PÁTEČNÍ GLOSY 12.03.2010
Miroslava Macka
Čtenám glos M. N. mi napsal:
Komentář pana S.K. je bohužel zcela výstižný. Z pohledu statistiky není optimistický ani dlouhodobý volební výhled.
Společnost se v rámci náhodného statistického rozdělení nedělí na bohaté a chudé (to je jen politikum), ale na schopné, průměrné a neschopné. Nejvíce je pochopitelně průměrných, směrem k oboum extrémům počet jedinců klesá.
Z třetiny neschopných volí značná část levici, část nevolí vůbec. Z průměrných volí opět významná část levici a právě na tyto voliče má populismus velký vliv. Pro voliče z řad neschopných a průměrných je typické, že považují každého schopného (bohatého) za podezřelého (k majetku nemohl přijít čistě a zaslouženě...). Zbytek průměrných dělí své preference mezi ostatní strany, často volí různá seskupení typu ODA, US apod. Zbývá skupina schopných. Ta to bohužel nezachrání, protože se dělí na schopné a všehoschopné. Pravici volí z rozumových důvodů ti schopní. Všehoschopní volí vždy tak, aby jim to přineslo v následujícím období co největší prospěch.
V součtu je jasné, že pravice může vyhrát jen zřídka a to tehdy, kdy se neschopní ve větším počtu rozhodnou nevolit a všehoschopní volí z prospěchářských důvodů zrovna pravici. Ani tehdy ale nebude vítězství volice dostatečně výrazné (viz. pravicové vlády z posledních let).
Zbývá definice pojmů schopný a neschopný. Za schopného lze považovat jedince s vlastním rozumem, soběstačného, efektivně pracovitého, na státu nezávislého, který cítí skutečnou odpovědnost za sebe sama i společnost. Člověka, který z principu nepodporuje přerozdělování a dotace a ví, že se musí sám postarat o svoji rodinu, ve stáří rodiče apod. Neschopnost naopak vychází z rodinného zázemí, nedostatku vzdělání, v závislosti na tom, na co jedinec vlastní inteligencí má.
Bohužel, současný svět bez skutečně zásadního problému (války, smrtící epidemie apod.) se stále více vzdaluje od konzervativních kořenů a tíhne k přerozdělování, rovnostářství. Politika levicových populistů na celém světě je cílenou výchovou a zmnožováním těch neschopných a průměrných, kterým je např. i snižována laťka obtížnosti dosažitelnosti vzdělání (resp. titulů), tak aby se mohli dostat na lépe placená místa, aniž by byli pro společnost přínosem. A tím se dostáváme zpět ke komentáři pana S.K.
Čtenář glos J. T. pak k témuž tématu:
K té Gaussově křivce, která by měla vyjadřovat rozložení IQ v populaci. U nás bohužel musím konstatovat, že je tato křivka poněkud vychýlena ze dvou důvodů.
1/ Na našem historickém území byla smíšená česko-německo-židovská populace (stejnou směs genů si v sobě nesu i já a to nemluvím o Keltech) a mimo jiné i z tohoto důvodu bylo naše území velmi příznivě obdařeno lidským intelektem. Bohužel však přišli nacisté a prozíravější část židovkých spoluobčanů odešla do světa, hlavně do severní Ameriky. Ta konzervativnější část zůstala a posléze se vydala na svoji poslední cestu východním směrem. V postatě zde po válce zbyla jen nepatrná část původní židovské populace. Za války zahynula i řada nežidovských spoluobčanů, patřících mezi odpůrce nacismu, zase z té horní třetiny na stupnici schopností. Po válce jsme se aktivně zbavili německých spoluobčanů, včetně německé části inteligence.
Od konce války odcházeli naši prozíravější spoluobčané do svobodného světa, tento proces se znásobil po únoru 48 a srpnu 68 a plynule pokračoval až do roku 89. A odcházeli vždy podnikaví a schopní lidé a byly jich možná statisíce.
