PONDĚLNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
MF Dnes popisuje v článku Zlaté české ruce pracují, ale i berou, na co přijdou mimo jiné zkušenosti švédské firmy vlastnící říčanskou likérku DYNYBYL.
Ta záhy zjistila a pomocí skrytých kamer dokázala, že většina zaměstnanců likérky denně kradly, v průměru za třicet až čtyřicet tisíc korun měsíčně. Alkohol pak prodávali v hospodách v širokém okolí. Firma se s nimi samozřejmě okamžitě rozloučila. O to mi však v této úvaze nejde.
Jsem totiž přesvědčen, že většina těchto "pracantů" i překupníků večer při sledování televize vedla monolog či dialog s následujícím obsahem: Tak se na to podívej, jak se ti hajzlové napakovávají. Miliardy si navypůjčovali v bankách a nevrátili halíř a nikdo s tím nic nedělá. A my se dřeme a dřeme a furt máme hovno. Od vlády dolů bych to vykopal, všude je to jen samej šlendrián!"
Že "zbytek Česka" není a hlavně nemůže být jiný jako oni (až na malé výjimky, stejné jako u nich v likérce) jim ne a ne dojít. Nevidět břevna v oku svém a hledat smítka v oku bližního je ovšem v Česku národní sport rozšířenější než fotbal nebo hokej. A zřejmě za to nemůže skutečnost, že máme genetickou výbavu jen nepatrně větší než muška octomilka. Může za to padesát let režimu, který podobné chování toleroval, pokud zloděj toleroval režim. Což ovšem není pro uvedené i neuvedené zloděje pražádnou omluvou.
Mimochodem, když už jsem u zaměstnanců, moje zkušenosti s přestavbou rodinného domu jsou samozřejmě mnohem širší, než jsem čas od času popsal. Jedna, velmi nepříjemná, je zkušenost s osobní hygienou řemeslníků. Nástup většiny z nich do domu znamená stáhnout se do jedné místnosti a bez ohledu na mráz větrat a větrat, neboť vzduch rychle houstne tělesnými pachy velmi silného kalibru. (V pondělí je to nejhorší, neboť víkendová konzumace alkoholu běžný odér ještě potencuje.) Vysvětlit ovšem toto řemeslníkům nebo jejich zaměstnavateli je velmi obtížné, neboť ve vás okamžitě a nebývale solidárně vidí třídního nepřítele, buržousta vychovaného v bavlnce, kterému prostý pracující lid smrdí. Taky jeden děsivý pozůstatek dob minulých, řešitelný zřejmě až generační obměnou.

Miroslav Macek