PONDĚLNÍ GLOSY 24.10.2011

Miroslava Macka
A tak jsem se prostřednictvím Mirka Topolánka konečně dozvěděl, co jsou naše "skutečné hrozby, které nabourávají naši polistopadovou svobodu": levicový populismus, národní socialismus, národovecký izolacionismus, otevřený i latentní rasismus, tradeunionismus, multikulturalismus, environmentalismus, eurofederalismus a antievropeismus. A já se doposud naivně domníval, že je to lidská blbost...

Mirek Topolánek na kongresu ODS také prohlásil, že se mu zdá, že se v ODS málo diskutuje. To může být ovšem ze tří důvodů: ODS je natolik ideově a zásadově kompaktní, že veškeré problémy každodenní politiky nemusí diskutovat, neboť jejich řešení jasně vyplývá z těchto idejí a zásad. Druhou možností je, že je ve vedení ODS příliš mnoho lidí, kteří žádné ideje a zásady nemají, ale o každodenní politické praxi přesto nediskutují, neboť na to nemají intelektuální a odborné schopnosti. Třetí a poslední možností pak je, že na diskusi není čas, neboť ten je pohlcován vnitrostranickými a koaličními rozmíškami a chaotickým vládnutím, generujícím další a další akutní problémy.

Smrtí Kaddáfího nic nekončí...až přerozdělením licencí naftových polí.
Mimochodem, největším hrdinou boje s Kaddáfího zločinným a krvavým režimem je Mustafa Abdal Džalíl, který byl po čtyři roky ministrem spravedlnosti tohoto režimu, ale dozajista se stane dalším oblíbencem zásadových západních politiků...

A opět máme k dispozici jen zcela neúplné zprávy. Včera jsme se kupříkladu dozvěděli, že za dosud neschválený obří ekotendr utratilo ministerstvo financí z našich kapes již 16 milionů korun, a to převážně za platby známým pražským advokátním firmám a pochopitelně vždycky bez výběrového řízení, neboť kontrakt rozdělilo na několik menších. Moc bych si však (a jistě nejen já) rád zalistoval materiály a účty, za které jsem musel zaplatit. S pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdím, že jde o zcela zbytečné právní úkony a bláboly, bez kterých bychom se všichni lehce obešli...

Analytička Lenka Zlámalová v LN: Záchrana eura není žádné melodrama o solidaritě ani evropanství. Je to tvrdý pragmatický střet, kolik za iluzi o společné měně nechají politici zaplatit své voliče a kolik spřízněné bankéře.

Alexander Tomský: "Vždyť to byl všude především neúprosný růst státní byrokracie, neúměrné platy státního sektoru, z principu špatné státní zakázky, nejrůznější (eko) i jiné dotace a nekonečný růst zbytečných humanitních vysokoškolských studií, nemluvě o státních dluzích eurozóny a levných penězích, který nakonec přidusil onen nenáviděný trh, jenž to už dnes nestačí všechno živit."