PÁTEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
Při četbě různých odpovědí do anket "Jak se změnil svět po 11. září", většinou moudře se tvářících textech plných "výzev", "posunů strategií", "nedělitelného euroatlantického prostoru", "změn povah bezpečnostních rizik", "významů asymetrických konfliktů" a podobných módních blábolů (ani jeden jsem si, čestné pionýrské, nevymyslel, ale přepsal z odpovědí českých politiků), mně najednou došlo, kterak jsou tato slova odlidštěná a tudíž falešná.
A na mysli mi vytanul starý dobrý Karel Havlíček, zvaný Borovský, a jeho Zpěv Pátý z Křestu svatého Vladimíra. Zde úryvky:

Počali se všichni báti
strašlivých následků, neb žádný nic takového
neslyšel od předků.

Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění: plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění

Tak i v Rusku bez Peruna
ve starém pořádku běžela světská mašina
jak na kolovrátku.

Staří lidé umírali,
děti se rodily, hodní lidé pracovali
a ochlasti pili.

Mladí lidé pospíchali,
staří šli pomalu:
na každou špetku radosti Kdo zaplatil, měl u pánů
všudy dobrou přízeň,
hlad si zaháněli jídlem,
ale pitím žízeň.

Kdo měl málo, tomu braly
velké pijavice: moudrých lidí bylo málo,
ale hloupých více.

Neboť svět je pořád:
lidé ho nezmění, plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.

Dojetím se mi chce brečet, když čtu volání kdekoho, včetně prezidenta republiky, po "chuti podívat se do tváře vlastní minulosti", "nutnosti vypořádat se s komunistickými zločiny", "vůli vyšetřovat a stíhat tyto zločiny", a podobně.
Toho všeho by totiž nebylo zapotřebí, kdyby se všichni ti, kteří dnes takto volají, v listopadu 1989 bývalými i stávajícími komunisty neobklopovali a "neslyšeli trávu růst" o polistopadovém perzekuování komunistů. Vzpomínám si, jaká bezmoc se mě padala, když jsem viděl tu squadru osmašedesátníků deroucích se opět nahoru, v čele s Alexandrem Dubčekem (a navzdory jeho pozdější nezasloužené popularitě - kdo se stal v padesátých letech tak jako Dubček krajským tajemníkem KSČ musel už být pěkná ... a přitom právě Havel pronesl na Letné ta "památná" slova o tom, že chce Dubčeka po svém boku), všechny ty Čalfy, Jičínské, Šabaty, Pitharty a Rychetské, všechny ty další stovky a tisíce "dobrých a hodných" bývalých komunistů, kteří to v minulosti s námi všemi mysleli tak dobře, jen se jim to jaksi zásluhou těch "zlých a nehodných" Novotných, Husáků, Kapků a Jakešů vymklo z rukou.
Vzpomínám si na bezmoc venkovských, nepražských, aktivistů Občanského fóra, kdy v únorové situaci roku 1990, kdy byli komunisté "takhle "maličtí", zásluhou Pithartových "hájivých" slov dostali křídla přímo "redbullovská".
Všechno, co se dnes s velkým zpožděním děje, už má nádech frašky.
Nikdo z lidí, kteří v roce 1989 stáli na náměstích a návsích, netoužil po koncentračních táborech či hlídaných stadionech. Všichni však byli přesvědčeni, že nějaká ta facka padnout musí.

Miroslav Macek