STŘEDEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka
Česko čeká předvánoční nákupní šílenství a obchodníci očekávají rekordní vánoční tržby. A není divu, neboť obecenstvo je masírováno dnes a denně nabídkami módního zboží a hlavně půjček. Žití vlády na dluh je dobrým příkladem.
Včera jsem shlédl v televizi reklamu na jakési dětské a mládežnické spořící konto a zabylo mi úzko: před vnitřním zrakem dorůstajícího dítěte se střídaly hračky, spotřební elektronika a zájezd do ciziny, nikoliv kvalitní vzdělání, byt či pojištění na stáří. Nestěžujme si proto na zítřejší nutné problémy, neboť, řečeno s básníkem Shelleym, "zítřek přináší, ta pravda pálí, co s dneška jsme mu zanechali".
US - DEU rychle a jistě zachvacuje panika z totálního propadu volebních preferencí. Není ovšem divu - kolaborace se Špidlovými socialisty je tak absolutní, že pranic nelze rozeznat její ministry od těch největších vládních bolševiků.
Jedinou únikovou cestou je ovšem velmi riskantní operace: vykopnutí stávajícího vedení, okamžitý odchod z vlády a deklarace příští povolební spolupráce s ODS. Jenže: aby tato radikální léčba nastala, musela by mít US - DEU k dispozici nového charismatického vůdce, pranic nespojitelného se současnou vládní kolaborací. A široko daleko takového nevidím. A s Pilipem to holt nepůjde.
KSČM se chystá na lov mladých voličů a myslím si, že nemusí být neúspěšná. Vždy totiž najdou dost nespokojenců, minimálně z generačních důvodů, kteří naletí na nějaké ty světlé zítřky, které tak pěkně vypadají na papíře. A nedojde jim, že jsou (naštěstí)neproveditelné, neprosaditelné ani násilím a terorem, neboť jdou proti lidské přirozenosti.
Jinak to vidí Richard Krajčo ze skupiny Kryštof, který včera podpřil akci "S komunisty se nemluví", ačkoliv pomáhal při posledních volbách Petře Buzkové z ČSSD, tedy strany, v níž se to bolševiky jen hemží.
Podle něj se totiž měla KSČ po listopadu 1989 zakázat jako nedemokratická a "problém, že se mladí lidé hlásí ke komunismu, by tu nebyl."
Pokládám to za velmi naivní názor: jednak stále platí staré české přísloví, že zakázané ovoce nejvíc chutná, a to zvláště mladým a jednak vidět jediné a rychlé řešení v zákazu je velmi bolševický způsob myšlení.
Debolševizace opravdu neproběhla, ale vidět ji v jednoduchém zákazu...
Libor Procházka, bývalý náměstek IPB, ze kterého některá media udělala hlavního strůjce všech údajných špatností v této bance, nakonec zřejmě nebude ani obžalován, neboť znalecké posudky hovoří jasně: jeho působením nedošlo v bance k žádné škodě.
Kdo ovšem nahradí Liboru Procházkovi léta šikanování, vláčení tiskem, vazbu a vyšetřování, je ve hvězdách. Doporučoval bych, aby se na to složili ti, co na něj tak snaživě uplétali z hovna bič.
Plán ministra práce a sociálních věcí Škromacha řešit vzrůstající nezaměstnanost personálním posílením úřadů práce je ve své prapodstatě geniální, neboť se tak dá vykořenit nezaměstnanost zcela: stačí všechny nezaměstnané přijmout jako zaměstnance úřadů práce.
Včerejší text z Lidovek: O senátu, České televizi a hlavně o něčem jiném.

