Jídelníček pracovních dnů na Novojičínsku [ Historie (archivní dokument) ]

Jídelníček pracovních dnů na Novojičínsku
Materiály získané terénním výzkumem za příkladné spolupráce kronikářů okresu nám umožňují nahlédnout do každodenní kuchyně hospodyněk z doby přelomu století. Tabule pracovního týdne vypadala takto:
Snídaně staršího vývojového typu tvořily zasmažené polévky (např. česneková, kmínová) s chlebem nebo bramborem, nudle, či drobky (stírky, stěrky) vařené v mléce poslanu, též zelí s chlebem. Po rozšíření kávy z žitovky a melty se snídala černá nebo bílá káva s přidáním kozího, případně kravského mléka k chlebu (dětem se do kávy drobil), také k šiškám (Suchdol). V některých domácnostech se káva dostala na stůl pouze v neděli a to se k ní přikusovala buchta, vzácně rohlíky i vánočka - štrycla (Bernartice). Doba určená k snídani se řídila podle splnění prvořadé povinnosti vůči dobytku - až po jeho poklizení.
Oběd se připravoval podle zásob, roční doby, postních, bezmasých i svátečních dnů. Obecně platila zkušenost, že v létě se jedlo to, co se doma vypěstovalo o co dala příroda, v zimě zase, co se v létě usušilo. V tomto období z polévek převažovaly zeleninové, v zimě luštěninové, bramborové, kroupové, zabíjačkové a jiné. Výběr surovin pro hlavní jídlo se řídil obdobnou zásadou. Navíc pro léto byly charakteristické pokrmy z mléka, tvarohu a ostatních mléčných produktů, pro zimu různé druhy obilných kaší a luštěniny. Zelí, hlavně nakládané, stejně jako moučná jídla a různými způsoby upravované brambory známe celoročně. V případě, že bramborů chybělo, ve Vlčovicích je nahrazovali "moučnicí" - do mléka zasypaná mouka. Oblíbené zelí v létě ve Štramberku připravovali i tak, že pokrájené zelové listy uvařili, zasmažili, pak opepřili (pepřak). Masa kromě neděle buď vůbec nebylo, nebo jen jednou až dvakrát týdně, o to nejvíce uzené z vlastních zásob. V létě se připravovalo drůbeží, někdy králičí, v zimě nejvíce zabíjačkové. Ty části vepře, které nebyly určeny k dalšímu zpracování, se musely nejdříve sníst, jinak jim hrozila zkáza. Proto si sousedé a příbuzní zabíjačky vzájemně posílali, takže po několik týdnů se na stole objevovala polévka, ovar, jelita i prejt, když zbyl a nebyl dán do střívek, jaternice, maso, droby a tlačenka. Všem těmto dobrotám se ve Studénce obecně říkalo "jelita". Tamtéž si na polévku "prdelufku" okolní sousedé a mnozí chudobní nosili konvičku do domu, v němž zabíjeli a k večeru si ji plnou vyzvedli. Kromě zmíněných pochoutek připravovali klobásy, někdy i na zapečení a zulc (vývar z kosti a nožek vlitý do mělkých mís). Špek a kusy masa byly určeny k uzení (kuření). Studénečtí hospodáři na dokrmování kupovali laciný dobytek - vykleštěné býčky zvané "čpikři". Na zimu je zabíjeli a nasolené maso ukládali do bečky. Během roku hospodyně maso podle potřeby k různým přílohám upravovaly vařením, protože jeho využití bylo dvojnásobné - takto získaly i polévku. Středa a pátek na přelomu století platily za bezmasé dny, avšak štramberská kronika Martina Baara zachycuje zajímavý dokument z roku 1801, kdy 13. 12. ve všech farách bylo z kazatelny oznámeno povolení od P. arcibiskupa k požívání masa ve středu a v sobotu z důvodu veliké drahoty a z ní vyplývajícího hladu. Uvádí se, že: "... po všecky soboty a středy přes celý rok masiti pokrmove jisti se mohou. Taky v středy adventni a o suchych dnech, pak o vigiliich před S. S. Petrem a Pavlem před na Nebevzetim Panny Marye a všech Svatych, s kterychžto ale dni vyjmuti jsou:
