PONDĚLNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
Shodou okolností jsem v minulých dnech cestoval z Prahy do Paříže historickým Orient-Expresem, tím nádherně zrestaurovaným vlakem z přelomu století, proslaveným Agathou Christie, tedy její detektivkou "Vražda v Orient-Expresu", následně jsem zažil v Paříži stávku železničářů a pak jsem pokračoval z Paříže do Curychu nejmodernějším vlakem TGV.
Troufám si říct, že železnice by mohla, zvláště co spousta cestujících opouští letadla, začít docela dobře prosperovat. Ovšem jen a jedině za několika podmínek. A to, že alespoň v nejmodernějším TGV (ale raději ve všech vlacích) budou mít cestující alespoň tolik místa na pohodlné cestování jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nemají. Dále, že na jeden kloset s umývárnou bude v moderním TGV (ale raději ve všech vlacích) připadat jen tolik cestujících jako ve sto let starém Orient-Expresu. Což nepřipadá. Je jich odhadem tak třikrát, čtyřikrát víc a je to ztraceně nepříjemné.
Dále, že v moderním TGV (ale nejraději ve všech vlacích) nebude na mnohahodinových vlacích cestujícím k dispozici jen chudě zásobený samoobslužný bufet, ale aspoň čtvrtina občerstvovacích možností, které nabízí stoletý Orient-Expres.
Dále, že personál supermoderních TVG (ale nejraději všech vlaků) bude stejně úslužný a spolehlivý jako je ten v Orient-Expresu. A nakonec, ale ne na posledním místě, že nádražní prostory (a lhostejno zda v Praze, Paříži či jinde) budou natolik přívětivé a pakážeprosté, čisté a funkční, aby vás silně neodrazovaly od vstupu. Což nejsou a je to opravdu ostudné.
Pokud jsou vůbec železničáři (čeští i francouzští) něčeho takového schopni, pak rád zaplatím za jejich kvalitní služby tolik, aby neměli důvod stávkovat kvůli nízkým platům. Ale jen v tomto a v žádném jiném pořadí. Neboť moje zkušenost mi říká, že čím více je stávek za mzdové požadavky, tím mizernější jsou služby stávkujících. Takže páni železničáři, začněte. Jste na řadě.
Po návratu z cest na mne čekal mimo jiné článek v MF Dnes, který polopatě naznačuje, kterak šéf zkrachovalého H-systému po svém obvinění usilovně sháněl telefonicky V. Klause, M. Zemana a dokonce i prý mne.
Takže fakta: s panem Smetkou jsem se poprvé a naposledy setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy jsem byl pozván na předvádění amerického hardwaru a softwaru spojujícího pomocí čipových karet zdravotních pojišťoven pacienty, lékaře, zdravotnická zařízení a zdravotní pojišťovny do jediné elektronické sítě. Předvádějícím byl pan Smetka. Systém mi připomínal poněkud obludného Velkého bratra, pranic neřešícího problémy českého zdravotnictví, takže jsem se o něj dále nezajímal.
Od té doby jsem pana Smetku neviděl a jsem přesvědčen (a paměť mi slouží celkem dobře), že mi nikdy nevolal, ani nepsal, ani se se mnou nijak nekontaktoval. A to ani před svým obviněním, ani po něm. Tečka.

Miroslav Macek