STŘEDEČNÍ GLOSY 10.02.2010

Miroslava Macka

Stále častěji nechápavě vrtím hlavou, co všechno je v tomto státě možné. Olomoucká vila Primevesi se rozhodnutím vlády stala národní kulturní památkou, což se značně dotýká majitelů. A teď čtěte: Zprávu o tom, že vláda bude rozhodovat o vile Primavesi, se její majitelka Pavla Honzíková dozvěděla z autoradia. "Byla jsem tak překvapená, že jsem chvíli nebyla schopná slova. Připadá mi to jako jednání za socialismu, někdo o vás rozhoduje, aniž byste měli možnost jakkoliv se k tomu vyjádřit."
Dodávám jen, nedivte se paní Honzíková. Těch "bolševiků mysli", jak je nazývám, je tady ještě spousta a spousta a co hůř, přibývají a přibývají, a to i mezi mladými...

Krásně to též dokresluje rouhodnutí Nejvyššího správního soudu, který neodvolatelně rozhodl, že nemáme nárok vědět, kteří soudci Vrchního soudu byli před rokem 1989 v KSČ. Je prý nutno respektovat soukromí soudců....!
A víte, co je na tom nejhorší? Že nejen nikdo neprotestuje v ulicích, ale většina lidí se to ani nedozví, neboť media až na výjimky o této nehoráznosti mlčí!

Petra Paroubková má zvláštní vidění reality. V sobotním rozhovoru pro Dnes řekla k progresivnímu zdanění: "Je to spravedlivá věc. Když vydělávám víc, musím být v určitém směru solidární s těmi, co to štěstí nemají."
A já, naivka, si doposud myslel, že vedle štěstí je k vyšším výdělkům hlavně zapotřebí umět dobře užívat svoji hlavu a ruce, být prostě vzdělanější, pracovitější, podnikavější, schopnější, atd.

Čtenář glos V. S. mi napsal:
Nevíte, proč se v tomto období tak málo píše o "věčném tématu" tj. globálním oteplení? To mají jeho zastánci či jejich posluchači tak málo víry?

Přítel O. V. mi napsal:
Ať děláme, co děláme, přechod přes Rozvadov z opačné strany ukazuje na vstup do jiného kulturního prostředí. V Německu čistá, i když mokrá dálnice (což není při hustém sněžení nic divného), každou chvíli člověk potká sněžný pluh či sypač, zatímco u nás levý pruh průjezdný jen v dobrém autě a s kvalitním zimním obutím, pluh potkáte pouze jeden za celých 130 km do Prahy.
Na západ od našich hranic se prostě i v tomto směru "jen" pracuje, kdežto u nás bojujeme. Za všechno možné a se vším možným. Pokud by měl někdo pochybnosti, jistotně ho přesvědčí hned první z "megaboardů", z nichž se přiblble usmívá vůdce ČSSD s notickou, že bojuje za naše důchody. I na dalších plochách bojuje za něco či proti něčemu. Patrně je naše země ve válečném stavu s kdekým.
Je příznačné, že tento boj (místo všední a nudné práce) byl vesměs výsadou protagonistů totalitních režimů. V míře vrcholně směšné to byl komunistický "boj za úrodu", v míře mrazivé pak vtělený do díla zrůdného zmetka s charakteristickým knírkem, jehož Mein Kampf (pro neněmčináře "Můj boj", jako obvykle vrchním náckem nestoudně ukradený citát - samozřejmě v jiném kontextu použitý - z Fridricha Nietzscheho), který se stal biblí blbosti z těch nejnebezpečnějších.
Kam zařadit Paroubka bojujícího? Nejspíše k těm tragicky směšným postavám, které nás v současnosti, bohužel, reprezentují i v rámci světa. Jen mi vrtá hlavou, proč a jak dlouho ještě si to, u čerta, necháme líbit?