ÚTERNÍ GLOSY

Fascinuje mne množství článků, komentářů, rozborů, úvah a dopisů, které zaplňují stránky tisku a které se věnují problematice bydlení. Pokládám totiž tento problém za primárně velmi jednoduchý a prostý a pouze sekundárně zkomplikovaný falešně dodávaným politickým nábojem.
Proč prostý a jednoduchý? Proto: každý nový byt či dům má v závislosti na své lokalitě a vybavení konkrétní, lehce spočitatelnou cenu. Každý. Kdo potřebuje byt má vě možnosti - léta a léta šetřit a pak si dle své chuti a finančních možností byt či dům postavit nebo koupit nebo si žádané pořídit "za mlada" na dluh (hypotéku) a léta a léta splácet.
Funguje to tak v leckeré zemi a není pražádného důvodu, aby to fungovalo i u nás.
Jen se nesmí volit politikové, kteří hlásají, že bydlet v krásném novém bytě či domě je "sociální právo" každého občana a stát má "povinnost" mu toto "právo" vymoci dle gottwaldovského hesla "Ať platí bohatí".

Omluva, kterou poskytl na základě soudního rozhodnutí exředitel zámku Štiřín bývalému zaměstnanci ministerstva zahraničí Srbovi se sice snaží seč jí síly stačí být neomluvou, postrádá však eleganci svých historických předchůdkyň.
Rozčílil se jednou jeden zastupitel a veřejně prohlásil, že polovina městské rady jsou zloději. Radní si to nenechal líbit a zastupitel byl odsouzen k omluvě. Ta zněla: Nedávno jsem prohlásil, že polovina městské rady jsou zloději. Nezakládá se to na pravdě. Polovina městské rady nejsou zloději.
Poslal jednou jeden pan profesor při své vysokoškolské přednášce pozdě dorazivší studentku do poslední části traktu zažívacího. Ta si stěžovala na rektorátu a pan profesor by nucen se omluvit. I pronesl na začátku příští přednášky následující slova: Jo, abych nezapomněl. Ta soudružka, co jsem ji minule poslal do prdele, tak ta už tam nemusí chodit.