ÚTERNÍ GLOSY

Za pár dnů v podstatě začne volební kampaň: nároží a vůbec veřejné plochy sice ještě nebudou polepeny plakáty a plakátky, podél dálnic na nás budou z megaboardů namísto interesantně ustaraných tváří politiků a lehce usměvavých političek stále ještě shlížet krásné slečny, co si to dělají samy (samozřejmě, že obklad koupelny, necudové) a úspěšnější mladí mužové, kteří jsou příliš sexy než aby dělali cokoliv jinak než prostřednictvím mobilního operátora a naše domovní schránky budou přetékat jen letáčky hyper, super, mega a unimarketů a nikoliv programy politických stran, avšak každé slovo, každá věta, každý úsměv a každé pozdvihnuté obočí každého politika už bude vysloveno a vygrimasováno k volbám.

Karel Čapek napsal v roce 1925 tato moudrá slova: "Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům, ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všechno postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás žádal tři panny a tři mládence k sežrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrž obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li žebračka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní sucho větev, která překáží na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domažlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenž se příčí našemu zažranému etatismu."
Co by asi tak napsal dnes, v době "nároků a práv", nikoliv však povinností s nimi spojených?

Myslím, že k Čapkovým větám i k dnešku se docela dobře hodí k zamyšlení následující postřeh, který jsem tuhle někde četl:
Až na výjimky jsou prakticky všichni intelektuálové zaměstnanci nejrůznějších odnoží státu, takže by nás nemělo překvapovat, že ve svých pracech stále více a více, ať již vědomě či podvědomě, propagují levicový, silně přerozdělovací stát.