ČTVRTEČNÍ GLOSY 8.04.2010

Už zase čtu v tisku o miliardách, které přitečou (nebo nepřitečou) z evropských peněz a o všelijakých projektech za ně. Nechci se teď věnovat užitečnosti europrojektů a efektivitě vynaložení přidělených peněz, i když by to byla pěkná sbírka horrorů.
Kladu si jinou otázku, která mne napadla, když jsem viděl zrekonstruované venkovské nádražíčko na železničním koridoru Praha - Olomouc v Lupěném (také za evropské peníze). Maličká, esteticky půvabná stavbička pro pár čekajících lidí s prašnou pěšinkou po náspu k ní, byla změněna na skleněný přístřešek s nalepenými dravci, betonové nástupiště s řadou vysokých, modře natřených světel a s dvěmi bezbariérovými širokými chodníky s desítkami metrů modře natřeného zábradlí. Ve staničce, kde nastupuje pár, doslova pár lidí denně.
A teď si představuji, jak moje děti a moje vnoučata budou (už jako čistí plátci peněz do europokladny) přispívat ze svých daní na výměnu zbytečných zdrojů světla, na nátěry stožárů a zábradlí, opravy chodníků a výměnu rozbitých skel, nemluvě o jejich čištění...
A jeví se mně tři možnosti: buď se z výše daní na údržbu všech těch přebujelých a ekonomicky většinou nesmyslných projektů zblázní, emigrují, bude-li kam a nebo nechají všechny ty nabubřelé europrojekty, sloužící většinou jen k okamžitému vydojení peněz, zpustnout.
Je mi jich líto stejně, jako toho zbouraného půvabného venkovského nádražíčka...