ČTVRTEČNÍ GLOSY

Fascinuje mne betonová jistota, s níž radí Jaroslav Plesl ve sloupku Lidovek vládě, aby neprodávala Český Telecom, ale odložila prodej na vhodnější dobu. Správně sice podotýká, že to vláda, lačná peněz z prodeje, stejně neudělá, ale kde, proboha, bere tu jistotu, že v éře mobilních sítí, satelitů a rychle se rozvíjejících nových přenosových technologií bude pro kabely a dráty ještě někdy vhodnější doba? Lépe už bylo.

Podobnou jistotu projevili proslavení zaměstnanci České televize v čele s šéfem tamních odborářů Dekojem, kteří opět chystají stávku, neboť nový rozpočet ČT předpokládá snížení objemu mezd o 250 milionů a z toho odboráři usuzují, že "budou muset obětovat dvacet procent ze svých mezd". Interpretoval bych snížení mezd jinak: chod České televize se konečně zracionalizuje a stejný objem práce se udělá s méně zaměstnanci, stejně nebo lépe placenými. A proti tomuto, že by pan Dekoj něco měl?

Jímá mě u srdce, kterak ušlechtile vyznívá erupce rozhovorů se senátorem Ficherem na téma jeho ohroženého podnikání. Avšak, hlídací psi demokracie z MF Dnes, Práva a Lidových novin, vážně si myslíte, že můžete psát zcela objektivně o člověku, který v minulých letech proinvestoval ve vašich novinách sto milionů korun?

Fišera, se š, českého ministra zdravotnictví, jsem si vždy, když jsem jej slyšel promluvit o zdravotnictví, překřtíval na prosťáčka Božího. Jeho čerstvé konstatování, že český systém zdravotnictví je jedním z nejlepších na světě a že tedy není potřeba jej měnit, mne v tom jen utvrdil.
Hej, pane králi, nebuďte líný, vem hadry a jdi mezi lid...

Docela vážně začínám uvažovat o založení Sdružení plátců daní, které by se silně politicky angažovalo ve volbách s hlavním programem "Solidní hospodaření znamená nižší daně". Neboť tím není postavení šestačtyřiceti nových bytů pro poslance v Nerudově ulici za čtvrt miliardy korun. Žádná strana, která se ucházela v minulých volbách o můj hlas, neměla nic takového v programu, to bych žádnou nevolil.
Každá rodina, i ta chudá, totiž přispěla šestačtyřiceti poslancům na jejich bydlení stovkou. Fuj, třikrát fuj.

A že vždy platí, že horší činu jsou vždy řeči po něm, lze lehce doložit jednou z reakcí poslanců, ostatně navzájem si velmi podobných.
Vojtěch Filip: Ta budova byla státu a nikdo ji nechtěl. Měli jsme ji nechat spadnout?
Také vás napadají ta nejsprostší slova?

Když už jsem u těch vyslovených příšerností, nabízím ještě jednu. Výstaviště v Holešovicích (Julda Fulda) je příspěvkovou organizací pražského magistrátu.
Radní Igor Němec a Filip Dvořák konstatovali při příležitosti rušení této organizace ke konci listopadu, že je složité orientovat se ve spletitém a nepřehledném hospodaření a hledat konkrétního viníka a že jsou překvapeni náhlým zjištěním, že se najednou objevily nedobytné pohledávky za 60 milionů.
"Kdyby se nezačala organizace rušit a likvidovat, nikdy bychom se nedozvěděli ty hrůzy, které teď vyplynuly", zaznělo.
Uznávám, že dnešní glosy nevyznívají pro nás, plátce všemožných daní a poplatků, zrovna povzbudivě. A tak na závěr něco veršů pražského německého židovského gynekologa, porodníka, spisovatele a básníka Hugo Saluse, dnes, bohužel, takřka zapomenutého.