Naopak s koncem války se k nám nastěhovala silná populace lidí z východu, která rozhodně nepatřila (alespoň z počátku) k té vzdělanější části populace.
Toto vše dohromady znamenalo tak obrovský zásah do intelektuálního bohatství českého a slovenského národa, že se to nedá nikterak obejít, nahradit masovým vzdělávám a žádným jiným inženýrstvím. To je proces na desítky generací, neboť se jedná o genovou obnovu.
2/ Za války a téměř 50 let po ní byla většina pozitivních svobodných aktivit jednotlivých občanů tlumena či zakázána, lidé se naučili přežívat a to jim zůstalo dodnes.
Sečtete-li fakta bodu 1 + 2, dopad na průměrné IQ v naší společnosti je katastrofální a toto se promítá i do našich zastupitelských orgánů... Takže říká-li pan Hubálek, že v populaci je obecně třetina podprůměrných, třetina průměrných a třetina nadprůměrných, obávám se že u nás je toto značně vychýleno tím nesprávným směrem. A je zajímavé, že se toto vychýlení týká v mnohem větším měřítku některých politických stran a to už od pohledu.
A do třetice na stejné téma čtenář glos P. J.:
zaujal mě příspěvek pana S.K., především tím, jak je otázka vzdělání a vzdělanosti ve společnosti vnímána zpravidla příliš úzce.
Pro většinu lidí je vzdělání synonymem pro absolutorium nějaké vyšší školy, nejlépe univerzitního typu, a hned se říká, že onen někdo "má vzdělání". Nejsem sice v dané oblasti žádný odborník, ale já si pod pojmem vzdělání představuji mnohem širší a hlubší proces, který počíná již od dětského věku v rodině, v předškolních zařízeních a posléze ve školách, ale nejen v nich. Vzdělání obnáší nejen vstřebávání nějaké sumy vědomostí a poznatků, ale především způsob, metodu a přístup, jak se získanými vědomostmi zacházet a naložit. To, že někdo dokáže přednášet Homéra v originále ještě zdaleka nemusí znamenat, že onen přednášející je opravdu vzdělaný. Může jít klidně i o případ, který Jan Werich nazýval bonmotem, že "nejhorší je študovanej blbec".
Je pravda, že všichni nemůžeme dělat všechno, že máme své inteligenční a schopnostní limity. Avšak úlohou vzdělání a vzdělávání každého z nás je kromě poznávání věcí kolem nás i sebepoznávání a pochopení sebe sama a svého místa ve splečnosti právě s vědomím vlastních limitů a omezení.Všichni jistě nemůžeme být špičkovými lékaři, inženýry, právníky, hudebníky ani řemeslníky, ale každý může být "špičkový" na své úrovni. Každý pochopí, že symfonický orchestr může řídit jen pár tisíc lidí na světě, že hrát v něm může možná jen pár set tisíc lidí, ale to přece vůbec nebrání těm zbylým miliardám, aby nemohli být schopni vnímat hudbu. A hlavně, proces vzdělávání by měl pěstovat a vštěpovat každému základní pravidla a pravdy, na nichž by měla stát celá společnost:
- že je nemravné podvádět, lhát a krást,
- že je nemravné žít nezaslouženě na něčí úkor
- že každá profese je důležitá a může mít svou prestiž, pokud se provádí poctivě a kvalitně
- že každý by se měl chovat zodpovědně a ohleduplně k sobě i k druhým a neměl by tolerovat bezohlednost jiných.
Bohužel naše současná společnost zatím přináší příklady právě opačné, což samozřejmě souvisí s tím, jak kvalitní tato společnost celkově je a koho má k dispozici, aby proces vzdělání zajišťoval.
