STŘEDEČNÍ GLOSY 31.08.2005
Miroslava Macka
Zdá se, že existuje nepřímá úměra mezi mocí Stanislava Grosse a jeho lidí a pravděpodobností, že na ně vyleze nějaký ten minulý "kšeftík", proti němuž bude Grossův byt, strýc Vik a věřitel Rod drobnou úsměvnou historkou. Navíc se vsaďte, že všechny krajské organizace ČSSD se budou velice vehementně bránit tomu, aby měli Grosse na kandidátce, zvláště pak v čele. Máme se na co těšit!
Předevčírem jsem položil otázku, zda ministr spravedlnosti Němec neměl svatbu v Kataru, to že by leccos vysvětlovalo. A hned jsem dostal od jednoho znalého čtenáře zajímavou odpověď: Ministr Němec neměl svatbu v Kataru, ale ve Spojených arabských emirátech. Ale podle mých informací (které se zatím nepodařilo ověřit) nejste tak daleko od pravdy: ministerstvo zahraničí velmi chtělo prince vydat, nabízely se prý za to nějaké obchody a ty se měly týkat i zbraní. Ke zbraním má blízko ministr Kühnl a už jsme u Unie svobody a ministra Němce zpátky.
Můj včerejší text z Lidovek:
Desítky vyděšených diváků bombardují Radu pro rozhlasové a televizní vysílání žádostmi o zákrok proti vulgaritě a nahotě v rozjíždějící se reality - show Vyvolení. Jedna z divaček, Kristýna Andrlová, dle informace sobotní MF Dnes, konkrétně napsala: "Viděla jsem zrovna část, jak tam dva kluci před kamerou sprostě pomlouvají jednu z dívek. Takové pořady mne znechucují."
Ubezpečuji Kristýnu Andrlovou a jiné mravokárce, že mne ne - nedívám se totiž na ně a také v budoucnu se na ně dívat nehodlám, takže znechucení rozhodně nepociťuji. A rád bych ji a ostatní upozornil, že na každé televizi je vpravo nebo vlevo dole (výjimečně někde na boku) takový čudlík, na který když se zmáčkne, tak se televize vypne.
Já vím, já vím, hned se ozve odpověď, že oni se již na žádnou reality - show samozřejmě dívat nebudou, ale co nebohé děti, které rodičové prostě neuhlídají a neuhlídají? A tak jim odpovím rovnou: pořiďte si, máte-li nedospělé děti, na televizi tzv. dětskou pojistku, děti ve věku pubertálním pak nechte klidně kouknout, rozhodně jim to neublíží, ale hlavně se zamyslete nad tím, jestli nejlepším odrazovačem jejich vysedávání u televize náhodou není nabídka alternativního programu s pozitivnějšími vzory než jsou "vylízanci ve vile", alternativního programu, do kterého se dle svých nejvyšších časových možností zapojíte i vy.
Troufám si dále tvrdit, že negativní reakce na reality - show a volání po zásahu Rady má hodně co do činění s desetiletími bolševizmu a jeho zakořeněností v myslích mnohých lidí (dokonce i halasných antikomunistů). Tady jsou mé argumenty:
Podle průzkumu, provedeného nedávno mezi dvaceti tisíci Němci z bývalé Německé demokratické republiky se mentalita "enderáků" zásadně odlišuje od mentality Němců západních. Důvodem jsou jednoznačně stereotypy, které pramení ze zkušenosti se životem v komunismu, přičemž nejsilnějším stereotypem je zažitá představa, že stát musí hrát silnou roli.
A nemyslím si, že stejný průzkum by u nás a v dalších postkomunistických státech dopadl jinak. Proto to volání po okamžitém zásahu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a nikoliv po tom, aby se media zprivatizovala, Rada a další zbytečné instituce zrušily a bylo jen a jedině na divácích, na jejich vkusu, avšak hlavně na jejich odpovědnosti, na co se oni a jejich děti, za které jsou také jen a jedině oni sami odpovědni, budou dívat. (Pro pořádek dodávám, že existuje velmi málo využívaná možnost nedívat se na televizi vůbec, pokud nevysílá něco, co nás buďto poučuje nebo baví).
