STŘEDEČNÍ GLOSY 1.12.2004
Miroslava Macka
Čtenář glos J.S. mi zaslal oprávněnou výtku:
Dobrý den pane doktore,
každý den čtu Vaše komentáře a líbí se mi. Ale když píšete o přísloví "já na bráchu, brácha na mně" a kritizujete poslance Mládka (musím upozornit, že mám velkou averzi vůči ČSSD), měl byste se zmínit i o jiných případech.
Namátkou : p. I. Langer - příspěvek pro dámský házenkářský klub Zora Olomouc
p. L. Suk - rekonstrukce lehkoatletického areálu Viktoria M. Lázně
p. V.Votava - rekonstrukce mycích boxů AMK Stříbro
p. P.Hojda - rekonstrukce zavlažovacího zařízení TJ Trstenice
p. P. Bratský - přestavba škvárového hřiště, obnova šaten
p. V.Čada - rekonstrukce hřiště SK Slavia Vejprnice
atd, atd.
Je to napříč politickými stranami.
S pozdravem...
Můj dovětek: Je to, bohužel, tak. Polepším se.
Na téma průzkumů veřejného mínění přišla reakcí spousta. Zde některé z nich:
Zaujal mě dnešní citát z emailu vašeho čtenáře ohledně praxe výzkumů veřejného mínění - mohu jen potvrdit... Jako student (dnes je mi 26) jsem si mnohokrát přivydělával na výzkumech veřejného mínění - tázání na ulici, telemarketing a i další formy. Bylo to pro velké telekomunikační firmy, ale i třeba výzkum politického mínění pro STEM. Vězte, že tam jste placen podle toho, kolik lidí "ulovíte". Čili každý, kdo tam pracuje, chce mít co nejvíc vyplněných dotazníků... takže když vám tázaný váhá, no tak mu trochu pomůžete, aby to dlouho netrvalo, nebo aby si mezitím nerozmyslel, že už musí zase jít, atd., atd. Podle toho to pak vypadá - ty tragikomické výsledky, kdy se agentury snad už "sekají" v přesnosti nikoli na procenta, ale klidně přes 10 procent... Studoval jsem humanitní obory (historie a politologie), na přednášky jsem svého času chodil do Sociologického ústavu, mj. učil i pan Hartl - při vzpomínce na pracovní tempo a zodpovědnost tohoto pána a jiných jemu podobných je mi doposud podivno...
Vážený pane doktore,
nelze pro mne nereagovat na myšlenky čtenáře J.C. publikované dnes ve Vašich glosách. Mám velmi daleko k tomu být příznivcem socdem, takže mne pokles preferencí politiků této strany těší (upřímně bych uvítal i větší razanci) a jejich hodnocení čtenářem J.C. považuji za trefné. Jeho kritické myšlení dotýkající se výzkumu je ovšem zcela vytlačeno hezky znějící bagatelizací.
Proti tomu bych chtěl postavit několik argumentù, proč věci výzkumné mohou být jinak, než se autor domnívá:
Přehledy popularity politiků zveřejňují v celostátních médiích během posledních let (až na zanedbatelné výjimky) stále stejné výzkumné agentury (SC&C, STEM, Median ...). Hlavním zdrojem jejich příjmů jsou komerční projekty, jejichž výsledky jsou určeny k analýzám; výzkumy popularity se naopak dobře hodí ke zviditelnění a posílení důvěryhodnosti mezi nejširším publikem. Prosím o objasnění, jaký smysl má pak pro takový výzkumný institut nechat si platit za konkrétní výsledky někým, kdo pro jeho budoucí existenci bude hrát pravděpodobnì marginální roli a poškozovat si tak své jméno.
Pokud připustíme, že výsledky jsou prodány, proč je prostě nepublikovat a nechávat studenty vnášet do zaplacených čísel faktor náhody? Není lepší a spolehlivější nechat počítač vygenerovat sadu dat, která je navíc vnitřně konzistentní (třeba že člověk s ukončenou VŠ právěneoslavil 18. narozeniny)?
Abych zdůodnil, pročvýzkum jako obor hájím - pracuji pro nadnárodní společost, která spočvá mj. i v kontrole výzkumných agentur, zda a jak peníze, které dostávají, proměňují v informace, které se nedají získat jinak (a mají pro majitele společnosti cenu mnoha dobrých doutníků, lahví z Chateu Margaux dobrého ročníku nebo prostě zlata - podle toho, co komu nejvíce hodnotného jest).
