PÁTEČNÍ GLOSY 4.11.2005
Miroslava Macka
Premiér Paroubek se rozhodl, že ještě v tomto volebním období "vyřeší" problém vepřínu v Letech, jehož jedna část zasahuje do bývalého sběrného tábora, v němž byli vězněni i čeští Romové - za cca 300 milionů z našich daní (ale částka zdaleka nemusí být konečná) vepřín vykoupí a na jeho místě postaví památník popraveným a zemřelým Romům.
Dokonale vyhozené peníze. Jejich nejlepší využití pro současné Romy by bylo věnovat je na jejich vzdělání. Ale to není tak efektní počin, to uznávám.
Exprezident Havel se obává, že se vlád ve střední Evropě ujmou populisté, do nichž řadí i prezidenta Klause. Tak se alespoň včera vyjádřil pro slovenský deník Sme.
Jsem též přesvědčen, že toto nebezpečí skutečně hrozí, ovšem příčinu vidím v něčem zcela jiném a mnohem větší vinu za tento vývoj vidím na straně exprezidenta Havla. Viz můj následující text, který včera vyšel v deníku MF Dnes.
Setrvalá vláda socialismu s lidskou tváří?
Málokdo předpokládal, že po padesátileté zkušenosti s komunismem a reálným socialismem
se tak rychle dočkáme doby, ve které je možnost postupného návratu komunistů k moci tolik otevřená a kdy se sociální demokracie v souboji o vysoký počet levicových voliče chtíc nechtíc (ale spíše chtíc) zřetelně posouvá stále více a více doleva.
Nejsme v tom ovšem sami: rakouská politická scéna nedávno utrpěla značný šok, když se v zemských volbách poprvé dostalo do parlamentu pět zástupců rakouských komunistů a v tradiční lidovecké baště byli zdaleka nejúspěšnější sociální demokraté. Taktéž výsledek postkomunistů a - vzhledem k létům nepříliš úspěšného vládnutí - i sociální demokracie v Německu, zrovna tak jako vzestup socialistů v jiných státech Evropy (Maďarsko, Slovensko), naznačuje, že jde o jev nelokální, nadnárodní.
Dle mého názoru má tento jev tři souběžné příčiny. První příčinou je úroveň technologického pokroku v rozvinutých zemí, který umožňuje bez větších problémů žít ohromné většině obyvatel na velmi solidní až vynikající životní úrovni, i když počet občanů, vytvářejících reálné materiální hodnoty, je stále menší a menší.
Tento stav vytváří také příčinu druhou, neboť umožňuje bezbolestné bujení různých zbytných a zbytečných služeb, institucí a organizací a rychlý rozvoj "entertaiment society", zvláště však trvalý nárůst počtu lidí, kteří jsou přímo či nepřímo napojeni na přerozdělované, "měkké" peníze. Příkladů si kolem sebe jistě naleznete i při jen letmém pohledu zaručeně dost a dost.
Připočteme-li k tomu příčinu třetí, tedy ohromnou moc intelektuálů při vytváření veřejného mínění a jejich logické, neboť tržní chování, tedy hledání a propagování idejí, které posilují roli státu, obvykle jejich hlavního zaměstnavatele, sponzora či donátora, zdá se "být vymalováno". Neboť ohromné množství lidí si postupně navyklo jako na drogu na pravidelný příjem přerozdělovaných peněz, a tak jako jiní narkomani se své drogy odmítají vzdát, případné odvykání je pro ně velmi bolestné, ale zato trvalé zvyšování dávek je pro ně nezbytností.
Prostor pro tradiční liberální, pravicovou politiku se tak postupně velice zúžil, neboť jakýkoliv programový náznak menší míry přerozdělování peněz, úspor, zrovna tak jako jakákoliv snaha o omezování či rušení zbytných a zbytečných institucí, automaticky naráží na podvědomou i vědomou nechuť až odpor těchto lidí, tvořících dnes se svými rodinnými příslušníky už velmi pohodlnou většinu.
Je proto jen přirozené, že v takové situaci se vynořují coby protipól levice stále noví a noví populisté (příkladů jistě opět najdete v Evropě více než dosti), kteří namísto solidních programů efektivní správy státu a ochrany občanských svobod nabízejí ohňostrojově efektní (a posléze vždy neúčinná) řešení tu pseudoproblémů, tu mediálně nafouklých reálných dílčích problémů a ještě více tak umenšují politický prostor pravici.
Zdá se, bohužel, že jediným možným způsobem předvolební rétoriky a povolební praktické politiky solidní pravice je neslibovat bolestivé, razantní reformy a neznejišťovat závislé příjemce důchodů, dávek, nemocenských, přídavků, příspěvků, podpor, subvencí či dotací, ale slibovat udržení, ba dokonce zlepšení přerozdělování, a to prostřednictvím kvalitnější, efektivnější, jednodušší a tedy levnější správy státu - jinak řečeno, jejím volebním heslem musí v podstatě být: Umíme dělat totéž mnohem lépe.