Druhou spojitost s dobou minulou vidím v tom, že vzhledem k absolutnímu nedostatku a omezenosti všelikých aktivit, které tehdy nabízel svobodný svět, na východě od železné opony, se spousta lidí věnovala velmi intenzivně těm aktivitám, které byly ideologicky co nejneutrálnější, ba v nejlepším případě i trošku protirežimní: proto vysokánské náklady kupříkladu Bradburyho Marťanské kroniky, zrovna tak jako klasiky či poezie a relativní prosperita filmových klubů - příkladů si jistě najdete sami desítky.
A spousta lidí, zvláště z řad inteligence, nabyla dojmu, že se po pádu reálného socialismu stane z naší republiky jeden jediný velký filmový klub: vznikne spousta umělecky hodnotných filmů, vydávat se budou samé hodnotné knihy, atd, atd. A byli velmi zděšeni, když si najednou spousta lidí začala vybírat u bohatě prostřeného švédského stolu namísto Felliniho či Bergmanna Troškovy Kameňáky a namísto Bradburyho všeliké škváry. Najednou prostě ve svobodné společnosti projevili občané svoji svobodnou vůli, svůj svobodný vkus, ukázali se prostě přesně takoví, jací skutečně jsou. Proto také ta relativně vysoká sledovanost nového, módního šuntu z nabídky televizního švédského stolu. Proto také občasné volání o zásahu státu i na jiných kulturních líchách.
Děsit se a bědovat však rozhodně netřeba, zrovna tak jako se dovolávat zásahu státu. Odpovědnost máme totiž zcela ve svých rukou: koukejme v televizi jen na to, co se nám líbí (a neupírejme toto právo ostatním) a hlavně se snažme vychovávat své potomky tak, aby, až dospějí, byla sledovanost reality - shows tak nízká a tedy výnos z reklam tak malý, že vymizí z obrazovky jak mávnutím kouzelného proutku.
Americký spisovatel J. H. Lorimer napsal humoristický román v dopisech "Od píky", v němž žertovnou formou prezentuje čtenářům spoustu vynikajících životních rad a to perem Johna Grahama, velkoobchodníka s vepřovým dobytkem z Chicaga v devadesátých letech devatenáctého století, píšícího tyto rady synovi Pierrepontovi, začínajícímu pracovat v otcově firmě.
Myslím, že ani jedna z těchto rad neztratila v toku času na moudrosti a tak vám je s potěšením budu denně servírovat.
Zde je první:
Stálou, tichou, vytrvalou práci nelze ničím nahradit.
Předevčírem jsem položil otázku, zda ministr spravedlnosti Němec neměl svatbu v Kataru, to že by leccos vysvětlovalo. A hned jsem dostal od jednoho znalého čtenáře zajímavou odpověď: Ministr Němec neměl svatbu v Kataru, ale ve Spojených arabských emirátech. Ale podle mých informací (které se zatím nepodařilo ověřit) nejste tak daleko od pravdy: ministerstvo zahraničí velmi chtělo prince vydat, nabízely se prý za to nějaké obchody a ty se měly týkat i zbraní. Ke zbraním má blízko ministr Kühnl a už jsme u Unie svobody a ministra Němce zpátky.
Můj včerejší text z Lidovek:
Desítky vyděšených diváků bombardují Radu pro rozhlasové a televizní vysílání žádostmi o zákrok proti vulgaritě a nahotě v rozjíždějící se reality - show Vyvolení. Jedna z divaček, Kristýna Andrlová, dle informace sobotní MF Dnes, konkrétně napsala: "Viděla jsem zrovna část, jak tam dva kluci před kamerou sprostě pomlouvají jednu z dívek. Takové pořady mne znechucují."
Ubezpečuji Kristýnu Andrlovou a jiné mravokárce, že mne ne - nedívám se totiž na ně a také v budoucnu se na ně dívat nehodlám, takže znechucení rozhodně nepociťuji. A rád bych ji a ostatní upozornil, že na každé televizi je vpravo nebo vlevo dole (výjimečně někde na boku) takový čudlík, na který když se zmáčkne, tak se televize vypne.