Vlastně mě těší, že nejsme v Rusku, kde výzkum sledovanosti televize je předmětem činnosti mediakomitétu založeného Putinovým výnosem, kterému předsedá příslušný resortní ministr a výsledky není možné publikovat online, protože je třeba je předtím schválit ...
V úctě...
Zdravím,
reaguji na Vaše otázky ohledně průzkumu. Sousedka si v důchodu přivydělává pro dvě agentury, občas zaťuká i na naše dveře. Sice ještě nikdy nepřinesla dotazník s průzkumem volebních preferencí nebo obliby politiků, ale jiných se už u nás pár objevilo.
Příklad z minulého týdne...
Ona: Dobrý den, mohla bych Vás otravovat jedním dotazníčkem?
Já: Ano.
Uvítáni, atd.
Ona: Jak staré je Vaše auto?
Já: Z roku 2000
Ona: Aha, tak bude z roku 2002, jo? Ono totiž nesmí být starší...
Já: No, co už.
Ona: Kupovali jste ho nové?
Já: Ne, ojeté.
Ona: No tak to budeme muset také ohnout...
Já: A je tam otázka na cenu auta?
Ona: Ano, to je hned další otázka.
Já: No, tak to s tím skončíme, protože to si budeme vymýšlet u každé otazky. Když tam napíšeme, že je z roku 2002, je nové a dáme tam skutečnou cenu, za jakou jsme ho koupili, tak nám to nikdo neuvěří. A když si vymyslíme i tu cenu, no, tak to už vůbec nemá smysl.
A skončil jsem to.
Kromě naší sousedky si dotazníky přivydělává i kamarádka mé manželky, a ta se chová obdobně, ne-li jestě hůř.
Z mých zkušeností s dotazníky za půl roku vyplývá naprostá nedůvěra k jejich výsledkům. A zcela živě si představuji, že spousta průzkumu neodrazí výsledky skutečnosti, ale buď to, jak se odpovedi ohnou tak, aby se vůbec daly dotazníky vyplnit, anebo tak, aby co nejlépe odrážely mediálně podporovaný obraz skutečnosti a tudíž dotazovatele agentura nevyhodila, že takto (úplně náhodně) to nikdo vyplnit nemohl.
S pozdravem...
Můj text ze včerejších Lidovek:
Je nejvyšší čas vytvořit nový slabikář
O nedůslednosti v politice, ve veřejném i společenském životě, v umění i leckde jinde píšu snad nejčastěji - zdá se, že jde o nejrozšířenější českou nectnost. Tuhle jsem například četl o tom, že i minystryni školství Buzkové vadí stereotypy v učebnicích, a to hlavně slabikářách, takže se rozhodla tento problém řešit. Odborníky nejčastěji připomínaným špatným stereotypem je pak dle tisku obraz muže a ženy v učebnicích, zcela neodpovídající současné době, neboť o rovnosti pohlaví se pranic nezmiňují a ženy nechávají pobíhat v zástěře a vařit, případně se starat o rodinu, zatímco muže klidně nechají opravovat televize, auta a jezdit s bagry. Prostě, slabikáře dělají z žen přívažek mužského světa a neznázorňují je jako "úspěšné a dynamické osobnosti", řečeno slovy odborníka - pardon, odbornice.
A nic, to je vše. Jako by se odraz současnosti ve slabikářích měl projevovat jen tím, že též ženy opravují auta, hrají golf a neumějí vařit, kdežto spousta chlapů ano, zato však nevymění ani prasklou žárovku, o jízdě s bagrem ani nemluvě. Nedůslednost, nedůslednost a ještě jednou nedůslednost.
Vždyť má-li být prvňáček vyučován na příkladech ze života, aby tak nasál současnost a nežil v nereálném světě zastaralých učebnic a odcházel tak ze školy do života zcela nepřipraven, měla by být modernizace slabikářů zatraceně širší, hlubší a důslednější. Copak se oproti minulosti změnila jen role muže a ženy? Copak nemá škola připravovat žáky na cestu životem komplexně?
