STŘEDEČNÍ GLOSY 1.06.2005
Miroslava Macka
No, to jsem to schytal! Historku o ovčákovi a poradci z EU jsem prodal, jak jsem ji koupil (zákon schválnosti pak tomu chtěl, abych vzápětí po publikování dostal od jiného čtenáře - a kupodivu se stejným monogramem - historku už dokonale vypointovanou) a protože jsem ji neznal a líbila se mi i s nedokonalou pointou, promptně jsem ji "dal dál". Dostal jsem od Vás přes sto mailů s upozorněním na původní pointu "A teď mi vraťte toho psa" ( "A teď mi vraťte toho čuvače) a uznávám, že tato pointa je geniální.
Moc všem děkuji, ale přidávám též jedno pokárání. Co, kdybyste byli stejně pilní napořád a zásobovali mne stejně intenzivně jako teď náměty a nápady?
A přidávám za "odměnu" jeden pěkný vtip, který jsem tuhle slyšel:
Umřel jeden pán a dostal se do pekla, kde ho provází sám vrchní Belzebub. Otevře jedny dveře a za nimi modré moře, nádherná pláž, plno krásných dívek v bikinkách a spousta občerstvení. "Tohle je peklo?" diví se. "Jo, to je peklo," zní odpověď. Za druhými dveřmi je perfektní bar se spoustou prima hostů, lahví a báječnou muzikou. "Tohle je taky peklo?" "Jo, tohle je taky peklo." Za třetími dveřmi čerti napichují hříšníky na vidle a strkají je do kotlů s horkým olejem a vůbec je všelijak trápí. "Proboha, tohle je taky peklo?" "Jo, ale toho si nevšímejte. To je jen pro katolíky, oni to tak mají rádi."
Mzdy státních zaměstnanců rostou dvakrát rychleji než mzdy v soukromých firmách. Mezi firmami je zřetelně vidět rozdíl mezi těmi, kterým se daří a těmi, kterým ne. U firem státních rostou platy i těm, které jsou zcela zbytečné. Komentáře netřeba.....
Není nic mrtvějšího, než loňský bestseller, říkají američtí knihkupci. Platí to, jak je vidno, nejen u knih. Po třiceti letech vyšlo najevo, že tajemný informátor novinářů při aféře Watergate, která připravila o prezidentství Richarda Nixona, byl tehdejší "muž číslo 2" FBI Mark Felt. A dá se říct: A koho to zajímá?
Příznačné navíc je, že k přiznání donutili starce Felta jeho příbuzní, kteří na tom chtějí patřičně vydělat.
Bývalý majitel pražské Sparty Petr Mach začíná vracet úder: obvinil druhého muže pražské policie, ekonomického náměstka Miroslava Platila z toho, že si jej léta platil. Cesty na Mauricius, lovy na medvědy, pozemky, na vše má doklady a důkazy. Tvrdí též, že mu někdo z policie během jeho pobytu ve vězení vybílil zahraniční konto a že mu policisté slibovali za 35 milionů beztrestnost.
Bude zajímavé sledovat, jak se budou někteří policisté snažit zamést vše pod koberec a jak rozhodně nebudou padat hlavy nejvyšší.
Můj včerejší text z Lidovek:
Konec světa se opět nekoná, solidní debata také ne
Trávil jsem minulý týden v Paříži a tak pro mne výsledek francouzského referenda o evropské ústavě není přílišným překvapením, neboť jsem měl spoustu informací tak říkajíc z první ruky a hlavně jsem mohl dostatečně nasávat místní atmosféru. Jediná informace, kterou jsem si ovšem zapsal, byla následující věta z International Herald Tribune: Průzkum za průzkumem předpovídá, že Francouzi Evropskou ústavu v nedělním referendu odmítnou. Pokud se tak stane, 25 evropských států bude pokračovat jako dosud se současnými smlouvami a Francie, jeden ze šestice zakladatelů, zůstane jedním z nejdůležitějších členů. Pro prezidenta Jacquese Chiraka to však bude zdrcující osobní porážka.
Tato věta totiž krásně vystihuje hlavní současný evropský (ale nejen evropský) problém: zvětšující se propast mezi občany, jejich touhami, přáními a reálným životem a profesionálními politiky a jejich snahou získat co nejmocnější a hlavně co nejpohodlnější nástroje moci.