Já vím, já vím, hned se ozve odpověď, že oni se již na žádnou reality - show samozřejmě dívat nebudou, ale co nebohé děti, které rodičové prostě neuhlídají a neuhlídají? A tak jim odpovím rovnou: pořiďte si, máte-li nedospělé děti, na televizi tzv. dětskou pojistku, děti ve věku pubertálním pak nechte klidně kouknout, rozhodně jim to neublíží, ale hlavně se zamyslete nad tím, jestli nejlepším odrazovačem jejich vysedávání u televize náhodou není nabídka alternativního programu s pozitivnějšími vzory než jsou "vylízanci ve vile", alternativního programu, do kterého se dle svých nejvyšších časových možností zapojíte i vy.
Troufám si dále tvrdit, že negativní reakce na reality - show a volání po zásahu Rady má hodně co do činění s desetiletími bolševizmu a jeho zakořeněností v myslích mnohých lidí (dokonce i halasných antikomunistů). Tady jsou mé argumenty:
Podle průzkumu, provedeného nedávno mezi dvaceti tisíci Němci z bývalé Německé demokratické republiky se mentalita "enderáků" zásadně odlišuje od mentality Němců západních. Důvodem jsou jednoznačně stereotypy, které pramení ze zkušenosti se životem v komunismu, přičemž nejsilnějším stereotypem je zažitá představa, že stát musí hrát silnou roli.
A nemyslím si, že stejný průzkum by u nás a v dalších postkomunistických státech dopadl jinak. Proto to volání po okamžitém zásahu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a nikoliv po tom, aby se media zprivatizovala, Rada a další zbytečné instituce zrušily a bylo jen a jedině na divácích, na jejich vkusu, avšak hlavně na jejich odpovědnosti, na co se oni a jejich děti, za které jsou také jen a jedině oni sami odpovědni, budou dívat. (Pro pořádek dodávám, že existuje velmi málo využívaná možnost nedívat se na televizi vůbec, pokud nevysílá něco, co nás buďto poučuje nebo baví).
Druhou spojitost s dobou minulou vidím v tom, že vzhledem k absolutnímu nedostatku a omezenosti všelikých aktivit, které tehdy nabízel svobodný svět, na východě od železné opony, se spousta lidí věnovala velmi intenzivně těm aktivitám, které byly ideologicky co nejneutrálnější, ba v nejlepším případě i trošku protirežimní: proto vysokánské náklady kupříkladu Bradburyho Marťanské kroniky, zrovna tak jako klasiky či poezie a relativní prosperita filmových klubů - příkladů si jistě najdete sami desítky.
A spousta lidí, zvláště z řad inteligence, nabyla dojmu, že se po pádu reálného socialismu stane z naší republiky jeden jediný velký filmový klub: vznikne spousta umělecky hodnotných filmů, vydávat se budou samé hodnotné knihy, atd, atd. A byli velmi zděšeni, když si najednou spousta lidí začala vybírat u bohatě prostřeného švédského stolu namísto Felliniho či Bergmanna Troškovy Kameňáky a namísto Bradburyho všeliké škváry. Najednou prostě ve svobodné společnosti projevili občané svoji svobodnou vůli, svůj svobodný vkus, ukázali se prostě přesně takoví, jací skutečně jsou. Proto také ta relativně vysoká sledovanost nového, módního šuntu z nabídky televizního švédského stolu. Proto také občasné volání o zásahu státu i na jiných kulturních líchách.
Děsit se a bědovat však rozhodně netřeba, zrovna tak jako se dovolávat zásahu státu. Odpovědnost máme totiž zcela ve svých rukou: koukejme v televizi jen na to, co se nám líbí (a neupírejme toto právo ostatním) a hlavně se snažme vychovávat své potomky tak, aby, až dospějí, byla sledovanost reality - shows tak nízká a tedy výnos z reklam tak malý, že vymizí z obrazovky jak mávnutím kouzelného proutku.
Americký spisovatel J. H. Lorimer napsal humoristický román v dopisech "Od píky", v němž žertovnou formou prezentuje čtenářům spoustu vynikajících životních rad a to perem Johna Grahama, velkoobchodníka s vepřovým dobytkem z Chicaga v devadesátých letech devatenáctého století, píšícího tyto rady synovi Pierrepontovi, začínajícímu pracovat v otcově firmě.
Myslím, že ani jedna z těchto rad neztratila v toku času na moudrosti a tak vám je s potěšením budu denně servírovat.
Zde je první:
Stálou, tichou, vytrvalou práci nelze ničím nahradit.