Všechny dosavadní polistopadové vlády se zaklínaly vzděláním jako prioritou, avšak pro systém sám toho učinily pramálo a bohužel dál jen propracovávaly onen způsob formálního "vzdělávání" či spíše jen vyučování. Je skandální, jak po desetiletí skuhráme, že romské děti nedosahují dostatečného vzdělání, a tudíž jsou posléze znevýhodněné na trhu práce. Zamyslel se už ale vůbec někdo, proč tomu tak je? Přece je logické, že schopnost učit se a dosáhnout nějaké úrovně vzdělání není dána rasově ani zeměpisně, tedy romské děti "an sich" nejsou o nic hloupější nebo chytřejší než děti naše. Jejich problém ale spočívá v tom, že náš stát nebyl do dnešního dne schopen donutit většinu romských rodin (omlouvám se Romům, kteří problém už dávno pochopili a sami pro sebe vyřešili - ti ale nepatří mezi štamgasty sociálních odborů městských úřadů), aby poskytly svým dětem stejnou předškolní přípravu, jakou dostávají děti většinové společnosti. Výsledkem je, že romslké děti neovládají dobře češtinu, nemají základní návyky předškolní přípravy v dětském kolektivu a do základní školy jdou tedy se značným hendikepem. Zpravidla pak nezvládají učivo prvního stupně, učení je tudíž nebaví, jsou vysmívané a končí v tradičních zvláštních školách. A tím je jejich osud zpečetěn, protože ze zvláštní školy vede cesta jen k lopatě nebo do zahradńictví. A nejvíc mě může naštvat, když pak slyším povyk různých Kocábů a spol., coby ochránců lidských práv a důstojnosti menšin, proti projektu, který já osobně považuji za rozumný, a který měl hendikep takových romských dětí odstranit ve speciálních třídách, aby pak mohly být přeřazeny do tříd normálních, avšak již dostatečně vyzbrojeny stejnou úrovní znalostí jako děti ostatní.
Takže budeme dál bát na důstojnost menšin a zarputile hájit jejich právo na práci u lopaty, či na postávání na sociálkách, protože víc si v současném systému neodnesou.
Čtenář glos J. M. mi pak napsal:
Velmi mne zaujal pan ministr Kocáb. Ten se stal údem spravedlnosti, který narovnává etnické nerovnosti. Poprvé jsem získal pochopení pro jeho činnost a přesvědčilo mne zejména jeho osobní nasazení.
Komentář pana S.K. je bohužel zcela výstižný. Z pohledu statistiky není optimistický ani dlouhodobý volební výhled.
Společnost se v rámci náhodného statistického rozdělení nedělí na bohaté a chudé (to je jen politikum), ale na schopné, průměrné a neschopné. Nejvíce je pochopitelně průměrných, směrem k oboum extrémům počet jedinců klesá.
Z třetiny neschopných volí značná část levici, část nevolí vůbec. Z průměrných volí opět významná část levici a právě na tyto voliče má populismus velký vliv. Pro voliče z řad neschopných a průměrných je typické, že považují každého schopného (bohatého) za podezřelého (k majetku nemohl přijít čistě a zaslouženě...). Zbytek průměrných dělí své preference mezi ostatní strany, často volí různá seskupení typu ODA, US apod. Zbývá skupina schopných. Ta to bohužel nezachrání, protože se dělí na schopné a všehoschopné. Pravici volí z rozumových důvodů ti schopní. Všehoschopní volí vždy tak, aby jim to přineslo v následujícím období co největší prospěch.
V součtu je jasné, že pravice může vyhrát jen zřídka a to tehdy, kdy se neschopní ve větším počtu rozhodnou nevolit a všehoschopní volí z prospěchářských důvodů zrovna pravici. Ani tehdy ale nebude vítězství volice dostatečně výrazné (viz. pravicové vlády z posledních let).
Zbývá definice pojmů schopný a neschopný. Za schopného lze považovat jedince s vlastním rozumem, soběstačného, efektivně pracovitého, na státu nezávislého, který cítí skutečnou odpovědnost za sebe sama i společnost. Člověka, který z principu nepodporuje přerozdělování a dotace a ví, že se musí sám postarat o svoji rodinu, ve stáří rodiče apod. Neschopnost naopak vychází z rodinného zázemí, nedostatku vzdělání, v závislosti na tom, na co jedinec vlastní inteligencí má.
