PONDĚLNÍ GLOSY
Miroslava Macka:
Shodou okolností jsem v minulých dnech cestoval z Prahy do Paříže historickým Orient-Expresem, tím nádherně zrestaurovaným vlakem z přelomu století, proslaveným Agathou Christie, tedy její detektivkou "Vražda v Orient-Expresu", následně jsem zažil v Paříži stávku železničářů a pak jsem pokračoval z Paříže do Curychu nejmodernějším vlakem TGV.
Troufám si říct, že železnice by mohla, zvláště co spousta cestujících opouští letadla, začít docela dobře prosperovat. Ovšem jen a jedině za několika podmínek. A to, že alespoň v nejmodernějším TGV (ale raději ve všech vlacích) budou mít cestující alespoň tolik místa na pohodlné cestování jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nemají. Dále, že na jeden kloset s umývárnou bude v moderním TGV (ale raději ve všech vlacích) připadat jen tolik cestujících jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nepřipadá. Je jich odhadem tak třikrát, čtyřikrát víc a je to ztraceně nepříjemné.
Dále, že v moderním TGV (ale nejraději ve všech vlacích) nebude na mnohahodinových vlacích cestujícím k dispozici jen chudě zásobený samoobslužný bufet, ale aspoň čtvrtina občerstvovacích možností, které nabízí stoletý Orient-Expres.
Dále, že personál supermoderních TVG (ale nejraději všech vlaků) bude stejně úslužný a spolehlivý jako je ten v Orient-Expresu. A nakonec, ale ne na posledním místě, že nádražní prostory (a lhostejno zda v Praze, Paříži či jinde) budou natolik přívětivé a pakážeprosté, čisté a funkční, aby vás silně neodrazovaly od vstupu. Což nejsou a je to opravdu ostudné.
Pokud jsou vůbec železničáři (čeští i francouzští) něčeho takového schopni, pak rád zaplatím za jejich kvalitní služby tolik, aby neměli důvod stávkovat kvůli nízkým platům. Ale jen v tomto a v žádném jiném pořadí. Neboť moje zkušenost mi říká, že čím více je stávek za mzdové požadavky, tím mizernější jsou služby stávkujících. Takže páni železničáři, začněte. Jste na řadě.
Troufám si říct, že železnice by mohla, zvláště co spousta cestujících opouští letadla, začít docela dobře prosperovat. Ovšem jen a jedině za několika podmínek. A to, že alespoň v nejmodernějším TGV (ale raději ve všech vlacích) budou mít cestující alespoň tolik místa na pohodlné cestování jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nemají. Dále, že na jeden kloset s umývárnou bude v moderním TGV (ale raději ve všech vlacích) připadat jen tolik cestujících jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nepřipadá. Je jich odhadem tak třikrát, čtyřikrát víc a je to ztraceně nepříjemné.
Dále, že v moderním TGV (ale nejraději ve všech vlacích) nebude na mnohahodinových vlacích cestujícím k dispozici jen chudě zásobený samoobslužný bufet, ale aspoň čtvrtina občerstvovacích možností, které nabízí stoletý Orient-Expres.
Dále, že personál supermoderních TVG (ale nejraději všech vlaků) bude stejně úslužný a spolehlivý jako je ten v Orient-Expresu. A nakonec, ale ne na posledním místě, že nádražní prostory (a lhostejno zda v Praze, Paříži či jinde) budou natolik přívětivé a pakážeprosté, čisté a funkční, aby vás silně neodrazovaly od vstupu. Což nejsou a je to opravdu ostudné.
Pokud jsou vůbec železničáři (čeští i francouzští) něčeho takového schopni, pak rád zaplatím za jejich kvalitní služby tolik, aby neměli důvod stávkovat kvůli nízkým platům. Ale jen v tomto a v žádném jiném pořadí. Neboť moje zkušenost mi říká, že čím více je stávek za mzdové požadavky, tím mizernější jsou služby stávkujících. Takže páni železničáři, začněte. Jste na řadě.
Po návratu z cest na mne čekal mimo jiné článek v MF Dnes, který polopatě naznačuje, kterak šéf zkrachovalého H-systému po svém obvinění usilovně sháněl telefonicky V. Klause, M. Zemana a dokonce i prý mne.
Takže fakta: s panem Smetkou jsem se poprvé a naposledy setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy jsem byl pozván na předvádění amerického hardwaru a softwaru spojujícího pomocí čipových karet zdravotních pojišťoven pacienty, lékaře, zdravotnická zařízení a zdravotní pojišťovny do jediné elektronické sítě. Předvádějícím byl pan Smetka. Systém mi připomínal poněkud obludného Velkého bratra, pranic neřešícího problémy českého zdravotnictví, takže jsem se o něj dále nezajímal.
Od té doby jsem pana Smetku neviděl a jsem přesvědčen (a paměť mi slouží celkem dobře), že mi nikdy nevolal, ani nepsal, ani se se mnou nijak nekontaktoval. A to ani před svým obviněním, ani po něm. Tečka.
Takže fakta: s panem Smetkou jsem se poprvé a naposledy setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy jsem byl pozván na předvádění amerického hardwaru a softwaru spojujícího pomocí čipových karet zdravotních pojišťoven pacienty, lékaře, zdravotnická zařízení a zdravotní pojišťovny do jediné elektronické sítě. Předvádějícím byl pan Smetka. Systém mi připomínal poněkud obludného Velkého bratra, pranic neřešícího problémy českého zdravotnictví, takže jsem se o něj dále nezajímal.
Od té doby jsem pana Smetku neviděl a jsem přesvědčen (a paměť mi slouží celkem dobře), že mi nikdy nevolal, ani nepsal, ani se se mnou nijak nekontaktoval. A to ani před svým obviněním, ani po něm. Tečka.