ČTVRTEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
Recese trojice hudebníků s kandidaturou Karla Gotta ( Gott mit uns!) na českého prezidenta je v porovnání s chováním vládních stran docela seriózní záležitostí. Přibyl také další kandidát - Jaromír Jágr vstřelil v NHL pětistý gól.
Je neuvěřitelné, kterak se kandidáti na prezidenta - mimo Václava Klause -postupně "odkopávají". Viz dnešní rozhovor již nekandidáta Ivana Wilhelma, rektora Karlovy univerzity, v Lidovkách a úpřímné vyznání, co hlavně zvažoval po obdržené nabídce prezidentování: "Po pondělním rozhovoru jsem svolal své blízké na univerzitě a seznámil je s tou nabídkou. Dlouho do noci jsme probírali, co by to znamenalo pro UK, jak by na tom mohla prodělat nebo vydělat."
O tom, jak by na tom mohlo vydělat či prodělat Česko a jeho obyvatelé, ani slovo. To by byl prezident!
Bolševici se koncem roku 1989 alespoň na chvíli zmátořili a aby nevypadali totálně trapně, zvedli ruku pro Václava Havla. Současní bolševici ( bez ohledu na stranickou příslušnost) se zřejmě nezmátoří a nezmátoří a raději se totálně ztrapňují, než aby dali hlas Václavu Klausovi, zřetelně nejkvalitnějšímu kandidátovi široko daleko.
Těm pak, kteří vyčítají Václavu Klausovi jeho ješitnost, je věnován následující citát z knihy J. Barbey d´Aurevilla "O dandysmu a Georgi Brummellovi":
"I vlastnosti mají své osudy. Existuje jedna, kterou svět zatracuje nejvíce: ješitnost. Mravokárci líčí ji ve svých knihách a tím nás utvrzují v tom, kterak veliké místo zaujímá v našich myslích. Lidé význační, jsouce také moralisty svého druhu, neboť jim nezbývá než dvacetkrát za den pronášet soudy o životě, opakují pak o této nejposlednější vlastnosti to, co říkají tyto knihy.
Možno však křivdit nejen lidem, ale i věcem. Je ješitnost opravdu na posledním žebříčku v hierarchii vlastností duše? A i kdyby byla, je zapotřebí jí proto opovrhovat, když je na místě patřičném?
Avšak je opravdu na místě posledním? Hodnotu vlastností přece vyjadřuje jejich společenská důležitost: a co by mělo mít pro společnost větší důležitost než toto neklidné snažení a bažení po souhlasu a ocenění ostatních, než tato neuhasitelná žízeň po potlesku obecenstva, než tato vlastnost, která se u věcí velkých nazývá zdravou ctižádostí a u věcí malých ješitností?"
Už za výraz "průřezový kandidát", kterého se pokoušejí vykalkulírovat Vladimír Iljič Špidla a spol., by si zasloužili poslat do předčasného politického důchodu, a to bez havlovských výsad.
Jo, jo, presumpce neviny, to se to řekne. Předpokládat ovšem nevinu u Jaroslava Horáčka, momentálně souzeného za výhružný telefonát o bombě na ruzyňském letišti, který během výpovědi čtyřikrát změnil svoji story (nevolal - měl živý sen - měl informace o podezřelém letadle ze Spojených arabských emirátů - varovali jej Britové) a který byl v minulosti již čtyřikrát souzen pro podvod, jednou pro krádež a jednou pro zpronevěru, to dá fušku.
Nejvíc ovšem zaráží, jak může být tak mladý člověk, který byl v minulosti již šestkrát souzen, na svobodě. Obávám se, že souzený měl být s Horáčkem i český soudní systém.
Na půvabné vysvětlení, co je to krize jsem narazil v knize povídek Wolfa Mankowitze "U Mendelmanů hoří".
"Vysvětlení krize je velmi prosté. Krize je, když se věřitelé, co poskytují úvěr, najednou ohlédnou a zjistí, že nemají doma co jíst. Tak utíkají za dlužníky a chtějí na nich aspoň něco do foroty. Jenže to nejde, protože dlužníci snědli v pátek k večeři poslední zbytek úvěru. Pak mají všichni smutek, a to je krize."