popelečni Středa, všecky soboty v 40 ti dennim postu, posledni 3 dni v pašiovem tyhodní, soboty v 4 rech suchych dnech, jakož take vigilie k svatkum svatodušnim a vanočnim. Tato dyspendacy tak dluho ma byt platno až by se drahota přeměnila. Však byla drahota tim větši." Z dokumentů mimo jiné vyplývá, že i sobota byla považována za den, v němž se nejedlo maso. Na večeři hospodyně nejčastěji přihřívala zbytky od obědu, někdy se k chlebu připíjela bílá káva, jindy sytila jen polévka. Celoročně známe zelí s chlebem či brambory, krupičnou vaječinu, obilné kaše různě upravované, mléko a brambory. Ty se často vařily ve slupkách (na Štramberku kobzole šupjané, mnohdy nazývané olopsije). Letní večeře bývaly studené, nenáročné na časovou přípravu. Tvořily je ovocné omáčky polévané mlékem jezené s chlebem, brambory s tvarohem a všemi mléčnými produkty, chléb se starým sýrem. V zimě díky ukončení zemědělských prací zbylo na vaření více času, proto nebyly zvláštností např. moukou a mlékem zahuštěné na sladko vařené fazole se sušeným ovocem s chlebem, fazole s uzeným masem, fazolový salát, zapečené kaše nebo vařené a polité mlékem (z krup, pohanky, jáhel, ve Štramberku z žerňačky - doma nažernované pšeničné krupice; ojediněle rýže), chléb se sádlem, případně kouskem slaniny. Toto roční období charakterizují lipové a jiné bylinné čaje. Frekvence jídla se řídila domácími a sezónními pracemi, samozřejmě nejvíce ekonomickou situací rodiny. Základ tvořila snídaně, oběd a večeře. Při polních pracích se svačilo (desatovalo - Kopřivnice) dopoledne, odpoledne jen do doby odletu divokých husí, protože později byl den kratší a svačit se nemuselo. Od poloviny dubna do září se "desaty" chystaly hlavně kvůli najímaným silám. Když měl někdo v průběhu dne hlad, ukrojil si chléb - nebyl-li pod zámkem. V některých domácnostech k němu neměli ani sádlo či máslo a zapíjeli jej vodou. Děti jedly častěji a tehdy, měly-li chuť. V početných rodinách při setkání v neděle, svátky a prázdniny se chystalo na stůl i 5 krát denně.
V době sezónních prací musela hospodyň volit sytá občerstvení, ale na přípravu časově nenáročná. Někdy vše přichystala ráno a s sebou vzala na pole, jindy předčasně odcházelo domů a poté, co obsloužila dobytek, oběd přinesla. Nosíval se v koženém protáhlém košíku zvaném cekr. Aby déle vydržel teplý, ukládal se do kameninových hrnců. Chléb přinesla děvečka (v Bordovicích zvaná svačinárka) v loktuši, pití, např. mléko ve větších baních. Jídlo však rozdělovala hospodyně. Při sušení sena se u některých hospodářů společně snídalo, např. chléb se sýrem, tvarůžky nebo zasmažená polévka. K pití byla většinou káva, někdy na přilepšenou trocha kořalky. Na pole donesenou svačinu tvořil různě upravený tvaroh - s máslem; povidly (ve Vlčnově zvaný vrabčenice, v Kopřivnici sužica); starý sýr; chléb či chléb se sádlem, smažená vejce na slanině nastavovaná mlékem a krupicí. Odpoledne chléb a mléko, nebo káva, buchty, koláče. Žízeň hasila voda ze studánky s případným přidáním octu s cukrem. Oběd, pokud na pole nepřinesla služka nebo hospodyň, se rovněž odbýval v domě hospodáře a přichystalo se zelí s brambory, případně bramboračka, halušky či trhanky s máslem nebo sýrem (Bordovice). Jinak se polní oběd skládal z nudlové polévky, různých druhů kaší i režné moučnice ve mléce (Veřovice). Při senoseči a žních se muselo dobře přichystat, jinak by nikdo nepřišel pomáhat. Jedla se např. sucharová studená polévka nebo omáčka s bochníčky z žitné mouky; masová polévka, brambory, okurkový či hlávkový salát, vaječina, ke svačinám buchty s bílou kávou, chléb se sádlem nebo domácími klobáskami, špekem, žitná černá káva (zaháněla žízeň), ale pro nedostatek času hlavně chléb, mléko a kyška. Ve většině případů se rozdíl mezi jídlem určeným pro ženy a muže nedělal, ale víme např. z Tiché, že zatím co při senoseči muži svačili míchaný tvaroh s chlebem nebo kupovaným salámem či špek s chlebem, ženy dostaly jen chléb a vařené mléko. Na podzim, když se vybíraly brambory, hospodyň chystala totéž jako při senoseči a žních, ale pekla více švestkových koláčů a buchet. Konvice s horkou žitnou kávou nebo čajem musely být proti vystydnutí dobře zajištěny.