Ale nač dlouhé řeči, nejlepší bude jistě ukázka slabikáře, který by odrážel naši současnost v celé její šíři a rozmanitosti.
Máma má auto. Táta má kroužek nose. Sestra točí porno. Bratr prodává extázi. Teta je tetovaná. Strýc nepracuje, stačí mu dávky. Děda je estébák. Vše pěkně s obrázky Milana Knížáka.
A druhá stránka: Máma je lesba. Strýc Ruda a strýc Karel žijí spolu. Teta Ema je na zajíce. Bratr Sláva má kozu.
Kapitola třetí: Míša má vilu, jeho tatínek je bankéř. Míša má také vilu, její maminka má bordel. Broňa nemá nic, její tatínek je učitel.
A kapitola další: Alan je blond. Gejza je černovlasý. Ngu-li je také černovlasá. Áda nemá vlasy, je to skin. Musíme se všichni mít rádi.
Kapitola čtvrtá: Soused Grebeníček je komunista. Soused Gross je sociální demokrat. Soused Topolánek je odeesák. Soused Kalousek neví čí je. Soused Pithart byl kdečí.
Samozřejmě, že by se nesmělo skončit jen u slabikářů a muselo by se stejným, reálný život odrážejícím, stylem pokračovat i v dalších ročnících a stupních.
Dva příklady z matematiky: Vypočítejte svůj současný čistý měsíční příjem, když náklady na Vaši práci stojí zaměstnavatele 25.000.-korun. Kolik skutečně stojí cesta taxíkem z pražského Hlavního nádraží k hotelu Intercontinental, má-li stát podle taxametru 119.- Kč?
A jeden příklad z chemie: popište srozumitelně, tak aby to spolužáci pochopili, výrobu pervitinu.
Také tělocvik by měl doznat patřičných změn, doba sokolů je přece dávno pryč a tak by se žákům jistě více hodily v dospělém životě spíše následující cvičné sestavy: vymanění se ze sevření Romů v tramvaji, kopy vhodné k fotbalovým návštěvám, případně sešplh po prostěradle dle Kajínka.
Připadá vám to poněkud střelené? Začněte číst od začátku.
A staré české přísloví na středu:
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.
Dobrý den pane doktore,
každý den čtu Vaše komentáře a líbí se mi. Ale když píšete o přísloví "já na bráchu, brácha na mně" a kritizujete poslance Mládka (musím upozornit, že mám velkou averzi vůči ČSSD), měl byste se zmínit i o jiných případech.
Namátkou : p. I. Langer - příspěvek pro dámský házenkářský klub Zora Olomouc
p. L. Suk - rekonstrukce lehkoatletického areálu Viktoria M. Lázně
p. V.Votava - rekonstrukce mycích boxů AMK Stříbro
p. P.Hojda - rekonstrukce zavlažovacího zařízení TJ Trstenice
p. P. Bratský - přestavba škvárového hřiště, obnova šaten
p. V.Čada - rekonstrukce hřiště SK Slavia Vejprnice
atd, atd.
Je to napříč politickými stranami.
S pozdravem...
Můj dovětek: Je to, bohužel, tak. Polepším se.
Na téma průzkumů veřejného mínění přišla reakcí spousta. Zde některé z nich:
Zaujal mě dnešní citát z emailu vašeho čtenáře ohledně praxe výzkumů veřejného mínění - mohu jen potvrdit... Jako student (dnes je mi 26) jsem si mnohokrát přivydělával na výzkumech veřejného mínění - tázání na ulici, telemarketing a i další formy. Bylo to pro velké telekomunikační firmy, ale i třeba výzkum politického mínění pro STEM. Vězte, že tam jste placen podle toho, kolik lidí "ulovíte". Čili každý, kdo tam pracuje, chce mít co nejvíc vyplněných dotazníků... takže když vám tázaný váhá, no tak mu trochu pomůžete, aby to dlouho netrvalo, nebo aby si mezitím nerozmyslel, že už musí zase jít, atd., atd. Podle toho to pak vypadá - ty tragikomické výsledky, kdy se agentury snad už "sekají" v přesnosti nikoli na procenta, ale klidně přes 10 procent... Studoval jsem humanitní obory (historie a politologie), na přednášky jsem svého času chodil do Sociologického ústavu, mj. učil i pan Hartl - při vzpomínce na pracovní tempo a zodpovědnost tohoto pána a jiných jemu podobných je mi doposud podivno...
