PÁTEČNÍ GLOSY

Erazim Kohák vyjádřil před nedávnem v rozhovoru pro týdeník Reflex velice silný názor, že náš polistopadový vývoj je národní tragedie a celým rozhovorem se pak jako červená nit táhla snaha tento názor dokazovat. Milan Knížák á conto tohoto rozhovoru uveřejnil v Lidových novinách knížákovsky jedovatou glosu. V dnešních Lidových novinách se Kohák proti ní ohrazuje. Potud by šlo o klasickou situaci: dva lidé zcela jiné letory a názorů na běh světa spolu na stánkách tisku polemizují a trochu se pošťuchují. Co je však zcela neklasické, je jedna věta v Kohákově článku: "Když jsem v rozhovoru s Reflexem hovořil o polistopadovém vývoji jako o tragédii, užil jsem zcela nevhodné a zkreslující slovo. Lituji toho a omlouvám se za něj všem, kdo se jím cítí oprávněně dotčeni". Silně mi to připomnělo toho filosofa, co seděl přes dvacet let uprostřed pouště a tiše meditoval. Pak se vrátil do civilizace a pronesl: Život, to je taková hluboká studna. No, to snad ne, podivil se první posluchač. No, tak ne, odpověděl filosof.

Ti, co se radují, že senátoři konečně schválili odtajnění agentů STB, radují se zbytečně. Neboť výsledek, bude-li vůbec nějaký, bude velice neúplný, osekaný, zvýjimkovaný a vůbec zbytečný. Neboť těch, kteří mají osobní zájem bránit zveřejnění úplných seznamů do roztrhání těla, je i na vlivných a vysokých místech dost a dost. Minimálně proto, aby nevyšlo najevo, kolik známých, kamarádů a příbuzných minulému režimu pečlivě donášelo a sloužilo.