Na oběd se podávala bramboračka (jedli ji na poli z půllitrových hrnků), nebo hovězí polévka, zelí, maso a brambory, případně střapaté knedle, též placky a kaše s mlékem, i "slivkové" knedle. Často se na poli v popelu pekly brambory "pečáky". Protože byl krátký den, odpolední svačina odpadla a jedlo se až doma po odklizení brambor do sklepa. Na zahřáti sloužila kořalka, káva s přídavkem zrnkové, přichystáno bylo i něco upečeného moučného. Po ukončené práci všichni v klidu poseděli a pobavili se. V mnohých rodinách připravovali večeře poněkud sytější, protože přes krátký den nebyl na jídlo čas. V Tiché všem podávali stírky, tzv. švalky. Namáhavější práce si vyžadovala vydatnější svačiny. Sedlák se při orbě posilňoval chlebem se špekem a kořalkou, chlebem s klobáskou, nebo s tvarohem a cibulí. Ukončení polních prací jako domlatky a dožínky se slavily individuálně, např. v Mniším a Vlčovicích společně obojí. Hospodář na svém statku všechny pomocníky hostil koláči, gulášem a kořalkou. V Tiché oslavili dožatou přímo na poli buchtami, pitím a též kořalkou. Ve Frenštátě byli najatí pracovníci pozváni k hospodáři, kde na ně čekal lepší oběd, pak koláče, pivo a kořalka. Při muzice si mohli i zatančit. K svačině při pasení skotu býval suchý chléb a pramenitá voda, nebo chléb s tvarohem, sýrem, povidly. Na svém, případně cizím poli, se v popelu upekly brambory s vodnicí, též kedlubny (Kopřivnice). Protože se pásalo polodenně, možnost stravy doma byla vítána. Do lesa si ženy nosívaly chléb, kávu nebo bylinkový čaj, muži zase chléb se slaninou, uzený bůček, někdy slivovici, kmínku, příp. režnou kořalku i čaj s rumem; nebo tvaroh, brynzu, máslo, žitnou kávu, vařené jablečné víno, pivo. Ne vždy byla svačina tak vydatná, někdy ji tvořil jen chléb se solí nebo cukrem - hlavně v době 1. republiky. Oběd se přihříval v kastrolku na ohni - luštěniny, knedlík se zelím - výjimečně jej přineslo některé z dětí. Teplá strava na každého čekala většinou až doma. Při různých pracovních příležitostech, kdy se v rodinách scházelo více pomocníků, např. při draní peří, hospodyň podávala jak svačinu, tak večeři. V Bernarticích to byla nejprve bílá káva a maková bábovka, večer pak chléb se sádlem a vařený burčák. Někdy se hostilo jen chlebem, v jiných rodinách buchtami s kávou. Doškubaná byla nákladnější. Kromě koláčů, koblih, čaje a kořalky se podával i guláš (např. v Tiché).
Pamětnici v Tiché a Suchdole uvádějí, že dělníci si do zaměstnání nosili zpravidla dvojí menší svačinu. Jídelníček pracovního týdne se v době přelomu století vyznačoval některými společnými znaky. Především vycházel z možností domácích zdrojů a zásob. Kvůli časovým možnostem byla dávána přednost jednoduchým úpravám s maximálním využitím surovin. V neposlední řadě jmenujme i pestrost příznačnou pro skladbu jídelníčku nejvíce v letním období, přičemž základní osa - brambory, zelí, mléční výrobky, chléb - byla vždy zachována.


Zdroj:Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, svazek 45, 1990
Anna Hrčková - Kramolišová
Z knihy "Moravské Kravařsko"
Vydal: Region Moravské Kravařsko

UMÍSTĚNÍ

AKTUALIZACE: Denisa Vlková (COLOR Studio) org. 56, 08.06.2007 v 11:17 hodin