ÚTERNÍ GLOSY

Miroslava Macka:

"Bez koncepce sociálního státu by se dalo prohlásit, že domy v Metlách jsou soukromou záležitostí postižených", prohlásil premiér Špidla.
Hrubě s jeho pojetím sociálního státu nesouhlasím, neboť nemá-li být stát moderním Táborem, ale moderním sociálním státem, je jeho povinností neponechat postižené v Metlách i jinde jejich osudu, ale v případě, že nemají žádný jiný majetek, žádné úspory a žádné děti, které by se o ně mohly postarat, zajistit jim střechu nad hlavou a sociální dávky postačující k důstojnému životu. Nic víc, nic méně.
Podle špidlovské popovodňové sociální logiky by ovšem i občan, kterému blesk zapálí nepojištěnou chalupu měl dostat peníze na znovuvybudování domu prostřednictvím státu od ostatních a nájemník, kterému zloději vyrabovali nepojištěný byt by neměl dostat náhradu škody z nucené práce chycených lumpů, ale taktéž od ostatních občanů. Ať chtějí či nechtějí. Pokračovat v příkladech můžete ad libitum do nekonečna.
Největším průšvihem, který si, bohužel, většina občanů neuvědomuje, je to, že tato sociální špidlovština přinese v toku času větší ztrátu na bohatství národa, než tato povodeň.

Řecké slovo "katastrophé" znamenalo původně změnu, konec starého a začátek nového. Bylo by dobře, kdybychom mu svým popovodňovým konáním navrátili jeho původní obsah. Jeden příklad za všechny: než tupě pokračovat ve starém způsobu nalévání peněz do kultivace krajiny, podívat se nejprve,zda-li příjemci milionů za kosení a vůbec udržování šumavských, jesenických a jiných luk, tyto miliony opravdu vydávali a vydávají na údržbu krajiny či jim (při nutném spolupachatelství pozemkového fondu) sloužily zcela jinak.
Prostě začít znovu, využít dokonale "katastrophé" k nápravě minulých chyb, k novému začátku.
Obávám se však, že tento původní význam slovu nevrátíme. Ba právě naopak, neboť emotivní doba popovodňová je ideální dobou pro dojiče státu všeho druhu. Navléká jim totiž při dojení háv ušlechtilosti.