STŘEDEČNÍ GLOSY 6.09.2006
Miroslava Macka
Profesionalita náměstka ministra zdravotnictví a pravé ruky exministra Ratha Drymla se konečně mohla projevit v plné míře: při nástupu nového ministra Julínka do úřadu si vzal dovolenou....
Když už jsem u té profesionality ministerských úředníků, vzpomněl jsem si na svůj vlastní zážitek, na první poradu po mém nástupu na federální ministerstvo práce a sociálních věcí:
někteří náměstci a nejvyšší ministerští úředníci namísto toho, aby mé příkazy "zúřadovali", tedy uvedli do života, měli tendenci se se mnou dohadovat o každé maličkosti a přesvědčovat mě, že bych měl věc řešit jinak, většinou mnohem "levicověji"....
Čtenář glos M.K. mi napsal následující slova:
K napsání tohoto dopisu mne přiměla následující věta Vašeho komentáře: "To, co české zdravotnictví potřebuje, lze vyjádřit jednou jedinou větou: prostřednictvím financí změnit motivaci všech účastníků zdravotnického trhu, tedy pacientů, poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven tak, aby peníze ve zdravotnictví co nejefektivněji pracovaly k jedinému cíli, ke zlepšení a udržení zdravotního stavu občanů." Celý svůj relativně krátký život (je mi 31 let) jsem zdravý a neměl jsem tu čest využívat ve větší míře služeb našeho zdravotnictví. Před necelými třemi roky se mi však narodil syn, který trpí oboustrannou luxací kyčlí pravděpodobně v důsledku Larsenova syndromu. Díky tomu měla naše rodina možnost zažít výdobytky našeho socialistického zdravotnictví v hojné míře. Nebudu se rozepisovat o tom, proč si pacienti - popřípadě doprovod - nehradí stravu a ubytování (třeba by jejich kvalita vypadala jinak), neboť to jsou věci v systému marginální, i když je to vlastně první co mne jako zákazníka našeho zdravotnictví napadlo. Zaujala mě však jedna skutečnost potvrzující Vaši tezi. Po poslední operaci jsem strávil se synem na rehabilitačním pobytu v lázních. Je zajímavé jak v zařízení, do kterého alespoň částečně proniklo tržní prostředí prostřednictvím pacientů, kteří si svůj pobyt hradí sami, panují odlišné poměry. Vstřícný a ochotný personál primářem počínaje a řadovými zaměstnanci konče, strava, která má chuť atd. A tak se těším, až se najde někdo, kdo sebere odvahu vysvětlit lidem, že bez jejich aktivní (finanční) účasti se nezmění chování lékařů, personálu a ani vzhled a vybavenost nemocnic. A podle mého skromného názoru by suma prostředků vstupující do systému nemusela o moc převyšovat sumu dnes pasivně placenou občany této země skrze zdravotní pojištění Je ještě jedna věc, ve které mne za zážitek z léčebny utvrdil. Když mohou nepřízní osudu tělesně postižení lidé věnovat nespočet úsilí tomu, aby byli soběstační, neexistuje žádný obhajitelný důvod, proč bychom měli tolerovat a financovat flinkání těch, kteří se řádné práci systematicky vyhýbají. Těch, kteří mají předpoklady soběstačnými být a pouze se jim nechce.
Již staří Římané věděli, že Incertum est quo loco te mors exspectet., itaque tu illam omni loco exspecta, tedy že Není jisté, kde na tebe čeká smrt., ty ji proto čekej všude.
Když už jsem u té profesionality ministerských úředníků, vzpomněl jsem si na svůj vlastní zážitek, na první poradu po mém nástupu na federální ministerstvo práce a sociálních věcí:
někteří náměstci a nejvyšší ministerští úředníci namísto toho, aby mé příkazy "zúřadovali", tedy uvedli do života, měli tendenci se se mnou dohadovat o každé maličkosti a přesvědčovat mě, že bych měl věc řešit jinak, většinou mnohem "levicověji"....
Čtenář glos M.K. mi napsal následující slova:
K napsání tohoto dopisu mne přiměla následující věta Vašeho komentáře: "To, co české zdravotnictví potřebuje, lze vyjádřit jednou jedinou větou: prostřednictvím financí změnit motivaci všech účastníků zdravotnického trhu, tedy pacientů, poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven tak, aby peníze ve zdravotnictví co nejefektivněji pracovaly k jedinému cíli, ke zlepšení a udržení zdravotního stavu občanů." Celý svůj relativně krátký život (je mi 31 let) jsem zdravý a neměl jsem tu čest využívat ve větší míře služeb našeho zdravotnictví. Před necelými třemi roky se mi však narodil syn, který trpí oboustrannou luxací kyčlí pravděpodobně v důsledku Larsenova syndromu. Díky tomu měla naše rodina možnost zažít výdobytky našeho socialistického zdravotnictví v hojné míře. Nebudu se rozepisovat o tom, proč si pacienti - popřípadě doprovod - nehradí stravu a ubytování (třeba by jejich kvalita vypadala jinak), neboť to jsou věci v systému marginální, i když je to vlastně první co mne jako zákazníka našeho zdravotnictví napadlo. Zaujala mě však jedna skutečnost potvrzující Vaši tezi. Po poslední operaci jsem strávil se synem na rehabilitačním pobytu v lázních. Je zajímavé jak v zařízení, do kterého alespoň částečně proniklo tržní prostředí prostřednictvím pacientů, kteří si svůj pobyt hradí sami, panují odlišné poměry. Vstřícný a ochotný personál primářem počínaje a řadovými zaměstnanci konče, strava, která má chuť atd. A tak se těším, až se najde někdo, kdo sebere odvahu vysvětlit lidem, že bez jejich aktivní (finanční) účasti se nezmění chování lékařů, personálu a ani vzhled a vybavenost nemocnic. A podle mého skromného názoru by suma prostředků vstupující do systému nemusela o moc převyšovat sumu dnes pasivně placenou občany této země skrze zdravotní pojištění Je ještě jedna věc, ve které mne za zážitek z léčebny utvrdil. Když mohou nepřízní osudu tělesně postižení lidé věnovat nespočet úsilí tomu, aby byli soběstační, neexistuje žádný obhajitelný důvod, proč bychom měli tolerovat a financovat flinkání těch, kteří se řádné práci systematicky vyhýbají. Těch, kteří mají předpoklady soběstačnými být a pouze se jim nechce.
Již staří Římané věděli, že Incertum est quo loco te mors exspectet., itaque tu illam omni loco exspecta, tedy že Není jisté, kde na tebe čeká smrt., ty ji proto čekej všude.