ÚTERNÍ GLOSY 28.11.2017
Miroslava Macka
Protože úspěch se neodpouští a kniha „Saturnin se vrací“ je velmi úspěšná, snižují se dokonce i někteří literární kritici ve svých recenzích k nesmyslným poznámkám o Knižním velkoobchodu. Takže jsem se rozhodl, že se zcela naposledy ke KV vrátím a uveřejním stať ze své knihy „Samomluvy Miroslava Macka“, aby Ti, kteří chtějí vědět, věděli. S těmi, kteří vědět nechtějí, holt nic nenadělám…
Knižní velkoobchod je dokonalou ukázkou vítězství mediální nálepky nad skutečností. Mediální nálepka zní: Macek ve funkci místopředsedy vlády zprivatizoval Knižní velkoobchod a vydělal na tom ohromné peníze.
Skutečnost: coby končící poslanec končícího Federálního shromáždění jsem nechal za vlastní peníze vypracovat privatizační projekt na Knižní velkoobchod, který jsem chtěl přetvořit (s nezbytnou pomocí zahraničního kapitálu) na velký vydavatelský a distribuční podnik, včetně vydávání novin a časopisů. Po prodeji svého podílu, odečtení všech nákladů, zaplacení daní a sociálního a zdravotního pojištění nula od nuly pošla.
V té době byla ovšem manipulovatelnost veřejným míněním ještě jednodušší než dnes; tehdy si málokdo uvědomoval, že oproti každému „má dáti“ exituje v účetnictví „dal“, a že tedy Knižní velkoobchod netvoří jen viditelné budovy uprostřed Prahy a sklady za Prahou, které se tak často objevovaly na televizních obrazovkách, ale též ohromně drahé bankovní úvěry v desítkách milionů korun, které nadělalo předprivatizační vedení a o nichž samozřejmě nikde nepadla jedna jediná zmínka. Také účetní hodnota skladů knih a jejich prodejní cena byly nebe a dudy. A když k tomu připočtu nesmyslné smlouvy — kupříkladu jeden velký sklad za Prahou byl téměř nevypověditelně pronajat jakési dřevozpracující firmě, která smluvně odváděla Knižnímu velkoobchodu 1 % svého zisku měsíčně, takže do účtárny chodily složenky se 3 korunami či 4 korunami sedmdesáti haléři měsíčně, neboť kreativní účetnictví uměl každý začínající podnikatel, není divu, že jsem vše odhadoval nejméně na osm či deset let tvrdé práce, než se vše zkonsoliduje.
Všechny plány však skončily okamžikem, kdy se právní zástupce věřitelů Rychetský jal celou věc kriminalizovat, neboť jsme si dovolili prodat jeden z pražských domů (přičemž veškerý zisk z prodeje do poslední koruny putoval na splacení úvěru u Komerční banky). Potenciální zahraniční investoři odskočili, jako bychom byli nakaženi žloutenkou a náhle šlo už jen o to, jak přežít. Nakonec zvítězilo to nejjednodušší řešení: prostě jsem svůj podíl prodal prvnímu zájemci, který byl ochoten jej vůbec koupit. Že nešlo o miliony, můžete si domyslet a být si jisti.
Novináři mne však stále nutili, abych „dokázal“, že jsem nic nezákonného neudělal, nic neukradl ani nevytuneloval, což je z principu nesmysl, neboť negativní důkaz neexistuje. Proto jsem využil neomalených slov Miloše Zemana, vždy rychleji mluvícího než myslícího, který ve funkci předsedy vlády v televizi prohlásil, že jsem vytuneloval Knižní velkobchod, a zažaloval ho. Tím bylo důkazní břemeno přeneseno do pozitivního dokazování.
Zeman kvůli tomu zaměstnal spoustu lidí ze státního aparátu (novináři vesměs nad touto do nebe volající praktikou mlčeli), ministra kultury Pavla Dostála, bývalého velvyslance v Rusku Baštu, který organizoval celé „šetření“ a další, aby sesbírali asi třímetrový sloupec všelijakých dokumentů
a potichu a se skřípajícími zuby nakonec skončili, neboť našli nic, velké nic. Zeman se mi tedy musel veřejně omluvit.
To ovšem nic nezměnilo a nemění na tom, že půlka národa se stále domnívá, jak jsem se tehdy hrozně obohatil a jaký jsem lump. Dokonce ještě letos novinář Blesku u příležitosti mé svatby napsal „Zprivatizoval Knižní velkoobchod, z něhož poté podivným způsobem zmizela většina majetku“. Jenže, má smysl soudit se s bulvárními pisálky a dodávat tak bulváru existenční palivo? To jdu raději dělat něco užitečnějšího a příjemnějšího. Byť u vědomí toho, že se nadosmrti nálepky zvané
Knižní velkoobchod nezbavím.
