit to, co si o sobě nalhávají, v obecně přijímané pravdě se podobající floskule.
Tři ke Klausovi: Lze pochopit, proč se bývalý domovník, jenž ve státní svátky vyvěšoval okupační prapor, nyní pokouší lámat páteř minulosti tak, aby z ní vycházel jako rovný vedle lidí, kteří i za Husáka věřili nápisu na prezidentské standartě.
Se svou povrchní sociologií by nevystačil ani jako učitel marxismu v normalizační večerní škole.
Bydlet v domě, nad nímž vlaje Masarykova vlajka s nápisem Pravda vítězí pro něj musí být muka.
V mírně serióznější části své polemiky se pak Jakub Patočka pokouší dešifrovat strukturu "normalizační šedé zóny": tmavší okraj se dle něj snažil žít co nejpočestněji a disidenty podporoval v míře, která neohrožovala jejich rodiny, světlejší okraj však tvořili zelináři, bankovní úředníci a domovníci, směňující svědomí za drobné výhody. Prezident Klaus je pak dle autora právě jen a jen prezidentem tohoto "navinulého typu maloměšťáctví".
Ubezpečuji Jakuba Patočku, že jsem v době normalizace prožíval svůj střední, velmi produktivní věk, a spolu s ohromnou spoustou lidí jsem ani nepodporoval disent, neboť v něm na můj vkus bylo příliš mnoho bývalých komunistických kádrů , snažících se opět vyšplhat k moci, příliš mnoho lidí, kteří si z disidenství vytvořili slušivou mučednickou aureolu a někteří dokonce živnost, příliš mnoho akcentovaných osobností, hřímajících vždy a všude proti jakémukoliv režimu a příliš mnoho aktivních estébáků (o čemž už se dnes vůbec nemluví).
Nekolaboroval jsem ovšem pranic ani s tehdejším režimem: nabídku primářského místa za vstup do KSČ jsem rázně odmítl, jinak se neangažoval a vlajky také nevyvěšoval. Ale dělal jsem, spolu s miliony dalších lidí, hlavně to, co by měli lidé dělat v každé době: ŽIL JSEM. Což znamená: usilovně jsem pracoval, abych solidně uživil rodinu, aktivně provozoval různé koníčky a sportoval, trvale se vzdělával a HLAVNĚ (a to slovo třikrát podtrhuji), HLAVNĚ jsem vychovával svoje děti (a dnes též vnoučata) tak, že dnes úspěšně pracují a prosperují, nevolí demagogy a slibovače rudých či zelených světlých zítřků, nenatahují ke státu ruku pro podpory všeho druhu, nerozbíjejí výklady Mc Donalda, neobsazují - nemytí, otrhaní a nečesaní - cizí majetek a neberou drogy, přičemž zrovna tak řádně vychovávají svoje děti.
Chcete-li tohle, Jakube Patočko, nazývat maloměšťáctvím, pak jsem a budu maloměšťákem velice, převelice rád. A jsem přesvědčen, že spolu se mnou také ohromná spousta dalších lidí, kterým Václav Klaus jistě je a bude dobrým prezidentem, a kteří jej jako prezidenta, ne-li všemi deseti, tak rozhodně alespoň osmi, berou.
A dále určitě svým dětem i všem příbuzným a známým doporučím, aby v žádném případě nedali na průhlednou stranickou agitku na konci vašeho článku, že vláda potřebuje novou opozici, která jí bude schopna konkurovat kvalitou nabízených řešení i úrovní politické kultury, a že touto opozicí, která by výrazně čelila "klausokalouskizaci" české společnosti, by mohla být Strana zelených.
Pokud v ní totiž budete Vy a Vám podobní kraválisté, pak jim tato strana sebemenší záruku kvalitních řešení problémů a politické kultury pranic neposkytne.
Poslal jsem ihned následujícího dne MF Dnes polemický článek k jeho textu, protože však Patočkův text - podle sdělení redakce - vyšel jen ve dvou vydáních MF Dnes, přímá polemika není možná (hleďme, jak se vyhnout možné polemice!) a můj článek tedy publikován nebude.
Zde je:
Proč jsem rád maloměšťákem aneb vášnivá filipika proti pato(č)kům.
Rád čtu polemické články, kritiky a tvrdé výpady, dokonce nejraději ty, které jsou zaměřeny proti mým názorům, neboť nic nebystří kritického ducha více než vtipná a inteligentní polemika a nic není nudnějšího, než se probírat uhlazenými a politickou korektností napudrovanými texty bez chuti a vůně, bez osobního zaujetí autora, bez jeho zřetelně vyjádřeného stanoviska k věci.
Ovšem pod jednou jedinou podmínkou: totiž, že stanovisko autora vychází z mozku a ze srdce, byť někdy z mozku příliš zaujatého či ze srdce příliš divokého.
Pokud ovšem autor pracuje více nadledvinkami, pumpujícími adrenalin a žlučníkem, přidávajícím zahořklou žluč, bývá taková četba pravým intelektuálním utrpením.