Nějak se mi v hlavě překryly informace o účasti voličů v doplňovacích volbách do senátu v Brně a o snaze České televize a některých poslanců zvýšit televizní poplatky - a najednou mi došel jeden společný a neblahý rys těchto institucí: jak senát, tak Českou televizi člověk platí, ať je chce či nechce, ať jejich služby potřebuje a tudíž využívá a nebo by se bez nich klidně obešel.
Což, bohužel, neplatí v tomto státě zdaleka jen u těchto dvou institucí.
U senátu je to jednoduché: příklad Švédska, které v době nepříliš vzdálené přešlo z dvoukomorového parlamentního systému na jednokomorový, aniž by prokazatelně jakkoliv poklesla kvalita švédského zákonodárství či míra demokracie, je nejlepším důkazem, že kvalita zákonodárství a míra demokracie nemá s jednokomorovostí či dvoukomorovostí parlamentu nic společného. Zrovna tak to dokazuje příklad států se systémem dvoukomorovým, ovšem se zákonodárstvím mizerným a demokracií hynoucí na úbytě. Z těchto důvodů je proto racionální vybrat systém, který je při stejném či lepším výsledku nejekonomičtější.
Zrovna tak, samozřejmě, nezáleží na počtu křesel zákonodárného sboru - v ničem a nikdy totiž neplatí, že určitý počet blbců či lenochů rovná se jeden moudrý a schopný. Proto si docela dobře dovedu představit v tomto státě (s počtem obyvatel menším než má spousta měst ve světě) velikosti státu úměrný zákonodárný sbor o síle circa jednoho sta mužů a žen, ba i menší.
U televize je to stejně jednoduché: nelze doložit jediným důkazem, že by ve státech, ve kterých neexistuje veřejnoprávní vysílání, byla míra informovanosti obyvatelstva či míra demokracie horší než ve státech se spoustou veřejnoprávních stanic. Nakonec - podívejte se na tisk a zamyslete se nad tím, zda-li Vám chybí nějaký veřejnoprávní deník a zda by jeho existence zřetelně zlepšila Vaši informovanost.
Pak je ovšem namístě další úvaha, proč tedy tak dlouho přetrvává nepružnější a dražší dvoukomorový parlamentní systém a drahé a nekvalitní veřejnoprávní televizní vysílání.
Na důvody jistě přijdete sami: jakmile jednou něco vznikne a určitá skupina lidí z toho má snadný profit a moc, je téměř nemožné to zrušit, neboť tito lidé a na ně napojený "potravinový řetězec" bojují o udržení svých pozic jako lvi a užívají vůči veřejnosti všech mediálních fíglů, aby ji přesvědčili o nutnosti zachovat status quo.
Představa, že by politické strany vehementně usilovaly o změnu parlamentu na jednokomorový, byť by to měly v programu, je naivní: straničtí senátoři a lidé na ně napojení jsou dostatečně velkou a vlivnou skupinou v každé straně a vždy vypuštění svého rybníka zabrání.
U veřejnoprávní televize je to ještě horší: lidí, živících se v televizi a hlavně kolem televize z "měkkých" veřejnoprávních prostředků je tolik, (a hlavně mají v rukou mediální hlásnou troubu), že každého, kdo by se opovážil přijít s myšlenkou zrušení veřejnoprávní televize či veřejnoprávních institucí vůbec, lehce překřičí a mediálně utlučou.
A tak sen, že někdy budu žít ve státě, v němž si zaplatím jen to, co chci a co skutečně užívám, protože to potřebuji, bohužel nadále zůstane jen snem.
Ledaže bychom v referendu (ale obávám se, že zákonodárci se postarají, aby o tomto referendum být nemohlo) rozhodli o zavedení půlroční osvícené diktatury, která by rychle provedla patřičné racionální změny. Lehce bychom tak zjistili, bez kolika "bohulibých" veřejnoprávních institucí a služeb se bez problémů obejdeme.
Ovšem těch dříve nepostradatelných, kteří by konečně museli vstoupit na soukromý, vysoce konkurenční trh práce a zjistili tak svoji faktickou (značně nižší) cenu! A ti něco takového nikdy nedopustí.
Až pár čtenářů mne upozornilo na rozhovor nového předsedy KDU - ČSL v Lidovkách a na to, že jsem dle jeho slov člověk, který se s ním vsadil o deset tisíc korun o výsledek podpory či nepodpory rozpočtu lidovci a celých pět let mu je nezaplatil, takže jsem v jeho očích (a všech ostatních, kterým to takto sdělil), zcela odrovnán a ať si tedy užívám miliony od České spořitelny a dám pokoj.
Předseda Kalousek má, samozřejmě, pravdu, jen se mu do vzpomínek vloudila "drobná" nepřesnost: nevsadil jsem se s ním o deset tisíc (v životě jsem se ani jednou nevsadil o peníze a neučinil jsem výjimku ani v jeho případě), ale po televizní debatě, na chodbě, o pozvání na dobrou večeři (neb jsem chtěl případnou prohru či výhru zúročit přívětivým kulinárním zážitkem a volným popovídáním si o tehdejší - a hlavně budoucí - politické situaci).
Protože však při dalším setkání, než jsem mu stačil navrhnout nějaké termíny večeře, na mne namísto pozdravu docela hrubě poštěkl, kdy tedy vyrovnám tu sázku, jsem najednou o takové "přátelské" setkání při jídle přestal mít obyčejný lidský zájem a také to řekl, neboť si nerad kazím dobrou krmi a vynikající vína společností, která mi nevyhovuje.
A tento nezájem nadále trvá - předpokládám, že oboustranně - také pan Kalousek se mi celá léta nepřipomněl, jen asi před rokem na mě jednou ve společnosti zahalekal, že mu stále dlužím prohranou sázku a že mi to nezapomene. Pozvání jsem tehdy ze stejných důvodů opět nevyslovil a pan Kalousek , jak vidno, mi to opravdu nezapomněl.
To pozvání na večeři mu tedy vskutku dlužím, snad k tomu oba dva získáme někdy chuť. Moje žena, geniální kuchařka, se jistě ráda předvede.