Bohužel, současný svět bez skutečně zásadního problému (války, smrtící epidemie apod.) se stále více vzdaluje od konzervativních kořenů a tíhne k přerozdělování, rovnostářství. Politika levicových populistů na celém světě je cílenou výchovou a zmnožováním těch neschopných a průměrných, kterým je např. i snižována laťka obtížnosti dosažitelnosti vzdělání (resp. titulů), tak aby se mohli dostat na lépe placená místa, aniž by byli pro společnost přínosem. A tím se dostáváme zpět ke komentáři pana S.K.
Čtenář glos J. T. pak k témuž tématu:
K té Gaussově křivce, která by měla vyjadřovat rozložení IQ v populaci. U nás bohužel musím konstatovat, že je tato křivka poněkud vychýlena ze dvou důvodů.
1/ Na našem historickém území byla smíšená česko-německo-židovská populace (stejnou směs genů si v sobě nesu i já a to nemluvím o Keltech) a mimo jiné i z tohoto důvodu bylo naše území velmi příznivě obdařeno lidským intelektem. Bohužel však přišli nacisté a prozíravější část židovkých spoluobčanů odešla do světa, hlavně do severní Ameriky. Ta konzervativnější část zůstala a posléze se vydala na svoji poslední cestu východním směrem. V postatě zde po válce zbyla jen nepatrná část původní židovské populace. Za války zahynula i řada nežidovských spoluobčanů, patřících mezi odpůrce nacismu, zase z té horní třetiny na stupnici schopností. Po válce jsme se aktivně zbavili německých spoluobčanů, včetně německé části inteligence.
Od konce války odcházeli naši prozíravější spoluobčané do svobodného světa, tento proces se znásobil po únoru 48 a srpnu 68 a plynule pokračoval až do roku 89. A odcházeli vždy podnikaví a schopní lidé a byly jich možná statisíce.
Naopak s koncem války se k nám nastěhovala silná populace lidí z východu, která rozhodně nepatřila (alespoň z počátku) k té vzdělanější části populace.
Toto vše dohromady znamenalo tak obrovský zásah do intelektuálního bohatství českého a slovenského národa, že se to nedá nikterak obejít, nahradit masovým vzdělávám a žádným jiným inženýrstvím. To je proces na desítky generací, neboť se jedná o genovou obnovu.
2/ Za války a téměř 50 let po ní byla většina pozitivních svobodných aktivit jednotlivých občanů tlumena či zakázána, lidé se naučili přežívat a to jim zůstalo dodnes.
Sečtete-li fakta bodu 1 + 2, dopad na průměrné IQ v naší společnosti je katastrofální a toto se promítá i do našich zastupitelských orgánů... Takže říká-li pan Hubálek, že v populaci je obecně třetina podprůměrných, třetina průměrných a třetina nadprůměrných, obávám se že u nás je toto značně vychýleno tím nesprávným směrem. A je zajímavé, že se toto vychýlení týká v mnohem větším měřítku některých politických stran a to už od pohledu.
A do třetice na stejné téma čtenář glos P. J.:
zaujal mě příspěvek pana S.K., především tím, jak je otázka vzdělání a vzdělanosti ve společnosti vnímána zpravidla příliš úzce.
Pro většinu lidí je vzdělání synonymem pro absolutorium nějaké vyšší školy, nejlépe univerzitního typu, a hned se říká, že onen někdo "má vzdělání". Nejsem sice v dané oblasti žádný odborník, ale já si pod pojmem vzdělání představuji mnohem širší a hlubší proces, který počíná již od dětského věku v rodině, v předškolních zařízeních a posléze ve školách, ale nejen v nich. Vzdělání obnáší nejen vstřebávání nějaké sumy vědomostí a poznatků, ale především způsob, metodu a přístup, jak se získanými vědomostmi zacházet a naložit. To, že někdo dokáže přednášet Homéra v originále ještě zdaleka nemusí znamenat, že onen přednášející je opravdu vzdělaný. Může jít klidně i o případ, který Jan Werich nazýval bonmotem, že "nejhorší je študovanej blbec".