Vážený pane doktore,
nelze pro mne nereagovat na myšlenky čtenáře J.C. publikované dnes ve Vašich glosách. Mám velmi daleko k tomu být příznivcem socdem, takže mne pokles preferencí politiků této strany těší (upřímně bych uvítal i větší razanci) a jejich hodnocení čtenářem J.C. považuji za trefné. Jeho kritické myšlení dotýkající se výzkumu je ovšem zcela vytlačeno hezky znějící bagatelizací.
Proti tomu bych chtěl postavit několik argumentù, proč věci výzkumné mohou být jinak, než se autor domnívá:
Přehledy popularity politiků zveřejňují v celostátních médiích během posledních let (až na zanedbatelné výjimky) stále stejné výzkumné agentury (SC&C, STEM, Median ...). Hlavním zdrojem jejich příjmů jsou komerční projekty, jejichž výsledky jsou určeny k analýzám; výzkumy popularity se naopak dobře hodí ke zviditelnění a posílení důvěryhodnosti mezi nejširším publikem. Prosím o objasnění, jaký smysl má pak pro takový výzkumný institut nechat si platit za konkrétní výsledky někým, kdo pro jeho budoucí existenci bude hrát pravděpodobnì marginální roli a poškozovat si tak své jméno.
Pokud připustíme, že výsledky jsou prodány, proč je prostě nepublikovat a nechávat studenty vnášet do zaplacených čísel faktor náhody? Není lepší a spolehlivější nechat počítač vygenerovat sadu dat, která je navíc vnitřně konzistentní (třeba že člověk s ukončenou VŠ právěneoslavil 18. narozeniny)?
Abych zdůodnil, pročvýzkum jako obor hájím - pracuji pro nadnárodní společost, která spočvá mj. i v kontrole výzkumných agentur, zda a jak peníze, které dostávají, proměňují v informace, které se nedají získat jinak (a mají pro majitele společnosti cenu mnoha dobrých doutníků, lahví z Chateu Margaux dobrého ročníku nebo prostě zlata - podle toho, co komu nejvíce hodnotného jest).
Vlastně mě těší, že nejsme v Rusku, kde výzkum sledovanosti televize je předmětem činnosti mediakomitétu založeného Putinovým výnosem, kterému předsedá příslušný resortní ministr a výsledky není možné publikovat online, protože je třeba je předtím schválit ...
V úctě...
Zdravím,
reaguji na Vaše otázky ohledně průzkumu. Sousedka si v důchodu přivydělává pro dvě agentury, občas zaťuká i na naše dveře. Sice ještě nikdy nepřinesla dotazník s průzkumem volebních preferencí nebo obliby politiků, ale jiných se už u nás pár objevilo.
Příklad z minulého týdne...
Ona: Dobrý den, mohla bych Vás otravovat jedním dotazníčkem?
Já: Ano.
Uvítáni, atd.
Ona: Jak staré je Vaše auto?
Já: Z roku 2000
Ona: Aha, tak bude z roku 2002, jo? Ono totiž nesmí být starší...
Já: No, co už.
Ona: Kupovali jste ho nové?
Já: Ne, ojeté.
Ona: No tak to budeme muset také ohnout...
Já: A je tam otázka na cenu auta?
Ona: Ano, to je hned další otázka.
Já: No, tak to s tím skončíme, protože to si budeme vymýšlet u každé otazky. Když tam napíšeme, že je z roku 2002, je nové a dáme tam skutečnou cenu, za jakou jsme ho koupili, tak nám to nikdo neuvěří. A když si vymyslíme i tu cenu, no, tak to už vůbec nemá smysl.
A skončil jsem to.
Kromě naší sousedky si dotazníky přivydělává i kamarádka mé manželky, a ta se chová obdobně, ne-li jestě hůř.
Z mých zkušeností s dotazníky za půl roku vyplývá naprostá nedůvěra k jejich výsledkům. A zcela živě si představuji, že spousta průzkumu neodrazí výsledky skutečnosti, ale buď to, jak se odpovedi ohnou tak, aby se vůbec daly dotazníky vyplnit, anebo tak, aby co nejlépe odrážely mediálně podporovaný obraz skutečnosti a tudíž dotazovatele agentura nevyhodila, že takto (úplně náhodně) to nikdo vyplnit nemohl.
