PONDĚLNÍ GLOSY
Miroslava Macka:
Vždy s potěšením čtu verše a povídky Jiřího Haussmanna, satirika, který zemřel v roce 1923 ve svých dvacetičtyřech letech na tuberkulosu a je mi líto, že jeho břitké pero nemůže komentovat děje dnešní. Ačkoliv, mnohé jeho verše platí s pranepatrným posunem dodnes.
Na této stavbě, cizinče můj milý,
zřít můžeš, kterak jsme se přebrodili,
když svobody nám přáno jitra.
Kde černožlutí byrokrati byli,
tam nyní sedí červení a bílí.
Kde v stranách hrůzu budilo kdys c.k.,
tam naopak čs. Jen nyní leká.
Kde dříve seděl jeden sekční rada,
tam tucet jich teď úctu sobě žádá.
Kde dřív tě vyhodili jako nicku,
vyletíš též, však po demokraticku.
Cenzura krutá kdysi řádila tu,
teď konfiskuje se jen v zájmu státu.
Dřív německé tu na ně dštili blesky,
dnes též ti vynadají, ale česky.
Vždyť je ten názor málo oprávněný,
že duch tu zůstak celkem nezměněný,
to pomluva je tendenční a lživá,
duch tady nebyl žádný odjakživa.
Debatovat s Vladimírem Špidlou o důchodové reformě (a sociálnu vůbec), jak se o to pokusil v nedělní televizní Sedmičce Václav Klaus, nemá pražádný smysl, neboť s fundamentalistou, bin ládinovsky zcela přesvědčeném o svojí jediné pravdě, je jakákoliv diskuse zbytečná.
Jak to říkal Nietsche? Ten, kdo potřebuje pomoc, si ji nezaslouží. Ne, že bych tuto větu bral za svatou, ale co já znám takových "nezáslužných" ve svém okolí!
Jak to říkal Nietsche? Ten, kdo potřebuje pomoc, si ji nezaslouží. Ne, že bych tuto větu bral za svatou, ale co já znám takových "nezáslužných" ve svém okolí!
Chcete-li znát můj názor na důchodovou reformu, zde je.
Ze státního rozpočtu (či odděleného důchodového fondu, který je stoprocentně solidární) se každému občanovi, který dosáhne důchodového věku, začne vyplácet existenční minimum. Tím se enormní srážky na důchody značně sníží a občanům tak zůstane v rukou mnohem více peněz. Ty může dle vlastního uvážení každý občan soukromě spořit, různě investovat, pořídit si za ně soukromé důchodové spoření či je probendit a na stáří živořit na existenčním minimu, neboť si nic jiného nezaslouží.
Osobní odpovědnost a tím minimálním závislost občanů na státu je v takovém systému základem. Proto ta nevůle socialistů všeho druhu.
Ze státního rozpočtu (či odděleného důchodového fondu, který je stoprocentně solidární) se každému občanovi, který dosáhne důchodového věku, začne vyplácet existenční minimum. Tím se enormní srážky na důchody značně sníží a občanům tak zůstane v rukou mnohem více peněz. Ty může dle vlastního uvážení každý občan soukromě spořit, různě investovat, pořídit si za ně soukromé důchodové spoření či je probendit a na stáří živořit na existenčním minimu, neboť si nic jiného nezaslouží.
Osobní odpovědnost a tím minimálním závislost občanů na státu je v takovém systému základem. Proto ta nevůle socialistů všeho druhu.