Je pravda, že všichni nemůžeme dělat všechno, že máme své inteligenční a schopnostní limity. Avšak úlohou vzdělání a vzdělávání každého z nás je kromě poznávání věcí kolem nás i sebepoznávání a pochopení sebe sama a svého místa ve splečnosti právě s vědomím vlastních limitů a omezení.Všichni jistě nemůžeme být špičkovými lékaři, inženýry, právníky, hudebníky ani řemeslníky, ale každý může být "špičkový" na své úrovni. Každý pochopí, že symfonický orchestr může řídit jen pár tisíc lidí na světě, že hrát v něm může možná jen pár set tisíc lidí, ale to přece vůbec nebrání těm zbylým miliardám, aby nemohli být schopni vnímat hudbu. A hlavně, proces vzdělávání by měl pěstovat a vštěpovat každému základní pravidla a pravdy, na nichž by měla stát celá společnost:
- že je nemravné podvádět, lhát a krást,
- že je nemravné žít nezaslouženě na něčí úkor
- že každá profese je důležitá a může mít svou prestiž, pokud se provádí poctivě a kvalitně
- že každý by se měl chovat zodpovědně a ohleduplně k sobě i k druhým a neměl by tolerovat bezohlednost jiných.
Bohužel naše současná společnost zatím přináší příklady právě opačné, což samozřejmě souvisí s tím, jak kvalitní tato společnost celkově je a koho má k dispozici, aby proces vzdělání zajišťoval.
Všechny dosavadní polistopadové vlády se zaklínaly vzděláním jako prioritou, avšak pro systém sám toho učinily pramálo a bohužel dál jen propracovávaly onen způsob formálního "vzdělávání" či spíše jen vyučování. Je skandální, jak po desetiletí skuhráme, že romské děti nedosahují dostatečného vzdělání, a tudíž jsou posléze znevýhodněné na trhu práce. Zamyslel se už ale vůbec někdo, proč tomu tak je? Přece je logické, že schopnost učit se a dosáhnout nějaké úrovně vzdělání není dána rasově ani zeměpisně, tedy romské děti "an sich" nejsou o nic hloupější nebo chytřejší než děti naše. Jejich problém ale spočívá v tom, že náš stát nebyl do dnešního dne schopen donutit většinu romských rodin (omlouvám se Romům, kteří problém už dávno pochopili a sami pro sebe vyřešili - ti ale nepatří mezi štamgasty sociálních odborů městských úřadů), aby poskytly svým dětem stejnou předškolní přípravu, jakou dostávají děti většinové společnosti. Výsledkem je, že romslké děti neovládají dobře češtinu, nemají základní návyky předškolní přípravy v dětském kolektivu a do základní školy jdou tedy se značným hendikepem. Zpravidla pak nezvládají učivo prvního stupně, učení je tudíž nebaví, jsou vysmívané a končí v tradičních zvláštních školách. A tím je jejich osud zpečetěn, protože ze zvláštní školy vede cesta jen k lopatě nebo do zahradńictví. A nejvíc mě může naštvat, když pak slyším povyk různých Kocábů a spol., coby ochránců lidských práv a důstojnosti menšin, proti projektu, který já osobně považuji za rozumný, a který měl hendikep takových romských dětí odstranit ve speciálních třídách, aby pak mohly být přeřazeny do tříd normálních, avšak již dostatečně vyzbrojeny stejnou úrovní znalostí jako děti ostatní.
Takže budeme dál bát na důstojnost menšin a zarputile hájit jejich právo na práci u lopaty, či na postávání na sociálkách, protože víc si v současném systému neodnesou.
Čtenář glos J. M. mi pak napsal:
Velmi mne zaujal pan ministr Kocáb. Ten se stal údem spravedlnosti, který narovnává etnické nerovnosti. Poprvé jsem získal pochopení pro jeho činnost a přesvědčilo mne zejména jeho osobní nasazení.