ÚTERNÍ GLOSY 22.11.2005
Miroslava Macka
Premiérem je Paroubek, ministrem zdravotnictví Rath a nejpopulárnějším politikem Jandák.
Vzpomínám si, jak před desetiletími vyhrál Baník Ostrava fotbalovou ligu a plný stadion na Bazalech pokřikoval "Baník, to je mužstvo! Baník, to je mužstvo!" Jen starý havíř, který od třicátých let nevynechal jediný fotbalový zápas, mumlal: "To je liga, když ji může vyhrát Baník!"
"Reagovat na urážky toho pána je pod úroveň každého člověka," takto zareagoval šéf lidovců Kalousek na velkohubého ministra zdravotnictví Ratha a jeho osobní útoky na kalouskovu rodinu a působení na ministerstvu obrany. Typicky české a hlavně lidovecké ovšem je, že Kalouskovi lidovci se zuby nehty drží vlády, v níž je tento člověk "pod úrovní každého člověka".
Personální audit na ministerstvu kultury, které dle auditorů pracuje na 70%, má přinást zefektivnění chodu úřadu a jeho reorganizaci. Nejpopulárnější Jandák se už ovšem nechal slyšet, že audit rozhodně nepovede k propouštění zaměstnanců. Ach, jo.
Chápu, že pro slovenského herce Labudy je havárie, při níž zabil dvě ženy, osobní tragedií. Nechápu ovšem jeho neuvěřitelné zlehčování celého případu: "To by se mohlo stát každému.."
Nemohlo, pane Labudo. Já včera namísto do auta sedl do vlaku, neboť hlásili smíšené přeháňky a námrazy a stodeset v hodině při sněžení a mizerné viditelnosti (jak jste sám po havárii říkal) je také rychlost na pováženou.
A ještě jedna poznámka: kdyby takovou havárii namísto populárního herce zavinil kupříkladu Topolánek či jiný politik, novinové titulky by rozhodně nezněly "Labuda účastníkem havárie, při níž zahynuly dvě ženy", ale "Topolánek zabil dvě německé turistky" či podobně.
Protože včera hlásili náledí a různé jiné sloty, rozhodli jsme se, moje žena a já, zásluhou sněžení a námraz rozhodli, že ponecháme automobil v garáži a vyrazíme ze Zábřeha na Moravě do Prahy odpoledním vlakem.
Zábřežské nádraží se přestavuje a je tedy rozkopané a blátivě klouzavé, což bych Českým drahám nevyčítal - pokrok se zastavit nedá, byť je v tomto případě zajímavé, že zdaleka nejpůvabnější částí nádraží bude opravená stará budova z poloviny 19. století a nikoliv kupříkladu podivná skleněná věž s velkými hodinami, na kterých je ovšem obtížno rozeznat čas, neboť ručičky splývají s viditelnou železnou konstrukcí věže nebo úlitba betonářské lobby v podobě mohutných betonových hradeb, zídek, ramp, schodišť a dalších monstrosit. Také bych Českým drahám nevyčítal cenu 750.- Kč za dvě jízdenky první třídy na vzdálenost cca 200 km, kdybych za ně obdržel přiměřenou hodnotu.
Ovšem: vlak, vypravený ze Vsetína měl zajímavé řazení vagonů - jídelní vůz a jediný vůz první třídy byly zařazen na konci značně dlouhého vlaku, takže člověk musel vypochodovat asi dvě stovky metrů od krytého nástupiště a sněhem se brodit do vagonu. Zvláště v prokřehlém stavu, neboť vlak měl dvacet minut zpoždění, to nebylo, zvláště pro moji křehkou paní, zrovna nejpříjemnější.
V tomto jediném vagonu první třídy, starém, sešlém, s flekatými plyšovými sedadly, bylo přetopeno a všechna kupé byla zpola obsazena cestujícími v různém stadiu zapáchání (dílem šlo o zaměstnance ČD, vracející se z práce domů a osvěžující se pivem , dílem jiné neidenfikovatelné jedince). Vybrali jsme si tedy kupé, kde seděla jedna jediná cestující, byť se zutými botami. Bylo to rozhodnutí mizerné, neboť paní hlasitě odmítala jakoukoliv naši snahu o vyvětrání hlasitým povykem, že je jí zima, ovšem boty si nenazula ani po našem vstupu.
Naštěstí se v Ústí nad Orlicí zcela uvolnilo jedno kupé a tak jsme se mohli přestěhovat. Toalety vagonu první třídy bych doporučoval jako tréninkové území každému, kdo se chystá do nějaké velmi zaostalé země jako námezdní síla na plantáže.
Z jídelního vozu se samozřejmě po celou dobu cesty nikdo neobtěžoval ani se slovní nabídkou nabízeného občerstvení, neřku -li s nabídkou kávy, čaje, či jiných nápojů nebo pochutin. Kdo chce, ať si dojde, zní zřejmě jejich heslo.
Dojezd na pražské Hlavní nádraží byl standardně velmi kodrcaný, taktéž průchod nádražím na parkoviště skýtal plejádu zápachů a zvláštních, lidem podobných živočichů, potulujících se bez náhubků, vodítek a dozoru halou, ač šlo na první pohled o nějaký necivilizovaný, nedomestikovaný druh.
Ale, nač si stěžovat: zvláště kolem 17. listopadu je dobré, že nám České dráhy připomenou, jak vypadá komunismus v praxi.
