SOBOTNÍ GLOSY

Miroslava Macka:

Napsal jsem již kdysi dávno, coby krátkodobý předseda Federálního výboru pro životní prostředí, článek do novin, ve kterém jsem řekl, že nedám pranic na aktivní ekology a jejich varování do okamžiku, než přestanou létat na světové konference o ohrožené Zemi tryskovými velkoletadly a v klidu domova užívat veškeré, přírodu zatěžující, vymoženosti. Neboť kázat vodu a pít víno je lumpárna.
Odpovědí mi byl jejich "odbornický" posměch a věty o nepochopení ekologie.
Stále si však stojím za svým názorem, i dnes, kdy vychází najevo, že ministr životního prostředíKužvart se dopravil na přednášku do vídeňské Diplomatické akademie a na sch§zku se svým rakouským kolegou leteckým speciálem. Z Prahy do Vídně !
Být autokratem, nechal bych jej nejprve náklady na tento let zaplatit z vlastní kapsy, pak bych jej okamžitě vyrazil z ministerstva a na závěr bych jej ocejchovat zřetelně vidivtelným znamením, aby mu už na první pohled nikdo nikdy nevěřil ani slovo.
Jednání ve Vídni se týkalo snížení emisí skleníkových plynů!
A teď si představte, že se opravdu najdou v tomto státě lidé, kteří mu ve volbách dají hlas!

Čas od času si přečtu odpověď nějaké známé osobnosti v anketě v Lidových novinách, která se ptá, kdo podle ní vyhraje příští volby, kdo bude příštím premiérem a jaký problém by měla příští vláda řešit.
Většina odpovědí na třetí otázku bohužel vypadá stejně nebo podobně jako odpověď spisovatelky Alexandry Berkové: "Žádný problém vyřešen není, takže stručná odpověď na stručnou otázku zní: všechny."
Tato odpověď totiž vychází z představy, že v tomto státě existuje jakási stálá, trvalá množina problémů, které je nezbytné vyřešit a hlavně, že je na vládě, aby je řešila.
Od myslícího intelektuála bych spíše očekával odpověď: vláda by se měla kvalitně starat o co nejmenší počet společných, veřejných problémů a hlavně nekomplikovat lidem život, aby se o svoje problémy mohli solidně postarat sami.

Myslím, že kandidujících stran letos přibyde, neboť vidina získaného jeden a půl procenta hlasů, a tím nemalého státního příspěvku, samozřejmě láká. Je nejvyšší čas financování stran ze státního rozpočtu zrušit. Problém je jak, neboť ve všech státech, kde bylo (většinou po druhé světové válce a za socialistických režimů) zavedeno, již zůstalo natrvalo, neboť se zalíbilo i politickým stranám, které jinak hlásají tržní principy.
Možná by stálo za úvahu namísto ombutsmana zavést funkci imperátora, který by jednou ročně (třeba na Silvestra) měl pravomoc autokrativně takové a podobné zákony a vyhlášky bez náhrady zrušit.