Knižní velkoobchod je dokonalou ukázkou vítězství mediální nálepky nad skutečností. Mediální nálepka zní: Macek ve funkci místopředsedy vlády zprivatizoval Knižní velkoobchod a vydělal na tom ohromné peníze.
Skutečnost: coby končící poslanec končícího Federálního shromáždění jsem nechal za vlastní peníze vypracovat privatizační projekt na Knižní velkoobchod, který jsem chtěl přetvořit (s nezbytnou pomocí zahraničního kapitálu) na velký vydavatelský a distribuční podnik, včetně vydávání novin a časopisů. Po prodeji svého podílu, odečtení všech nákladů, zaplacení daní a sociálního a zdravotního pojištění nula od nuly pošla.
V té době byla ovšem manipulovatelnost veřejným míněním ještě jednodušší než dnes; tehdy si málokdo uvědomoval, že oproti každému „má dáti“ exituje v účetnictví „dal“, a že tedy Knižní velkoobchod netvoří jen viditelné budovy uprostřed Prahy a sklady za Prahou, které se tak často objevovaly na televizních obrazovkách, ale též ohromně drahé bankovní úvěry v desítkách milionů korun, které nadělalo předprivatizační vedení a o nichž samozřejmě nikde nepadla jedna jediná zmínka. Také účetní hodnota skladů knih a jejich prodejní cena byly nebe a dudy. A když k tomu připočtu nesmyslné smlouvy — kupříkladu jeden velký sklad za Prahou byl téměř nevypověditelně pronajat jakési dřevozpracující firmě, která smluvně odváděla Knižnímu velkoobchodu 1 % svého zisku měsíčně, takže do účtárny chodily složenky se 3 korunami či 4 korunami sedmdesáti haléři měsíčně, neboť kreativní účetnictví uměl každý začínající podnikatel, není divu, že jsem vše odhadoval nejméně na osm či deset let tvrdé práce, než se vše zkonsoliduje.
Všechny plány však skončily okamžikem, kdy se právní zástupce věřitelů Rychetský jal celou věc kriminalizovat, neboť jsme si dovolili prodat jeden z pražských domů (přičemž veškerý zisk z prodeje do poslední koruny putoval na splacení úvěru u Komerční banky). Potenciální zahraniční investoři odskočili, jako bychom byli nakaženi žloutenkou a náhle šlo už jen o to, jak přežít. Nakonec zvítězilo to nejjednodušší řešení: prostě jsem svůj podíl prodal prvnímu zájemci, který byl ochoten jej vůbec koupit. Že nešlo o miliony, můžete si domyslet a být si jisti.
Novináři mne však stále nutili, abych „dokázal“, že jsem nic nezákonného neudělal, nic neukradl ani nevytuneloval, což je z principu nesmysl, neboť negativní důkaz neexistuje. Proto jsem využil neomalených slov Miloše Zemana, vždy rychleji mluvícího než myslícího, který ve funkci předsedy vlády v televizi prohlásil, že jsem vytuneloval Knižní velkobchod, a zažaloval ho. Tím bylo důkazní břemeno přeneseno do pozitivního dokazování.
Zeman kvůli tomu zaměstnal spoustu lidí ze státního aparátu (novináři vesměs nad touto do nebe volající praktikou mlčeli), ministra kultury Pavla Dostála, bývalého velvyslance v Rusku Baštu, který organizoval celé „šetření“ a další, aby sesbírali asi třímetrový sloupec všelijakých dokumentů
a potichu a se skřípajícími zuby nakonec skončili, neboť našli nic, velké nic. Zeman se mi tedy musel veřejně omluvit.
To ovšem nic nezměnilo a nemění na tom, že půlka národa se stále domnívá, jak jsem se tehdy hrozně obohatil a jaký jsem lump. Dokonce ještě letos novinář Blesku u příležitosti mé svatby napsal „Zprivatizoval Knižní velkoobchod, z něhož poté podivným způsobem zmizela většina majetku“. Jenže, má smysl soudit se s bulvárními pisálky a dodávat tak bulváru existenční palivo? To jdu raději dělat něco užitečnějšího a příjemnějšího. Byť u vědomí toho, že se nadosmrti nálepky zvané
Knižní velkoobchod nezbavím.