Stanislav Jerzy Lec:
Také mýty mají nýty.
Vzpomínám si, jak před desetiletími vyhrál Baník Ostrava fotbalovou ligu a plný stadion na Bazalech pokřikoval "Baník, to je mužstvo! Baník, to je mužstvo!" Jen starý havíř, který od třicátých let nevynechal jediný fotbalový zápas, mumlal: "To je liga, když ji může vyhrát Baník!"
"Reagovat na urážky toho pána je pod úroveň každého člověka," takto zareagoval šéf lidovců Kalousek na velkohubého ministra zdravotnictví Ratha a jeho osobní útoky na kalouskovu rodinu a působení na ministerstvu obrany. Typicky české a hlavně lidovecké ovšem je, že Kalouskovi lidovci se zuby nehty drží vlády, v níž je tento člověk "pod úrovní každého člověka".
Personální audit na ministerstvu kultury, které dle auditorů pracuje na 70%, má přinást zefektivnění chodu úřadu a jeho reorganizaci. Nejpopulárnější Jandák se už ovšem nechal slyšet, že audit rozhodně nepovede k propouštění zaměstnanců. Ach, jo.
Chápu, že pro slovenského herce Labudy je havárie, při níž zabil dvě ženy, osobní tragedií. Nechápu ovšem jeho neuvěřitelné zlehčování celého případu: "To by se mohlo stát každému.."
Nemohlo, pane Labudo. Já včera namísto do auta sedl do vlaku, neboť hlásili smíšené přeháňky a námrazy a stodeset v hodině při sněžení a mizerné viditelnosti (jak jste sám po havárii říkal) je také rychlost na pováženou.
A ještě jedna poznámka: kdyby takovou havárii namísto populárního herce zavinil kupříkladu Topolánek či jiný politik, novinové titulky by rozhodně nezněly "Labuda účastníkem havárie, při níž zahynuly dvě ženy", ale "Topolánek zabil dvě německé turistky" či podobně.
Protože včera hlásili náledí a různé jiné sloty, rozhodli jsme se, moje žena a já, zásluhou sněžení a námraz rozhodli, že ponecháme automobil v garáži a vyrazíme ze Zábřeha na Moravě do Prahy odpoledním vlakem.
Zábřežské nádraží se přestavuje a je tedy rozkopané a blátivě klouzavé, což bych Českým drahám nevyčítal - pokrok se zastavit nedá, byť je v tomto případě zajímavé, že zdaleka nejpůvabnější částí nádraží bude opravená stará budova z poloviny 19. století a nikoliv kupříkladu podivná skleněná věž s velkými hodinami, na kterých je ovšem obtížno rozeznat čas, neboť ručičky splývají s viditelnou železnou konstrukcí věže nebo úlitba betonářské lobby v podobě mohutných betonových hradeb, zídek, ramp, schodišť a dalších monstrosit. Také bych Českým drahám nevyčítal cenu 750.- Kč za dvě jízdenky první třídy na vzdálenost cca 200 km, kdybych za ně obdržel přiměřenou hodnotu.
Ovšem: vlak, vypravený ze Vsetína měl zajímavé řazení vagonů - jídelní vůz a jediný vůz první třídy byly zařazen na konci značně dlouhého vlaku, takže člověk musel vypochodovat asi dvě stovky metrů od krytého nástupiště a sněhem se brodit do vagonu. Zvláště v prokřehlém stavu, neboť vlak měl dvacet minut zpoždění, to nebylo, zvláště pro moji křehkou paní, zrovna nejpříjemnější.
V tomto jediném vagonu první třídy, starém, sešlém, s flekatými plyšovými sedadly, bylo přetopeno a všechna kupé byla zpola obsazena cestujícími v různém stadiu zapáchání (dílem šlo o zaměstnance ČD, vracející se z práce domů a osvěžující se pivem , dílem jiné neidenfikovatelné jedince). Vybrali jsme si tedy kupé, kde seděla jedna jediná cestující, byť se zutými botami. Bylo to rozhodnutí mizerné, neboť paní hlasitě odmítala jakoukoliv naši snahu o vyvětrání hlasitým povykem, že je jí zima, ovšem boty si nenazula ani po našem vstupu.
Naštěstí se v Ústí nad Orlicí zcela uvolnilo jedno kupé a tak jsme se mohli přestěhovat. Toalety vagonu první třídy bych doporučoval jako tréninkové území každému, kdo se chystá do nějaké velmi zaostalé země jako námezdní síla na plantáže.
Z jídelního vozu se samozřejmě po celou dobu cesty nikdo neobtěžoval ani se slovní nabídkou nabízeného občerstvení, neřku -li s nabídkou kávy, čaje, či jiných nápojů nebo pochutin. Kdo chce, ať si dojde, zní zřejmě jejich heslo.
Dojezd na pražské Hlavní nádraží byl standardně velmi kodrcaný, taktéž průchod nádražím na parkoviště skýtal plejádu zápachů a zvláštních, lidem podobných živočichů, potulujících se bez náhubků, vodítek a dozoru halou, ač šlo na první pohled o nějaký necivilizovaný, nedomestikovaný druh.
Ale, nač si stěžovat: zvláště kolem 17. listopadu je dobré, že nám České dráhy připomenou, jak vypadá komunismus v praxi.
Stanislav Jerzy Lec:
Také mýty mají nýty.