Kouzelné ovšem byly okolnosti páně Kalouskových slov v rozhovoru v Lidovkách:
LN: Zajímavě zhodnotil vaše zvolení v článku do LN Miroslav Macek. Podle něj neohrozíte vládu, ale budete velmi hlasitými kritiky, takže z ní vyjdete neposkvrněni. Stejně jako jste "z vládního manželství se zlou, zkorumpovanou a populistickou ODS vyšli jako neposkvrněná panna". Na politickou scénu se tak prý vrací "lidovecká chytrá horákyně".

Nechtějte, abych komentoval výroky pana Macka. Clověk, který nedostojí svým slibům, neplatí sázky, není ten, vůči komu bych se chtěl vymezovat.

LN: Vy jste se s ním vsadil?

Ano. Pan Macek není človek, se kterým bych chtěl polemizovat. Já jsem s ním v roce 1998 uzavřel sázku o politický vývoj. On tu sázku prohrál a nikdy jí čestně nedostál. Takový clovek určite nepíše ani pravdu do novin.

LN: O co jste se vsadili?

Vsadili jsme se o deset tisíc korun. Bylo to o to, jestli ČSSD podpoříme státní rozpočet, nebo ne. Takže samozřejme ze pan Macek prohrál. Mně nejde o hmotné plnění sázky. Mně jde o to, ze Macek vždycky všechno ví nejlíp, ale prohru nepřizná. Nebudu komentovat jeho názory. At si užívá své miliony za Českou spořitelnu.

Všimněte si totiž řečnické figury, kterou znali již staří Římané: nechceš-li odpovědět či nemáš-li argumenty "ad rem", tedy k věci, zaútoč "ad personam", tedy na osobu (včetně nějakého toho plivnutí na závěr, které už nikdo nikdy žádnými argumenty nesetře, neboť "něco ulpí vždycky".)
Na argumenty a protiargumenty k lidovecké politice, tak jak jsem ji popsal, samozřejmě vůbec nedošlo. Zkušený novinář by si ovšem takové vytáčky, byť bulvárně možná zajímavé, rozhodně neměl nechat líbit, ale nechť.
Vždyť nakonec: čas nás velmi rychle rozsoudí.
A dnešní Rochefoucauld?
Ženy jsou často počestné jen proto, že nechtějí přijít o pohodlí.