Obávám se totiž, že politická reprezentace s jiným než levicovým či populistickým programem (kombinace obou častá a výhodná) se až do doby, kdy se dramaticky změní globální poměry, nemůže dostat ve vyspělé Evropě k reálné moci.
Dokonale vyhozené peníze. Jejich nejlepší využití pro současné Romy by bylo věnovat je na jejich vzdělání. Ale to není tak efektní počin, to uznávám.
Exprezident Havel se obává, že se vlád ve střední Evropě ujmou populisté, do nichž řadí i prezidenta Klause. Tak se alespoň včera vyjádřil pro slovenský deník Sme.
Jsem též přesvědčen, že toto nebezpečí skutečně hrozí, ovšem příčinu vidím v něčem zcela jiném a mnohem větší vinu za tento vývoj vidím na straně exprezidenta Havla. Viz můj následující text, který včera vyšel v deníku MF Dnes.
Setrvalá vláda socialismu s lidskou tváří?
Málokdo předpokládal, že po padesátileté zkušenosti s komunismem a reálným socialismem
se tak rychle dočkáme doby, ve které je možnost postupného návratu komunistů k moci tolik otevřená a kdy se sociální demokracie v souboji o vysoký počet levicových voliče chtíc nechtíc (ale spíše chtíc) zřetelně posouvá stále více a více doleva.
Nejsme v tom ovšem sami: rakouská politická scéna nedávno utrpěla značný šok, když se v zemských volbách poprvé dostalo do parlamentu pět zástupců rakouských komunistů a v tradiční lidovecké baště byli zdaleka nejúspěšnější sociální demokraté. Taktéž výsledek postkomunistů a - vzhledem k létům nepříliš úspěšného vládnutí - i sociální demokracie v Německu, zrovna tak jako vzestup socialistů v jiných státech Evropy (Maďarsko, Slovensko), naznačuje, že jde o jev nelokální, nadnárodní.
Dle mého názoru má tento jev tři souběžné příčiny. První příčinou je úroveň technologického pokroku v rozvinutých zemí, který umožňuje bez větších problémů žít ohromné většině obyvatel na velmi solidní až vynikající životní úrovni, i když počet občanů, vytvářejících reálné materiální hodnoty, je stále menší a menší.
Tento stav vytváří také příčinu druhou, neboť umožňuje bezbolestné bujení různých zbytných a zbytečných služeb, institucí a organizací a rychlý rozvoj "entertaiment society", zvláště však trvalý nárůst počtu lidí, kteří jsou přímo či nepřímo napojeni na přerozdělované, "měkké" peníze. Příkladů si kolem sebe jistě naleznete i při jen letmém pohledu zaručeně dost a dost.
Připočteme-li k tomu příčinu třetí, tedy ohromnou moc intelektuálů při vytváření veřejného mínění a jejich logické, neboť tržní chování, tedy hledání a propagování idejí, které posilují roli státu, obvykle jejich hlavního zaměstnavatele, sponzora či donátora, zdá se "být vymalováno". Neboť ohromné množství lidí si postupně navyklo jako na drogu na pravidelný příjem přerozdělovaných peněz, a tak jako jiní narkomani se své drogy odmítají vzdát, případné odvykání je pro ně velmi bolestné, ale zato trvalé zvyšování dávek je pro ně nezbytností.
Prostor pro tradiční liberální, pravicovou politiku se tak postupně velice zúžil, neboť jakýkoliv programový náznak menší míry přerozdělování peněz, úspor, zrovna tak jako jakákoliv snaha o omezování či rušení zbytných a zbytečných institucí, automaticky naráží na podvědomou i vědomou nechuť až odpor těchto lidí, tvořících dnes se svými rodinnými příslušníky už velmi pohodlnou většinu.
Je proto jen přirozené, že v takové situaci se vynořují coby protipól levice stále noví a noví populisté (příkladů jistě opět najdete v Evropě více než dosti), kteří namísto solidních programů efektivní správy státu a ochrany občanských svobod nabízejí ohňostrojově efektní (a posléze vždy neúčinná) řešení tu pseudoproblémů, tu mediálně nafouklých reálných dílčích problémů a ještě více tak umenšují politický prostor pravici.
Zdá se, bohužel, že jediným možným způsobem předvolební rétoriky a povolební praktické politiky solidní pravice je neslibovat bolestivé, razantní reformy a neznejišťovat závislé příjemce důchodů, dávek, nemocenských, přídavků, příspěvků, podpor, subvencí či dotací, ale slibovat udržení, ba dokonce zlepšení přerozdělování, a to prostřednictvím kvalitnější, efektivnější, jednodušší a tedy levnější správy státu - jinak řečeno, jejím volebním heslem musí v podstatě být: Umíme dělat totéž mnohem lépe.
Obávám se totiž, že politická reprezentace s jiným než levicovým či populistickým programem (kombinace obou častá a výhodná) se až do doby, kdy se dramaticky změní globální poměry, nemůže dostat ve vyspělé Evropě k reálné moci.