ČTVRTEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka:

Stále se sice domnívám, že zákon na ochranu češtiny by byl dalším kamínkem do mosaiky pozitivistického práva, ovšem kontumaci některých překladatelů bych uvítal. Koupil jsem si totiž včera docela půvabnou detektivku klasika žánru Rexe Stouta "Gambit" s mým oblíbeným milovníkem orchidejí, vynikajícího jídla, piva a poklidu kamenného domu na newyorské 35. ulici Nera Wolfa, bohužel v překladu (dá-li se to tak nazvat) jakési Marie Frydrychové.
Ta dáma možná umí anglicky, rozhodně však neumí česky. Dva příklady za všechny: "Když jsem k němu šel poprvé, přirozeně se domníval, že byla špatná čokoláda, protože nic jiného nepozřel, a pochopitelně když člověk pozře něco, po čem je mu zle, dá se to označit za toxické. Nicméně až po nějaké době v nemocnici vyslovil podezření, že byl otráven záměrně. Ptal jsem se, kdy už to věděl. On to s jistotou nevěděl nikdy, ale měl podezření."
A druhý příklad: "Okamžitě jsem poslal do nedalekého obchodu pro hořčici, tinkturu ferri chloridi a oxyd hořečnatý a z toho jsem připravil hořčičný roztok, ale nikoliv tinkturu. To je oficiální protijed v případě otravy arsenikem, ale měl by být podán až po vyšetření žaludku a průzkumu zbytků jídla."
Kdybych překladatelku shora uvedených textů dostal do rukou a na místě ubezdušil, každá rozumná porota by mne osvobodila
Nakladatelství BB ART pak touto cestou děkuji za nevšední zážitek. Fuck you.

Martin Komárek v dnešní MF Dnes začíná svůj komentář větami "Vladimír Železný je podezřelý z dalšího trestného činu. Podle posudku znalce vysílá na základě zfalšovaných smluv."
Pokud bych měl považovat tento jeho komentář za profesionální práci, musel by začínat: "Vladimír Železný, Josef Alan a Vlastimil Venclík jsou podezřelí ze zlého činu. Podle posudku znalce vytvořili antidatované smlouvy mezi společnostmi CET 21 a ČNTS, a to proto, aby se společnost CET 21 mohla bez právních problémů zbavit Lauderovy společnosti ČNTS a získat tak její nemalé zisky."
Pak bych měl jistotu, že Martin Komárek má zájem jen a jedině na informovanosti svých čtenářů a nikoliv také na přikládání dalších polének na hranici Vladimíra Železného.

O tom, kterak osobní sympatie či antipatie mohou (bohužel) ovlivnit nejen novinářské, ale i encyklopedické texty, podává nejnovější důkaz Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století.
Margaret Thacherová vyšla v tomto slovníku jako nemožná, nafoukaná a neschopná premiérka, která znechutila celou britskou společnost, odborový předák Arthur Scargill je pak líčen jako neohrožený bojovník se státní mocí a za práva pracujících, aniž by byla zmíněna zpronevěra několika milionů liber.
Proč je tomu tak? Heslo Margaret Thacherová napsal novinář, někdejší člen tiskového ústředí Labouristů, heslo Arthur Scargill pak historik britského marxismu D.L. Murphy.
Přeju těmto pánům, aby ve svém civilním životě nenarazili na podobné vykuky jako jsou oni sami. Jinak by se jim mohlo stát, že by je konzervativní lékař nechal vykrvácet na operačním stole nebo by jim pravicový majitel servisu úmyslně špatně seřídil brzdy. Dělají totiž v podstatě totéž.