S pozdravem...
Můj text ze včerejších Lidovek:
Je nejvyšší čas vytvořit nový slabikář
O nedůslednosti v politice, ve veřejném i společenském životě, v umění i leckde jinde píšu snad nejčastěji - zdá se, že jde o nejrozšířenější českou nectnost. Tuhle jsem například četl o tom, že i minystryni školství Buzkové vadí stereotypy v učebnicích, a to hlavně slabikářách, takže se rozhodla tento problém řešit. Odborníky nejčastěji připomínaným špatným stereotypem je pak dle tisku obraz muže a ženy v učebnicích, zcela neodpovídající současné době, neboť o rovnosti pohlaví se pranic nezmiňují a ženy nechávají pobíhat v zástěře a vařit, případně se starat o rodinu, zatímco muže klidně nechají opravovat televize, auta a jezdit s bagry. Prostě, slabikáře dělají z žen přívažek mužského světa a neznázorňují je jako "úspěšné a dynamické osobnosti", řečeno slovy odborníka - pardon, odbornice.
A nic, to je vše. Jako by se odraz současnosti ve slabikářích měl projevovat jen tím, že též ženy opravují auta, hrají golf a neumějí vařit, kdežto spousta chlapů ano, zato však nevymění ani prasklou žárovku, o jízdě s bagrem ani nemluvě. Nedůslednost, nedůslednost a ještě jednou nedůslednost.
Vždyť má-li být prvňáček vyučován na příkladech ze života, aby tak nasál současnost a nežil v nereálném světě zastaralých učebnic a odcházel tak ze školy do života zcela nepřipraven, měla by být modernizace slabikářů zatraceně širší, hlubší a důslednější. Copak se oproti minulosti změnila jen role muže a ženy? Copak nemá škola připravovat žáky na cestu životem komplexně?
Ale nač dlouhé řeči, nejlepší bude jistě ukázka slabikáře, který by odrážel naši současnost v celé její šíři a rozmanitosti.
Máma má auto. Táta má kroužek nose. Sestra točí porno. Bratr prodává extázi. Teta je tetovaná. Strýc nepracuje, stačí mu dávky. Děda je estébák. Vše pěkně s obrázky Milana Knížáka.
A druhá stránka: Máma je lesba. Strýc Ruda a strýc Karel žijí spolu. Teta Ema je na zajíce. Bratr Sláva má kozu.
Kapitola třetí: Míša má vilu, jeho tatínek je bankéř. Míša má také vilu, její maminka má bordel. Broňa nemá nic, její tatínek je učitel.
A kapitola další: Alan je blond. Gejza je černovlasý. Ngu-li je také černovlasá. Áda nemá vlasy, je to skin. Musíme se všichni mít rádi.
Kapitola čtvrtá: Soused Grebeníček je komunista. Soused Gross je sociální demokrat. Soused Topolánek je odeesák. Soused Kalousek neví čí je. Soused Pithart byl kdečí.
Samozřejmě, že by se nesmělo skončit jen u slabikářů a muselo by se stejným, reálný život odrážejícím, stylem pokračovat i v dalších ročnících a stupních.
Dva příklady z matematiky: Vypočítejte svůj současný čistý měsíční příjem, když náklady na Vaši práci stojí zaměstnavatele 25.000.-korun. Kolik skutečně stojí cesta taxíkem z pražského Hlavního nádraží k hotelu Intercontinental, má-li stát podle taxametru 119.- Kč?
A jeden příklad z chemie: popište srozumitelně, tak aby to spolužáci pochopili, výrobu pervitinu.
Také tělocvik by měl doznat patřičných změn, doba sokolů je přece dávno pryč a tak by se žákům jistě více hodily v dospělém životě spíše následující cvičné sestavy: vymanění se ze sevření Romů v tramvaji, kopy vhodné k fotbalovým návštěvám, případně sešplh po prostěradle dle Kajínka.
Připadá vám to poněkud střelené? Začněte číst od začátku.
A staré české přísloví na středu:
Kup, čeho nepotřebuješ, a brzo prodáš, bez čeho nelze.