Nedělní chvilka poezie,

George Peele (1556 – 1596) byl londýnský dramatik, básník a herec, současník Shakespearův. Dnes zcela zapomenutý… Před mnoha a mnoha léty pořádala Lyra Pragensis vánoční představení v Akademii věd, sestavené z mých překladů anglické poezie. Recitátoři se tam sešli skvělí: Rudolf Pellar, Vladimír Ráž, Milan Friedl, Radovan Lukavský, Otakar Brousek, Jiří Šrámek, a to jsem určitě na někoho zapomněl. Představení se konalo ve velkém sále, jemuž vévodí velký obraz Vojtěcha Hynaise z roku 1894 „Paridův soud“. A večer před představením mi zavolal profesor Stříbrný, že by bylo krásné zahájit celý večer úryvkem ze hry George Peela „The Arraignment of Paris“, který popisuje právě ten nešťastný soud. Čímž mi značně zkrátil spánek, ale také připravil příjemné chvíle s panem Peelem. Tady je výsledek:

Čas pokročil a Flora rozekvetla,
jak Iris pyšně rozhodila světla
a z trůnu léta zemi donutila,
že modrá, žlutá, zelená hned byla.
V tom slavnostním a k lovu vhodném čase
tři Gracie se sjely v plné kráse
a narazily v horách na Parida,
jenž, ač syn krále, ovce tady hlídá,
když zrovna hádka mezi nimi plane,
kdo majitelkou jablka se stane.

Tu Junona, ač plna důstojnosti,
mu nabízí hned zlata víc než dosti
a nespočetné bohatství dle přání.
A Pallas, která moudrosti je paní,
dá postavení, k tomu vědomosti,
když v její prospěch úkolu se zhostí.
Však z bohatství a moudra nula zbyla,
když Venuše mu milou přislíbila.

Tak v naději, že získá perlu Řecka,
skvost Helenu, z níž září krása všecka,
dal Venuši to jablko hned darem –
a skončil tak svár ještě větším svárem.

Muž vždy se mýlí, že je mužem pouze,
je zaslepený v láskyplné touze.