Vyznání Václava Harnoše

Časopis Folklor č. 4-5/2005
Pochází z Tvarožné Lhoty. Otec byl z Kunova od Senice a moc rád zpíval. Nadání na zpěv zdědil po něm.
Jeho nejoblíbenější píseň byla Šuhaju, šuhaju...
Mládí... Dyž sem byl mladý, chodili zme po dědině večer a zpívali zme. Nebo dyž u jedného kamaráda měli dřeva, tak zme si tam sedli a zpívali. Zpívání po dědině, to byly moje začátky.
Pěvecké prvotiny... Dyž sem došel z vojny, tak hned sem šél do souboru Prespolan do Veselí. Tam býl nejaký Bohuš Bída, učitel a potem inspektor. Tak sem tam začal chodit jako tanečník. A jednú říkál: Poď si zkusit písničku horňáckú Ore Jano, ore preorává... Tak sem to zkusíl, a bylo to dobře. Tak to budeš zpívat ty, povidá.
A potem zme sa dostali na soutěž do Veselí, v Sokolovni to bylo. A Slávek Volavý býl v komisi. Došél tam o přestávce za mnú a povidá: Snáď nebudeš zpívat z Veselanama? Budeš zpívat s nama! Já říkám: Já sem si netrúfál, vy ste taková slavná muzika. To nic, dojdi a hotovo, Slávek na to.
No a tak sem tam došel, do tej zkúšky, a začali zme zpívat.
První úspěchy... Moja první písnička byla Vyletěl fták... Já sem to napálíl a Slávek říká: C dur, to bude dobré! Hned byla soutěž, okresní kolo ve Strážnici na Orle. Tož sem tam vyhrál. Pak byla krajská soutěž; to bylo někde u Zlína, Malenovice. Tam byl aj Holý Martin, ujec Holý. Tam sem to taky vyhrál. A hned do Prahy na celostátní soutěž. Tam zme tenkrát vyhráli tri ceny: Slávek Volavý zlatú medailu v sedmičce muzikantů, krajský orchestr tam vyhrál taky a já sem vyhrál sólový zpěv a pamatuju si, že Zdenka Straškrabová byla druhá. Tak sem potom začal teda s tým Slávkem a to už sa táhlo zkrátka až to té doby než muzika Slávkova sa rozpadla.
Vnitřní vztah k písničce... Zpívání tenkrát, to byla nádhera. Člověk to všecko prožívál, a proto má takový vztah k písničce. Já nevím, jak bych to vyjádřil. Zpívání, to je něco ohromného, tady, vnitřního. Ta radost z teho, že možeš lidem třeba trošku zazpívat a prožíváš s něma to, co prožíváš ty.
Já dyž sa dostanu mezi chlapú, tož hned zpívám. Je to jedno, esli je to v hospodě nebo nekde inde. Začneme a jedem, aniž bych myslél, že bych něco chtěl. Tí, co sú dnes profesionálové, si nechcú s lidma zazpívat. Já sem nikdy nevěďél kam jedem, enom v kolik ráno a nikdy sa nikdo z nás neptál, kolik za to. To neexistovalo! Včíl? Dyž nekam jedú, hneď vyjednávajú, co za to. To tenkrát nebylo. A taky po vystoupení zme si sedli a zazpívali zme si pro sebja, to bylo nádherné. Teď to neexistuje. Teď skončí a valijá honem pryč a nikde nic.
O hrdosti k vlajce a hymně... Vlajka je symbol, odkud zme! Pod vlajkú reprezentujem svoju zem. Já vím, dyž sa hraje naša hymna, jak to působí na každého hráča, tanečníka, sportovca. Jak si teho váží, že može reprezentovat našu zem. To je veliká čest! To je veliká odpovědnost, aby dobře a čestně reprezentoval, protože i kdyby byl člověk nevím kde, tak všady je dobře a doma nejlépe, a dycky sa rád vrací zpátky.
Vzkaz mladým... Dyž by chtěl někdo dobře zpívat, tak musí zpívat za každých okolností, pořád. Aby sa stále učíl a býl na výši, a aby ho to bavilo. To není enom, že chce zpívat. To musí chodit na zkúšky, zdokonalovat sa! Protože dnes tí muzikanti majú konzervatoře a tam už to musí být sto procent, hudba a zpěv k temu. Musí to mít rádi a vytrvat. Zpěvák musí mít z vystúpení radost, a né že je to enom nejaká povinnost. To musí sám chtět, to musí mět vúlu.