STŘEDEČNÍ GLOSY 16.05.2007
Miroslava Macka
Český Kocourkov na pokračování: zástupce vedoucího obvodního oddělení policie v Plzni byl přistižen v obchodě při krádeži zboží. Byl chycen, zaplatil pokutu, že je policistou neřekl.
Když to prasklo, byl kázeňsky potrestán podnětím služební hodnosti, což bylo důvodem k jeho propuštění.
Tady by příběh mohl končit. Ovšem nekončí, jsme přece v Kocourkově.
Výše zmíněný policista dostane odchodné ve výši několika platů a každý měsíc k rentě několik tisíc korun výslužného....
Kocourkovské chování není ovšem jen česká specialita: OSN zvolila do čela světové komise pro trvale udržitelný rozvoj africký stát Zimbabwe.
Stát, kde se průměrný věk dožití za posledních dvacet let snížil ze 63 let na 35, kde dnes jded elektřina cca čtyři hodiny denně, stát, který před léty vyvážel potraviny a dnes je odkázán na zahraniční pomoc, kde je inflace 2200 % a osmdesátiprocentní nezaměstnanost.
Ale možná si různí ti kavanové v OSN řekli, že to je přece ta správná cesta, jak nezajít na přemíru konzumu....
Čtenář glos P. J. mi zaslal delší text, z něhož podstatnou část vyjímám k vážnému zamyšlení:
Základem jakékoliv reformy a nalezení východiska z finančních pastí je uvědomění si skutečnosti, že vždy a všude platí "něco za něco", a bude to tak platit, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Já nejsem žádný nelida a lidožrout a silně kupříkladu cítím s rodiči, jimž se narodí postižené dítě, ale myslete si o mně, co chcete, hlava mi pak nebere fakt, že se nedostávají prostředky z veřejného pojištění na nákladné operace dětí a lidí, u nichž je reálná naděje na stoprocentní uzdravení a pokračování jejich života plnohodnotným způsobem ku prospěchu jejich i celé společnosti. Tito lidé se totiž "provinili" pouze tím a měli tu smůlu, že se nenarodili jako postižení, nýbrž onemocněli, či měli úraz až v průběhu svého života, a tudíž jejich, v zásadě perspektivní, život není možno zachránit bez toho, aby byli odkázáni na veřejné sbírky a dobrodiní.
To mi přijde vskutku absurdní v porovnání s tím, že o postiženého a k doživotnímu vegetování odsouzenému jedinci je věnována lepší a komplexnější péče, než někomu, kdo má šanci na úplné uzdravení, jemuž však v tomto uzdravení brání pouze to, že "nejsou peníze".
Já nebojuji za žádnou doktrínu, koho nechat či nenechat naživu, nebo za nějakou selekci neduživých a života neschopných. Jediné, co chci svou úvahou naznačit je to, že se musíme jako společnost rozhodnout a dohodnout, jak a co můžeme a budeme chtít od sebe a co můžeme a budeme chtít i od druhých. Pokud problém nepojmenujeme a nepoznáme, nemůžeme jej ani řešit, natož vyřešit.
A tady nám nepomůže obecně humanistické filozofování, nýbrž naprosto přesná a trefná analýza potřeb a možností a odvaha říci veřejně, na co je a na co není a nikdy nebude. A rovněž odvaha říci, že bez spoluúčasti pacientů a rodinných příslušníků to prostě nepůjde.
Když to prasklo, byl kázeňsky potrestán podnětím služební hodnosti, což bylo důvodem k jeho propuštění.
Tady by příběh mohl končit. Ovšem nekončí, jsme přece v Kocourkově.
Výše zmíněný policista dostane odchodné ve výši několika platů a každý měsíc k rentě několik tisíc korun výslužného....
Kocourkovské chování není ovšem jen česká specialita: OSN zvolila do čela světové komise pro trvale udržitelný rozvoj africký stát Zimbabwe.
Stát, kde se průměrný věk dožití za posledních dvacet let snížil ze 63 let na 35, kde dnes jded elektřina cca čtyři hodiny denně, stát, který před léty vyvážel potraviny a dnes je odkázán na zahraniční pomoc, kde je inflace 2200 % a osmdesátiprocentní nezaměstnanost.
Ale možná si různí ti kavanové v OSN řekli, že to je přece ta správná cesta, jak nezajít na přemíru konzumu....
Čtenář glos P. J. mi zaslal delší text, z něhož podstatnou část vyjímám k vážnému zamyšlení:
Základem jakékoliv reformy a nalezení východiska z finančních pastí je uvědomění si skutečnosti, že vždy a všude platí "něco za něco", a bude to tak platit, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Já nejsem žádný nelida a lidožrout a silně kupříkladu cítím s rodiči, jimž se narodí postižené dítě, ale myslete si o mně, co chcete, hlava mi pak nebere fakt, že se nedostávají prostředky z veřejného pojištění na nákladné operace dětí a lidí, u nichž je reálná naděje na stoprocentní uzdravení a pokračování jejich života plnohodnotným způsobem ku prospěchu jejich i celé společnosti. Tito lidé se totiž "provinili" pouze tím a měli tu smůlu, že se nenarodili jako postižení, nýbrž onemocněli, či měli úraz až v průběhu svého života, a tudíž jejich, v zásadě perspektivní, život není možno zachránit bez toho, aby byli odkázáni na veřejné sbírky a dobrodiní.
To mi přijde vskutku absurdní v porovnání s tím, že o postiženého a k doživotnímu vegetování odsouzenému jedinci je věnována lepší a komplexnější péče, než někomu, kdo má šanci na úplné uzdravení, jemuž však v tomto uzdravení brání pouze to, že "nejsou peníze".
Já nebojuji za žádnou doktrínu, koho nechat či nenechat naživu, nebo za nějakou selekci neduživých a života neschopných. Jediné, co chci svou úvahou naznačit je to, že se musíme jako společnost rozhodnout a dohodnout, jak a co můžeme a budeme chtít od sebe a co můžeme a budeme chtít i od druhých. Pokud problém nepojmenujeme a nepoznáme, nemůžeme jej ani řešit, natož vyřešit.
A tady nám nepomůže obecně humanistické filozofování, nýbrž naprosto přesná a trefná analýza potřeb a možností a odvaha říci veřejně, na co je a na co není a nikdy nebude. A rovněž odvaha říci, že bez spoluúčasti pacientů a rodinných příslušníků to prostě nepůjde.