Obávám se ovšem, že po nedělním francouzském NE zásadní debata nad tímto problémem nenastane, spíše naopak. Politikové, kteří do evropské ústavy a další integrace nainvestovali spoustu politického kapitálu, o něj pochopitelně nebudou chtít tak lehce přijít a proto vypukne velkolepý tyátr, za jehož kulisami bude možno tiše a nenápadně přeskupovat síly k dalším pokusům o posílení moci. Po povinné větě o francouzském referendu coby důkazu demokracie budou výše zmínění politikové trvat na pokračování schvalovacího procesu a doufat, že Francie zůstane se svým NE osamocená, takže v budoucnu by bylo možno po patřičném mediálním vymytí mozků referendum opakovat či přenést rezhodovací proces do parlamentu.
Obávám se též, že tuto politickou prohru, jak už tak bývá zvykem, odnese sice pár obětních beránků, hlavní bojovník za přijetí evropské ústavy, prezident Chirak, však zůstane nadále ve funkci - což je jen další důkaz toho, jak málo dbají profesionální politikové na hlas lidu.
Ve středu proběhne referendum v Holandsku a pravděpodobnost, že evropská ústava nebude přijata, je ještě větší, než byla ve Francii. V Holandsku má ovšem referendum jen poradní, nikoliv závazný charakter a profesionální politikové jej akceptují jen tehdy, pokud se dostaví více než třetina voličů (což je jistě v pořádku) a z nich řekne ANO nebo NE "výrazná většina" - což je ovšem pěkně pružný termín a dává profesionálním politikům značný prostor pro prosazení SVÝCH zájmů.
Také na domácí scéně nainvestovali vládní politikové do evropské ústavy nemalý kapitál a tak bude nyní velmi zajímavé sledovat jejich rituální tanečky (osobně se zvláště těším na ještě větší kroucení hubou ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody). Těšme se tedy na snahu francouzský výsledek co nejvíce bagatelizovat a na kolovrátkovité opakování nezbytnosti pokračovat ve schvalování evropské ústavy.
Osobně bych byl velmi rád, kdyby stávající situace co nejvíce využil prezident Václav Klaus, a to pozitivně, ještě větším rozprouděním domácí debaty nad tím, jak si představují svůj další život v Evropské unii nikoliv profesionální politikové, ale čeští občané.
Neboť, řečeno s profesorem Vondráčkem, lidé jsou spokojeni jen tehdy, když mají pocit trojího bezpečí: ekonomického, tedy že solidně uživí sebe a svoji rodinu, osobnostního, tedy že nebudou ohrožováni na životě a majetku a "kmenového", tedy že nebudou vyobcováni ze svého společenství.
A na tyto jejich rostoucí obavy jim ani francouzští, ani bruselští, ani čeští politikové solidní odpovědi nedávají. A evropská ústava už vůbec ne, ta spíš vybudila obavy ještě větší - proto také byla ve Francii většinově odmítnuta.
Staré české přísloví:
Slepice kdáčíc zrna v ústech nedrží.
Moc všem děkuji, ale přidávám též jedno pokárání. Co, kdybyste byli stejně pilní napořád a zásobovali mne stejně intenzivně jako teď náměty a nápady?
A přidávám za "odměnu" jeden pěkný vtip, který jsem tuhle slyšel:
Umřel jeden pán a dostal se do pekla, kde ho provází sám vrchní Belzebub. Otevře jedny dveře a za nimi modré moře, nádherná pláž, plno krásných dívek v bikinkách a spousta občerstvení. "Tohle je peklo?" diví se. "Jo, to je peklo," zní odpověď. Za druhými dveřmi je perfektní bar se spoustou prima hostů, lahví a báječnou muzikou. "Tohle je taky peklo?" "Jo, tohle je taky peklo." Za třetími dveřmi čerti napichují hříšníky na vidle a strkají je do kotlů s horkým olejem a vůbec je všelijak trápí. "Proboha, tohle je taky peklo?" "Jo, ale toho si nevšímejte. To je jen pro katolíky, oni to tak mají rádi."
Mzdy státních zaměstnanců rostou dvakrát rychleji než mzdy v soukromých firmách. Mezi firmami je zřetelně vidět rozdíl mezi těmi, kterým se daří a těmi, kterým ne. U firem státních rostou platy i těm, které jsou zcela zbytečné. Komentáře netřeba.....
Není nic mrtvějšího, než loňský bestseller, říkají američtí knihkupci. Platí to, jak je vidno, nejen u knih. Po třiceti letech vyšlo najevo, že tajemný informátor novinářů při aféře Watergate, která připravila o prezidentství Richarda Nixona, byl tehdejší "muž číslo 2" FBI Mark Felt. A dá se říct: A koho to zajímá?
Příznačné navíc je, že k přiznání donutili starce Felta jeho příbuzní, kteří na tom chtějí patřičně vydělat.
