Nedělní chvilka poezie,

tentokrát s Roaldem Dahlem
Anglický spisovatel s vikingskými kořeny Roal Dahl (1916 – 1990) je znám hlavně zásluhou svých skvělých povídek (soubory českých názvů „Líbej mne, líbej“ či „Milostné rošády“ zná snad každý jen trochu sečtělý člověk) a také knížkami pro děti, v čele se půvabně zfilmovaným příběhem „Karlík a továrna na čokoládu“. Málokdo však ví, že psal neméně skvělé verše. Jeden z jeho zlomyslně zveršovaných příběhů na starý námět jsem vám s potěšením nesmírným přeložil…

dahlTři malá prasátka

Mám zvířátka rád velice
a prasátka pak nejvíce.
Jsou ušlechtilá, moudrá též
a zdvořilejších nenajdeš.
Však absolutna svět je prost:
já viděl jedno hloupé dost.
To dosvědčí mi nebesa,
vždyť nedávno tu u lesa
dům zahlédl jsem, dětičky,
jenž ze slámy byl celičký.
Vlk vlastním očím nevěří:
To prasátko chci k večeři!
„Hej, prasátko, rád zajdu k vám!“
„Ne! Nepustím tě, přísahám!“
„Pak odfouknu ten směšný krám!“

Než modlitbičky řeklo půl,
vlk domek prostě odfouknul!
„Ha! Šunka! Plecko! Slanina!
Jak překrásně to začíná!
Však ocásek, to jasná věc,
ten ponechám si na konec!“
Vlk, trochu přežrán, šel pak dál
a čeho se to nenadál!

Dům zahlédl zas, dětičky,
jenž z větviček byl celičký!

„Hej, prasátko, rád zajdu k vám!“
„Ne! Nepustím tě, přísahám!“
„Pak odfouknu ten směšný krám!“

A praví: „Však tě donutím!“
a nadechne se k fouknutí.
„Proč odfouknout bys domek chtěl,
vždyť večeři jsi dnes už měl!“
Vlk ušklíbnul se: „Ale běž!“
a ve chvíli ho sežral též.

„Dvě prasátka sníst pro radost,
však neznamená, že mám dost!
Vždyť na přecpaný žaludek
je jídlo nejvhodnější lék!“
Hle, další dům! Tak jako myš
se tiše plíží blíž a blíž.
Dům pevnější sic drobátko,
však uvnitř také prasátko.
„Mě nedostaneš, táhni pryč!“
„Zas odfouknu dům, jen si kvič!“
„Tak toho raděj rovnou nech,
vždyť na to nestačí ti dech!“

Však foukal hodinu a půl,
a dům se ani nepohnul.
„Když můj dech na to nestačí,
tak pořídím si jinačí!
Kde silnější dech ale vzít?
Ha! Pořídím si dynamit!“
Dí prasátko: „Jsi kazisvět!“
a k telefonu běží hned.
Ví, naštěstí, co dělat má,
tak Karkulce hned zavolá.

„Kdo volá? Haló? Kdo je tam?
Vy, prasátko! Vás dobře znám.“
„Ach, prosím, prosím o pomoc,
Ach, prosím, prosím, moc a moc!“
„Co děje se? A nač ten křik?“
„Vlk!“ ozývá se jenom kvik.
„Vy z vlků nemáte přec strach
a já se bojím, achich, ach!“

„Vlk? Hned jsem u vás, prasátko
a pomohu vám zakrátko,
jen trvalou si dodělám
a běžím, už jsem vlastně tam!“



A za maličkou chviličku
je Karkulka v tom lesíčku.
Vlk stojí tu a velice
mu oči žhnou, jak hořčice
jsou žluté, zuby jako meč
a slintá, jak se blíží zteč.
Však Karkulka jen zamrká,
kolt vytasí hned na vlka
a jednou ranou do hlavy
jej chladnokrevně odpraví.
A prasátko je nadšené:
„To byla krása! Ne, že ne!“

Však slečně z vyšší třídy přec
tak věřit, to je hloupá věc.
Je spokojená nadmíru,
má vlčí kožich na míru
a cestuje-li někam, pak
má z vepřovice krásný vak.