PONDĚLNÍ GLOSY 21.08.2006
Miroslava Macka
Čtenář glos T. H. mi poslal zajímavý dlouhý text na velmi aktuální téma, z něhož vyjímám:
Vláda hned od startu bude muset řešit problém 170 miliard deficitu a zrušení, nebo odkladu, všech nesmyslných programů a zákonů, které nechal před volbami Paroubek spolu s komunisty schválit. Jeho voliči se nespokojí s dosaženým množstvím dávek a příspěvků, nepříjemnou vlastností bezpracných dávek totiž je, že jejich dosažená výše nikdy nestačí. Vždy bude někdo, na koho se ještě nedostalo, vždy budou ti, kteří se domnívají, že mají nárok na víc. Požadavky budou stoupat a Paroubek se ocitne z jedné strany pod jejich tlakem, a z druhé strany bude pod palbou EU a bude čelit zhoršenému úvěrovému ratingu ČR.
Bez reforem se velmi brzy dostane do nepříjemné situace zdravotnictví - předsunuté platby již byly poskytnuty a promrhány.
Deficit poroste tempem, které ani Paroubek nebude moci obhájit.
To vše by Paroubkova vláda musela řešit, a to možná jen s velice vachrlatou podporou několika nejistých jedinců, kteří mohou cuknout už při projednávání rozpočtu, a s jen o trochu pevnější podporou komunistů, kterým se nebude líbit osekávání sociálních programů, a kteří budou číhat na možnost stát se vedoucí silou levice. Jejich voličská základna je z velké části společná se sociální demokracií. Vláda Jiřího Paroubka, i kdyby se mohla vedle komunistů opírat i o několik přeběhlíků ze současné kolice, nebude o nic stabilnější, než by byla menšinová vláda ODS. Ani on nebude mít ve sněmovně spolehlivou a pohodlnou většinu.
Tyto volby byly referendem o Jiřím Paroubkovi. A ODS je vyhrála. Nevyhrála však dostatečným rozdílem, hlavně proto, že pro mnoho lidí z mnoha důvodů nebyla dost důvěryhodná. Pro mnoho lidí představovala menší zlo. Slyšel jsem od desítek lidí, že šli k volbám a volili ODS jen proto, že alternativou byl Paroubek s komunisty v zádech. Nevyhrála větším rozdílem i proto, že nedokázala být inspirující a integrující silou pro pravici, nedokázala ji sjednotit a stát se jejím hlasem. Ani se o to vlastně nepokusila. ODS zpohodlněla, zvykla si na to, že byla po dlouhou dobu dominantní politickou silou na pravici. V budoucnu to už nepostačí, musí se stát její integrující silou.
Koalici, nebo alespoň nadstandardní vztahy jejich členů, by měla ODS udržoval za horizont řešení otázky příští vlády, ne pro jejich okamžitou užitkovou hodnotu, ale pro jejich dlouhodobý dopad na to, jak je vnímána ODS, a jakým směrem se vyvíjí naše politika.
ODS musí ukázat svým potencionálním spojencům i veřejnosti, že je spolehlivým partnerem, že ani neignoruje, ani neválcuje menší spojence, že pro ni politika není jen kšeftaření, korupce a dohody "hochů, co spolu mluví". Musí své koaliční partnery kultivovat, připravit si je, ukázat jim, že s nimi počítá i pro budoucnost, pokud budou chtít být jejími dlouhodobými politickými (což nemusí vždy znamenat koaličními) partnery v budoucích parlamentech a budoucích vládách. A nestálo by ji to nic, protože ODS tu dohodu s Paroubkem ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Pro blízkou budoucnost jí nepřinese nic, kromě několika vládních křesel a odpovědnosti za rušení slibů ČSSD, a pro budoucnost ji taková dohoda na dlouhou dobu těžce uškodí. Vzpomeňme si, jaké důsledky měla opoziční smlouva. A přitom pro ni, na rozdíl od té dnešní, existovaly reálné a platné argumenty. A při tom v čele ODS a sociální demokracie tehdy stály osobnosti Zemanova a Klausova formátu.
ODS si musí přiznat, že sice vyhrála volby, ale utrpěla porážku v bitvě o jejich výsledek. Paroubek sice též prohrál, prohrál volby, ale měl odvahu dívat se trochu dále, a protože tu odvahu měl, obrátil porážku v jakési podivné vítězství. Riskoval hodně, nikdo by ještě před krátkým časem netušil, že mu projde totální obstrukce práce sněmovny, zákaz hlasování jeho poslanců a spousta dalších, donedávna nepřípustných metod. Dosáhl svého, ale za cenu velké ztráty důvěry veřejnosti, za cenu, kterou ODS nechce využít, a dělá vše, aby mu jí pomohla platit.
Protože OS prohrála tuto bitvu, musí se dívat dále za horizont. Musí najít cestu, jak z taktické prohry vykovat strategické vítězství. Je to možné, dá se to udělat. Chce to fantazii a chce to odvahu. Pokud tyto vlastnosti ODS nemá, neměla by chtít rozhodovat o budoucnosti státu, ale měla by zůstat u organizování odvozu popelnic.