Bývalý majitel pražské Sparty Petr Mach začíná vracet úder: obvinil druhého muže pražské policie, ekonomického náměstka Miroslava Platila z toho, že si jej léta platil. Cesty na Mauricius, lovy na medvědy, pozemky, na vše má doklady a důkazy. Tvrdí též, že mu někdo z policie během jeho pobytu ve vězení vybílil zahraniční konto a že mu policisté slibovali za 35 milionů beztrestnost.
Bude zajímavé sledovat, jak se budou někteří policisté snažit zamést vše pod koberec a jak rozhodně nebudou padat hlavy nejvyšší.
Můj včerejší text z Lidovek:
Konec světa se opět nekoná, solidní debata také ne
Trávil jsem minulý týden v Paříži a tak pro mne výsledek francouzského referenda o evropské ústavě není přílišným překvapením, neboť jsem měl spoustu informací tak říkajíc z první ruky a hlavně jsem mohl dostatečně nasávat místní atmosféru. Jediná informace, kterou jsem si ovšem zapsal, byla následující věta z International Herald Tribune: Průzkum za průzkumem předpovídá, že Francouzi Evropskou ústavu v nedělním referendu odmítnou. Pokud se tak stane, 25 evropských států bude pokračovat jako dosud se současnými smlouvami a Francie, jeden ze šestice zakladatelů, zůstane jedním z nejdůležitějších členů. Pro prezidenta Jacquese Chiraka to však bude zdrcující osobní porážka.
Tato věta totiž krásně vystihuje hlavní současný evropský (ale nejen evropský) problém: zvětšující se propast mezi občany, jejich touhami, přáními a reálným životem a profesionálními politiky a jejich snahou získat co nejmocnější a hlavně co nejpohodlnější nástroje moci.
Obávám se ovšem, že po nedělním francouzském NE zásadní debata nad tímto problémem nenastane, spíše naopak. Politikové, kteří do evropské ústavy a další integrace nainvestovali spoustu politického kapitálu, o něj pochopitelně nebudou chtít tak lehce přijít a proto vypukne velkolepý tyátr, za jehož kulisami bude možno tiše a nenápadně přeskupovat síly k dalším pokusům o posílení moci. Po povinné větě o francouzském referendu coby důkazu demokracie budou výše zmínění politikové trvat na pokračování schvalovacího procesu a doufat, že Francie zůstane se svým NE osamocená, takže v budoucnu by bylo možno po patřičném mediálním vymytí mozků referendum opakovat či přenést rezhodovací proces do parlamentu.
Obávám se též, že tuto politickou prohru, jak už tak bývá zvykem, odnese sice pár obětních beránků, hlavní bojovník za přijetí evropské ústavy, prezident Chirak, však zůstane nadále ve funkci - což je jen další důkaz toho, jak málo dbají profesionální politikové na hlas lidu.
Ve středu proběhne referendum v Holandsku a pravděpodobnost, že evropská ústava nebude přijata, je ještě větší, než byla ve Francii. V Holandsku má ovšem referendum jen poradní, nikoliv závazný charakter a profesionální politikové jej akceptují jen tehdy, pokud se dostaví více než třetina voličů (což je jistě v pořádku) a z nich řekne ANO nebo NE "výrazná většina" - což je ovšem pěkně pružný termín a dává profesionálním politikům značný prostor pro prosazení SVÝCH zájmů.
Také na domácí scéně nainvestovali vládní politikové do evropské ústavy nemalý kapitál a tak bude nyní velmi zajímavé sledovat jejich rituální tanečky (osobně se zvláště těším na ještě větší kroucení hubou ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody). Těšme se tedy na snahu francouzský výsledek co nejvíce bagatelizovat a na kolovrátkovité opakování nezbytnosti pokračovat ve schvalování evropské ústavy.
Osobně bych byl velmi rád, kdyby stávající situace co nejvíce využil prezident Václav Klaus, a to pozitivně, ještě větším rozprouděním domácí debaty nad tím, jak si představují svůj další život v Evropské unii nikoliv profesionální politikové, ale čeští občané.
Neboť, řečeno s profesorem Vondráčkem, lidé jsou spokojeni jen tehdy, když mají pocit trojího bezpečí: ekonomického, tedy že solidně uživí sebe a svoji rodinu, osobnostního, tedy že nebudou ohrožováni na životě a majetku a "kmenového", tedy že nebudou vyobcováni ze svého společenství.
A na tyto jejich rostoucí obavy jim ani francouzští, ani bruselští, ani čeští politikové solidní odpovědi nedávají. A evropská ústava už vůbec ne, ta spíš vybudila obavy ještě větší - proto také byla ve Francii většinově odmítnuta.
Staré české přísloví:
Slepice kdáčíc zrna v ústech nedrží.