Ondráš padesátiletý

Vojenský umělecký soubor "Ondráš" Brno oslavoval řadou koncertů, zájezdů a vystoupení po celý loňský rok 50. výročí svého založení. Je pozoruhodné, že tohoto významného jubilea využila také Česká televize Brno a připravila více než hodinový dokument s názvem "Padesátiletý Ondráš".

Cením si zájmu pracovníků ČT Brno i aktivity tvůrčího týmu souboru "Ondráš" za to, že dovedli projekt televizního dokumentu do zdařilého konce a divákům druhého programu ČT představili historii i činnost vojenského uměleckého kolektivu v širokém a skutečnosti odpovídajícím spektru. Je smutné, že dokumentů o folkloru a lidové kultuře nevzniká v televizi více a v posledním desetiletí - nemýlím-li se - jde o jediný projekt uceleně pojednávající o folklorním souboru a jeho činnosti.

"Vojenský umělecký soubor Ondráš", jehož umělecké činnosti si velmi cením a obdivuji ji, je v dokumentu představen jako důmyslně fungující a profesionálně (ve smyslu kvality práce) vedený kolektiv, jenž jako soubor vojenský plní v naší armádě i společnosti specifické kulturní a reprezentační úkoly.Ty vycházejí z ekonomických, technických a prostorových možností kolektivu a především z personálního obsazení jednotlivých složek profesionály (zaměstnanci) i amatéry. Obě profesní skupiny tvoří jednolitý a ke stanoveným cílům trvale směřující celek.

"Padesátiletý Ondráš" je však televizní dokument, tedy film pojednávající o tomto vysoce ceněném uměleckém kolektivu. Tvůrčí televizní tým v něm specifickými filmovými prostředky, které umožňuje snímací kamera a studiová střižna, vystihl dynamiku historických proměn kolektivu, jeho vnitřní tvůrčí napětí, peripetie prolínajícího se kasárenského drilu a potěšení z umělecké tvorby, jakož i specifika práce vyspělého uměleckého souboru ve vojenském prostředí. Tato snaha a cíl přinesly problémy, jež se v konečném obrazovém dokumentárním díle projevily. Spočívají v přirozeném "odcizení" či "odstupu" adresáta, tedy diváka. Je způsobeno nemožností zapůsobit přes obrazovku na diváka silou okamžitého prožitku a zažehnout v něm emociální pocity, které přináší živé vystoupení na pódiu. Filmovému záznamu chybí jeden ze základních předpokladů života folklorní skladby - vzájemná a oboustranně se ovlivňující vazba, přímý kontakt mezi aktéry i diváky a odezva.

Scénáristé i režisér ve snaze vytvořit dokument, tedy filmový materiál podávající svědectví o určité skutečnosti, svěřený úkol navíc pojali (v dobré snaze co nejvíce o jubilantu sdělit) příliš široce až rozvláčně. Podobně jako v umělecké scénické tvorbě i zde platí: méně by znamenalo více. Z dostatečného množství sesbíraného filmového materiálu vznikl celek,v němž se prolínají osobní vzpomínky, výpovědi či přání souboru 30 osobností (některé ovšem vícekrát, takže vstupů bylo 40) se záběry nejen z dřívějších filmových dokumentů 5 ukázek),ale také z vybraných vystoupení jubilujícího kolektivu a jeho složek v roce 2004 (celkem 27 sekvencí z 18 programových čísel při 4 koncertech zaznamenaných v Rožnově a v Brně - Špilberk, Mahenovo a Janáčkovo divadlo), v nichž jen z nejnovějšího pořadu "Čertovinky" bylo 9 ukázek). To vše je v dokumentu nahodile členěno 6 krátkými romantizujícími sekvencemi z různých míst Brna doprovodným slovem (snad ve snaze zdůraznit
místo působení souboru a postavu, po které Recenze, rozbory, názorydnes nese soubor název), nebo je doplněno včleněním celkem 8 (dle mého nepříliš vhodně vybranými a sestavenými) vícezáběrovými obrazovými vstupy, pominu-li momentky ze zájezdů do USA a Japonska.
Režisér vtěsnal na plochu bezmála 65 minut stejný počet různých vstupů. Vznikl dokument, který svou výstavbou působí příliš rozdrobeně. Jakoby byl určen těm, kteří soubor Ondráš znají a vědí, o čem bude, a tak nemusí příliš pozorně poslouchat nebo se dívat. Pro neznalé se představa o historii souboru z výpovědí skládá těžce, byť vzpomínky osobností byly vybrány s citem tak, aby o ní postupně sdělily významné skutečnosti.

Často se měnící obrazy tančící chasy vytvořily krojovou a taneční pestrostí u diváka představu o nebývalé šíři umělecké činnosti kolektivu a jeho kvalitách, či v případě hudby, o jejích schopnostech zahrát obdivuhodným způsobem nejen folklorní, ale též jiné hudební žánry. Přestože však byly uvedeny ukázky tanců nebo hudby nejen ze Slovenska (Liptov, Terchová, Myjava, Spiš, Zemplín) a České republiky (Valašsko, východní Čechy, Slovácko, Strážnicko), ale také z Maďarska a Rumunska, celkový dojem byl neurčitý. Z obrazovky vyvěrá nasazení, pokora a tvůrčí nadšení i zaujetí aktérů, nikoli však známá spontánnost, radost a volnost. Krátké obrazové taneční výseky nedaly - ku škodě celého dokumentu - interpretům více vyniknout a "prodat se" tak, jak soubor Ondráš známe z desítek vynikajících vystoupení.

Na druhé straně potěšily ojedinělé osobní výpovědi, přinášející emotivní sdělení pocitů. Určitě nejvěrohodnější bylo vyjádření M. Krajňaka o svých dojmech z uvádění pásma "Vlci a baránok", tematicky čerpající z emotivně velmi silného mužského sólového tance ovčí zdych. Oživení pozornosti přineslo též přesvědčivé vyjádření houslového virtuosa P. Šporcla o vztahu k folkloru a radosti ze hry variací na vybrané lidové písně. Naopak překvapivě zazněla vize Č. Komárka o novém směrování souboru "cestou ucelených pořadů s divadelní dramaturgií opírající se o folklorní témata" nebo M. Rezka a D. Pavlíčka o scénickém "experimentování". Vyjádření M. Packa o "folklorní tvorbě v současnosti" lze chápat se znalostí uměleckých postupů pražského souboru "BUFO". Nevěrohodně působila též závěrečná přání vyslovená tvůrci nebo nejbližšími spolupracovníky kolektivu.

Televizní dokument "Padesátiletý Ondráš" jsem očekával s radostí i proto, že jej tvořili mí přátelé z řad pracovníků ČT Brno, s nimiž jsem v minulosti zpracoval ve Strážnici či na Kyjovsku nejeden filmovýdokument a pořad. K mé lítosti nebyly mé představy naplněny tak, jak jsem očekával. Nyní bych si raději přál, aby mé pocity z uvedeného dokumentu byly ojedinělé a samotní aktéři a realizátoři aby byli se svým dílem plně a navýsost spokojeni! Jeho zpracování jim přineslo jistě mnoho práce i tvůrčího přemýšlení.