STŘEDEČNÍ GLOSY

Hlídací psy demokracie mají jedinečnou příležitost se vytáhnout a zjistit, o čem si to v čase pro Českou televizi předvolebním povídala minulý pátek v restauraci Delfy v Podolí Petra Buzková s prozatímním ředitelem ČT Jiřím Balvínem.
Ta Petra Buzková, která v časech obsazení velínu ČT veřejně kritizovala neprofesionalitu politiků a pracovníků medií, kteří si navzájem poskytují protislužby sama se mezi ně, samozřejmě, nezapočítala.
Jaroslav Plesl, který tuto informaci v dnešních Lidovkách přinesl, ironicky soudí, že si Petra Buzková zapomněla v ČT spacák a rozený gentleman Balvín jí ho rád přinesl. Také by se dalo spekulovat, že Balvín poté, co zhlédl v bulváru Buzkovou "nahoře bez", bezhlavě se do ní zamiloval.
Pravda však bude mnohem, mnohem prozaičtější: Buzková a Balvín se prostě jen domlouvali, jak si v nejbližší i vzdálenější budoucnosti mohou být užiteční, jaká by mohla být náplň toho typického "něco za něco". V tomto se Buzková chová jako ostřílený profesionál, i když takové jednání na veřejnosti označuje za neprofesionální.

Václav Klaus a mnozí další nepokládali za možné, aby do státní kasy doputovalo 20 miliard z dluhu bývalého Sovětského svazu, který převzala Ruská federace. Jako zastánce tržních principů však měl být o úspěšnosti tohoto obchodu zcela přesvědčen, neboť je pro všechny strany tržně velmi výhodný: Rusko se zbaví téměř 100 miliard dolarů za cenu podstatně nižší. Česká vláda získá do vycucaného rozpočtu 20 miliard. A hlavně - rozdíl mezi sumou, za kterou soukromá firma od Ruska dluh odkoupí a sumou, kterou zaplatí Česku, bude dostatečně velký, aby uspokojil rozhodující činitele na všech stranách. Tržní principy, ať se nám to líbí nebo nelíbí, prostě fungují vždy a všude, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve Strakovce nebo v Kremlu.

Ve včerejším Milionáři vystoupil suverénně se tvářící a jednající podnikatel ve stavebnictví, který v dotazníku na otázku, co nemá rád, uvedl, že nemá rád politiky (šmahem), neboť moc toho pro tento stát neudělali.
Pominu-li vždy nesmyslnou paušalizaci, následný průběh soutěže mi vnukl otázku, jak na sobě tento povrchně vzdělaný suverén v posledních dvanácti letech zapracoval, aby mohl udělat pro tento stát co nejvíce.

Tržní principy samozřejmě zcela platí i v zahraniční politice. A proto také Spojené státy musí a v budoucnu budou dále muset za dnes vyjadřovanou podporu tvrdě platit. První handly ovšem naznačují, že cena může být někdy tak vysoká, že by bylo moudřejší je nedělat, byť momentální touha po odplatě a znovunabytí tváře může kázat jinak. Jeden příklad za všechny: Sýrie - doposud na americké černé listině států podporujících terorismus - získala lehce, neboť zásluhou USA, prestižní místo v Radě bezpečnosti. Súdán, do roku 1996 bin Ládinův azyl, získal zrušení léta trvajících sankcí Radou bezpečnosti, opět, samozřejmě, za americké podpory. Afgánci ze serveru, o jejichž lásce nebo alespoň tolerancí k USA lze jistě s úspěchem pochybovat, dostanou od Američanů další zbraně i jinou pomoc.
Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že se takto do základů cílové porážky teroristů ve světě vkládají již od počátku dračí vejce, z nichž se v budoucnu vylíhnou problémy nemenší dnešních.

"Nebudeme se s Lobkowiczem handrkovat o název Cesta změny, neboť ten je už stejně zdiskreditovaný", řekla včera Právu Monika Pajerová a zauvažovala si o novém názvu, který by podle ní měl vycházet z názvu Impuls 999 a Děkujeme, odejděte.
Vlci mění jen kůži, nikoliv náturu, chce se říci nad touto snahou o přelakování zdiskreditované firmy zcela "nezdiskreditovanými" lidmi. Ale abych byl vstřícný: když už paní Pajerová odmítla můj návrh nového názvu strany Změna cesty, nabízím další: ZMĚŤ CEST, neboť je v něm zakleta i impulsivnost i možnost devadesáti devíti cest i možnost trvalého odcházení (a přicházení) i sama Monika Pajerová. Děkovat netřeba.