Příkladem budiž článek Jakuba Patočky, šéfredaktora Literárních novin, publikovaný ve čtvrtečním vydání tohoto listu pod titulkem "Klausokalouskizace", který snad byl původně zamýšlen jako velmi pozdní příspěvek do diskuse ke Klausovu článku "17.listopad v českých dějinách", ovšem zvrhl se přičiněním autora svou převážnou částí do plivanců a ničím nepodložených obvinění a nadávek.
Několik ukázkových žlučovitých výlevů:
Ke Kalouskovi: Miroslav Kalousek v sobě podivuhodně spojuje nejhorší typ hrabivého lidovectví s korupční podstatou neoliberalismu 90.let.
Ke Kalouskovi a Klausovi: Oba mají společný zájem: obrátit to, co si o sobě nalhávají, v obecně přijímané pravdě se podobající floskule.
Tři ke Klausovi: Lze pochopit, proč se bývalý domovník, jenž ve státní svátky vyvěšoval okupační prapor, nyní pokouší lámat páteř minulosti tak, aby z ní vycházel jako rovný vedle lidí, kteří i za Husáka věřili nápisu na prezidentské standartě.
Se svou povrchní sociologií by nevystačil ani jako učitel marxismu v normalizační večerní škole.
Bydlet v domě, nad nímž vlaje Masarykova vlajka s nápisem Pravda vítězí pro něj musí být muka.
V mírně serióznější části své polemiky se pak Jakub Patočka pokouší dešifrovat strukturu "normalizační šedé zóny": tmavší okraj se dle něj snažil žít co nejpočestněji a disidenty podporoval v míře, která neohrožovala jejich rodiny, světlejší okraj však tvořili zelináři, bankovní úředníci a domovníci, směňující svědomí za drobné výhody. Prezident Klaus je pak dle autora právě jen a jen prezidentem tohoto "navinulého typu maloměšťáctví".
Ubezpečuji Jakuba Patočku, že jsem v době normalizace prožíval svůj střední, velmi produktivní věk, a spolu s ohromnou spoustou lidí jsem ani nepodporoval disent, neboť v něm na můj vkus bylo příliš mnoho bývalých komunistických kádrů , snažících se opět vyšplhat k moci, příliš mnoho lidí, kteří si z disidenství vytvořili slušivou mučednickou aureolu a někteří dokonce živnost, příliš mnoho akcentovaných osobností, hřímajících vždy a všude proti jakémukoliv režimu a příliš mnoho aktivních estébáků (o čemž už se dnes vůbec nemluví).
Nekolaboroval jsem ovšem pranic ani s tehdejším režimem: nabídku primářského místa za vstup do KSČ jsem rázně odmítl, jinak se neangažoval a vlajky také nevyvěšoval. Ale dělal jsem, spolu s miliony dalších lidí, hlavně to, co by měli lidé dělat v každé době: ŽIL JSEM. Což znamená: usilovně jsem pracoval, abych solidně uživil rodinu, aktivně provozoval různé koníčky a sportoval, trvale se vzdělával a HLAVNĚ (a to slovo třikrát podtrhuji), HLAVNĚ jsem vychovával svoje děti (a dnes též vnoučata) tak, že dnes úspěšně pracují a prosperují, nevolí demagogy a slibovače rudých či zelených světlých zítřků, nenatahují ke státu ruku pro podpory všeho druhu, nerozbíjejí výklady Mc Donalda, neobsazují - nemytí, otrhaní a nečesaní - cizí majetek a neberou drogy, přičemž zrovna tak řádně vychovávají svoje děti.
Chcete-li tohle, Jakube Patočko, nazývat maloměšťáctvím, pak jsem a budu maloměšťákem velice, převelice rád. A jsem přesvědčen, že spolu se mnou také ohromná spousta dalších lidí, kterým Václav Klaus jistě je a bude dobrým prezidentem, a kteří jej jako prezidenta, ne-li všemi deseti, tak rozhodně alespoň osmi, berou.
A dále určitě svým dětem i všem příbuzným a známým doporučím, aby v žádném případě nedali na průhlednou stranickou agitku na konci vašeho článku, že vláda potřebuje novou opozici, která jí bude schopna konkurovat kvalitou nabízených řešení i úrovní politické kultury, a že touto opozicí, která by výrazně čelila "klausokalouskizaci" české společnosti, by mohla být Strana zelených.
Pokud v ní totiž budete Vy a Vám podobní kraválisté, pak jim tato strana sebemenší záruku kvalitních řešení problémů a politické kultury pranic neposkytne.
A moudrý Rochefoucauld ?
Ze skromnosti se udělala ctnost na ochranu proti ctižádosti talentovaných a nespokojenosti průměrných.
Ze skromnosti se udělala ctnost na ochranu proti ctižádosti talentovaných a nespokojenosti průměrných.