ODS by měla zapomenout na jiné možné alternativy a soustředit se jen na ty, které vedou k co nejrychleji konaným předčasným volbám. Je nutné, aby to ode dneška byla ODS, kdo stanoví agendu příštích jednání. A je nutno, aby to byla ODS, kdo první odpoví na obecné volání po volbách, které se více a více bude jevit jako jediné rozumné východisko z patové situace.
Především se ale ODS musí zamyslet nad tím, proč chce vládnout, jak chce vládnout a s kým chce vládnout. Musí se zamyslet nad tím, jak chce být veřejností vnímána. Musí myslet v horizontu vzdálenějším než několik týdnů a měsíců. Musí se zamyslet nad tím, zda je pro ní důvěra veřejnosti důležitějším statkem, než dočasná a nejistá tolerance jejího největšího ideového odpůrce.
Volební účast byla překvapivě vysoká, k volbám přišli i lidé, kteří se už dávno voleb neúčastnili. Měli motivaci, cítili, že se děje něco historického. ODS jim nabízela program, Modrou šanci. Program zbytečně komplexní a detailní, kterému málokdo rozuměl, a který málokdo četl. Znali jej spíše z billboardů ČSSD, která jej popisovala nepravdivě a negativně. Přesto lidé cítili, někteří právě proto, že se levice proti programu ODS tak vyhrazovala, že je tu cosi nového. Něco, co jim stojí za to, aby přehlédli kandidátku "fosilií" ODS, a aby pro ni vhodili svůj hlas.
A první věc, kterou se dozvídají po volbách, je, že ten program vlastně není "posvátnou krávou". A sledují, jak jako ten sedlák v pohádce, který vedl svou krávu na trh, ODS svou "krávu" vyhandluje napřed za ovci, pak za kohouta, a nakonec se vrací domů s jehlou. A pochvaluje si, a přesvědčuje sebe i své voliče, jak dobře handlovala, a jak je ta jehla ostrá.
V tom je největší slabina ODS. Chce být vnímána jako strana změny, jako dynamická strana odpovědných občanů, která je otevřena novým ideám, novým metodám a novým lidem.
Ve skutečnosti ale postupuje, jako by chtěla své voliče přesvědčit, že pravdu mají ti, kdo říkají, že demokracii máme jen jednou za čtyři roky. Že mezi volbami na jejich vůli a jejich názoru nezáleží. A že ODS je v tomto stejná, ne-li horší než jiné politické strany, včetně těch levicových a populistických.
Již staří Římané věděli, že Charta non rubescit, tedy že
Papír se nečervená.
Vláda hned od startu bude muset řešit problém 170 miliard deficitu a zrušení, nebo odkladu, všech nesmyslných programů a zákonů, které nechal před volbami Paroubek spolu s komunisty schválit. Jeho voliči se nespokojí s dosaženým množstvím dávek a příspěvků, nepříjemnou vlastností bezpracných dávek totiž je, že jejich dosažená výše nikdy nestačí. Vždy bude někdo, na koho se ještě nedostalo, vždy budou ti, kteří se domnívají, že mají nárok na víc. Požadavky budou stoupat a Paroubek se ocitne z jedné strany pod jejich tlakem, a z druhé strany bude pod palbou EU a bude čelit zhoršenému úvěrovému ratingu ČR.
Bez reforem se velmi brzy dostane do nepříjemné situace zdravotnictví - předsunuté platby již byly poskytnuty a promrhány.
Deficit poroste tempem, které ani Paroubek nebude moci obhájit.
To vše by Paroubkova vláda musela řešit, a to možná jen s velice vachrlatou podporou několika nejistých jedinců, kteří mohou cuknout už při projednávání rozpočtu, a s jen o trochu pevnější podporou komunistů, kterým se nebude líbit osekávání sociálních programů, a kteří budou číhat na možnost stát se vedoucí silou levice. Jejich voličská základna je z velké části společná se sociální demokracií. Vláda Jiřího Paroubka, i kdyby se mohla vedle komunistů opírat i o několik přeběhlíků ze současné kolice, nebude o nic stabilnější, než by byla menšinová vláda ODS. Ani on nebude mít ve sněmovně spolehlivou a pohodlnou většinu.
Tyto volby byly referendem o Jiřím Paroubkovi. A ODS je vyhrála. Nevyhrála však dostatečným rozdílem, hlavně proto, že pro mnoho lidí z mnoha důvodů nebyla dost důvěryhodná. Pro mnoho lidí představovala menší zlo. Slyšel jsem od desítek lidí, že šli k volbám a volili ODS jen proto, že alternativou byl Paroubek s komunisty v zádech. Nevyhrála větším rozdílem i proto, že nedokázala být inspirující a integrující silou pro pravici, nedokázala ji sjednotit a stát se jejím hlasem. Ani se o to vlastně nepokusila. ODS zpohodlněla, zvykla si na to, že byla po dlouhou dobu dominantní politickou silou na pravici. V budoucnu to už nepostačí, musí se stát její integrující silou.
Koalici, nebo alespoň nadstandardní vztahy jejich členů, by měla ODS udržoval za horizont řešení otázky příští vlády, ne pro jejich okamžitou užitkovou hodnotu, ale pro jejich dlouhodobý dopad na to, jak je vnímána ODS, a jakým směrem se vyvíjí naše politika.
ODS musí ukázat svým potencionálním spojencům i veřejnosti, že je spolehlivým partnerem, že ani neignoruje, ani neválcuje menší spojence, že pro ni politika není jen kšeftaření, korupce a dohody "hochů, co spolu mluví". Musí své koaliční partnery kultivovat, připravit si je, ukázat jim, že s nimi počítá i pro budoucnost, pokud budou chtít být jejími dlouhodobými politickými (což nemusí vždy znamenat koaličními) partnery v budoucích parlamentech a budoucích vládách. A nestálo by ji to nic, protože ODS tu dohodu s Paroubkem ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Pro blízkou budoucnost jí nepřinese nic, kromě několika vládních křesel a odpovědnosti za rušení slibů ČSSD, a pro budoucnost ji taková dohoda na dlouhou dobu těžce uškodí. Vzpomeňme si, jaké důsledky měla opoziční smlouva. A přitom pro ni, na rozdíl od té dnešní, existovaly reálné a platné argumenty. A při tom v čele ODS a sociální demokracie tehdy stály osobnosti Zemanova a Klausova formátu.
ODS si musí přiznat, že sice vyhrála volby, ale utrpěla porážku v bitvě o jejich výsledek. Paroubek sice též prohrál, prohrál volby, ale měl odvahu dívat se trochu dále, a protože tu odvahu měl, obrátil porážku v jakési podivné vítězství. Riskoval hodně, nikdo by ještě před krátkým časem netušil, že mu projde totální obstrukce práce sněmovny, zákaz hlasování jeho poslanců a spousta dalších, donedávna nepřípustných metod. Dosáhl svého, ale za cenu velké ztráty důvěry veřejnosti, za cenu, kterou ODS nechce využít, a dělá vše, aby mu jí pomohla platit.
Protože OS prohrála tuto bitvu, musí se dívat dále za horizont. Musí najít cestu, jak z taktické prohry vykovat strategické vítězství. Je to možné, dá se to udělat. Chce to fantazii a chce to odvahu. Pokud tyto vlastnosti ODS nemá, neměla by chtít rozhodovat o budoucnosti státu, ale měla by zůstat u organizování odvozu popelnic.
ODS by měla zapomenout na jiné možné alternativy a soustředit se jen na ty, které vedou k co nejrychleji konaným předčasným volbám. Je nutné, aby to ode dneška byla ODS, kdo stanoví agendu příštích jednání. A je nutno, aby to byla ODS, kdo první odpoví na obecné volání po volbách, které se více a více bude jevit jako jediné rozumné východisko z patové situace.
Především se ale ODS musí zamyslet nad tím, proč chce vládnout, jak chce vládnout a s kým chce vládnout. Musí se zamyslet nad tím, jak chce být veřejností vnímána. Musí myslet v horizontu vzdálenějším než několik týdnů a měsíců. Musí se zamyslet nad tím, zda je pro ní důvěra veřejnosti důležitějším statkem, než dočasná a nejistá tolerance jejího největšího ideového odpůrce.
Volební účast byla překvapivě vysoká, k volbám přišli i lidé, kteří se už dávno voleb neúčastnili. Měli motivaci, cítili, že se děje něco historického. ODS jim nabízela program, Modrou šanci. Program zbytečně komplexní a detailní, kterému málokdo rozuměl, a který málokdo četl. Znali jej spíše z billboardů ČSSD, která jej popisovala nepravdivě a negativně. Přesto lidé cítili, někteří právě proto, že se levice proti programu ODS tak vyhrazovala, že je tu cosi nového. Něco, co jim stojí za to, aby přehlédli kandidátku "fosilií" ODS, a aby pro ni vhodili svůj hlas.
A první věc, kterou se dozvídají po volbách, je, že ten program vlastně není "posvátnou krávou". A sledují, jak jako ten sedlák v pohádce, který vedl svou krávu na trh, ODS svou "krávu" vyhandluje napřed za ovci, pak za kohouta, a nakonec se vrací domů s jehlou. A pochvaluje si, a přesvědčuje sebe i své voliče, jak dobře handlovala, a jak je ta jehla ostrá.
V tom je největší slabina ODS. Chce být vnímána jako strana změny, jako dynamická strana odpovědných občanů, která je otevřena novým ideám, novým metodám a novým lidem.
Ve skutečnosti ale postupuje, jako by chtěla své voliče přesvědčit, že pravdu mají ti, kdo říkají, že demokracii máme jen jednou za čtyři roky. Že mezi volbami na jejich vůli a jejich názoru nezáleží. A že ODS je v tomto stejná, ne-li horší než jiné politické strany, včetně těch levicových a populistických.
Již staří Římané věděli, že Charta non rubescit, tedy že
Papír se nečervená.