Homepage

STŘEDEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka

Poslanec KDU -ČSL Jiří Karas nestihl hlasování. To se stává. Nestává se však, aby se hlasovalo znovu, neboť opozdilý poslanec zalže a začne tvrdit, že při hlasování byl, omylem však zmáčkl jiné tlačítko. Koalice přesto prosadila ( byť nekteří její poslanci v kuloárech přiznali, že se za takovou nehoráznou manipulaci s hlasováním styděli, netroufli si však oponovat rozhodnutí svých klubů) nové hlasování a dříve negativní hlasování zvrátila.
Jak typické pro lidovce a jak typické pro tuto vládní koalici.

Lidové noviny jsou dnes plné článků na téma "V roce 2050 nás bude jen 8.5 milionů", jako by to samo o sobě bylo nějakým neštěstím.
Švýcarů je momentálně pět milionů, Dánů zhruba také tolik . Horší to bude s věkovou strukturou obyvatel ( ale tady by mohly velmi pomoci nové technologie a mnohem vyšší produktivita práce za více než čtyřicet let). A vůbec nejhorší bude ubránit se přílivu chudých přistěhovalcům, kterých bude naopak víc a víc a ještě větším tlakem budou pronikat do oblastí blahobytu, aby se dílem přiživili, dílem parazitovali na bohaté společnosti. Bránit se proti tomu třeba již dnes, a to bez ohledu na různorodé "ochránce lidských práv", nevidídích si pro velké fángle s vepsanými ušlechtilými ideály na špičku nosu.

Pokud jste se radovali, že po 1. květnu příštího roku, po našem vstupu do EU, poklesne cena aut, neboť budou zrušena dovozní cla, zřejmě jste se mýlili. Odborníci tvrdí, že cla budou sice zrušena, ceny však neklesnou, ale naopak stoupnou, neboť je zkušenost, že ceny budou mít tendenci se srovnávat. Což bude v tomto případě znamenat jejich růst.
A že jste se podobné informace nedozvěděli před referendem o vstupu do EU? Ale no tak.

Můj článek ze včerejších Lidovek:
K následující úvaze mne přivedla kratičká poznámka herce Tomáše Hanáka, mihnoucí se v jedné jeho odpovědi v nedávném tradičním magazinovém rozhovoru na otázku, zda se zná osobně s dnešními mocnými. Ta poznámka zněla: "Jo, a Macek mě pozval na svatbu! Nešel jsem tam, i když bych do toho prostředí, ze studijních důvodů, rád proniknul."
Pominu-li fakt, že jsem ani já, ani moje paní Tomáše Hanáka na posezení s přáteli u příležitosti oslavy naší svatby nezvali, neboť ani jeden z nás jej nezná a zřejmě jsme se ani nikdy nepotkali, začal se mi odvíjet v mysli sled vzpomínek na mnoho obdobných poznámek a došlo mi, že jde zřejmě o jev nenahodilý, častý a tudíž stojící za zamyšlení.
Zdá se totiž, že i lidé světem protřelí, znalí a vzdělaní (a nejen hltači bulváru a televizních novel) žijí v představě, že 1.) má-li někdo nějakou politickou funkci, patří mezi mocné a 2.) že tito mocní (potažmo bohatí) automaticky žijí jaksi jinak, zvláštně, podivně, rozhodně tedy tak, že by stálo za to jejich způsob života a prostředí v němž žijí, "studovat".
Ubezpečuji však všechny, kteří si to spolu s Tomášem Hanákem myslí, že jsem nikdy v životě nezažil tolikrát pocit bezmoci, než během své politické kariéry. Neboť nikdy v životě jsem nebyl tolikrát přehlasován, moje názory a návrhy tolikrát zamítnuty, okleštěny, posunuty, moje úmysly odejity v niveč a moje dlouhá perná práce zmarněna, než během mého působení v politice.
To, prosím, není stěžování si, jen prosté konstatování faktů: v žádné jiné profesi totiž není více kolektivního rozhodování a více těsného hlasování, než v demokratickém politickém systému. Patří to k němu neoddělitelně a odejít s prásknutím dveřmi může odpovědný člověk jen tehdy, když přijatý kompromis nebo protinávrh pokládá za natolik příčící se jeho zásadám, že za něj nechce být pranic odpovědný. Což se ovšem v demokratické politice, založené převážně na kompromisech, stává velice, převelice zřídka.
Jeden jediný příklad za všechny: měsíce práce dvou stovek lidí pod mým vedením na koncepci reformy zdravotnictví během mžiku ztroskotaly na politické neochotě jít do sociálního střetu s většinou, nadužívající a zneužívající zdravotní systém. Mocný, mohu pana Hanáka ujistit, jsem si rozhodně nepřipadal nejen tehdy, ale ani kdykoliv jindy. A také jsem "mocným" určitě nebyl a nejsem.
Pokud se týká "prostředí" mocných, v případě, že by Tomáš Hanák oslavu naší svatby navštívil, nalezl by v krásně prázdném prostoru malého kostela, v němž sídlí galerie, pár desítek našich přátel a známých, kteří dostali jednu či pár skleniček šampaňského a nějaké jednohubky, vše ve stoje, přičemž hlavní účel této oslavy byl přívětivě naplňován: my jsme byli rádi, že se sešlo spousta přátel, kteří se v běhu času často nepotkávají, ač by chtěli,a že je vidíme živy a zdrávy. A předpokládám, že i oni byli rádi, že vidí nás a že jsme spolu spokojeni a šťastni.
Něco ke studiu? Pochybuji.
Pokud by navštívil výše jmenovaný můj domov, zřejmě by se mu leccos líbilo (moje žena má vkus), možná by ocenil pár pěkných obrazů (dvougenerační koníček) a leccos by se mu možná nelíbilo, neboť de gustibus....
Rozhodně by však nenašel ke studiu nový barák s věžičkami, a v něm ani procovský nábytek, ani zlaté příbory, ani podobné (většinou mylné) atributy moci a bohatství, ani chování k těmnto atributům pasující.
Prostě, abych to zobecnil: jsem přesvědčen, že mezi "mocnými" ( či bohatými) je stejné procento nevychovanců a blbců a zrovna tak stejné procento normálních, nenápadných lidí a stejné procento lidí vyjímečných, vzdělaných a kultivovaných, jako mezi herci nebo mezi učiteli.
To jen sdělovacími prostředky šířené archetypy (burziáni z Wall Streetu byli vždy vyžraní a kouřili havana., geniální malíři jsou vždy zneuznaní a chudí, neboť pány nenávidějící., zbohatlíci po roce 1989 byli odpudivých tváří, v barevném saku s křiklavou kravatou a nápadným mobilním telefonem., politikové zneužívají moc a zvednutím telefonu nařizují a přikazují a poslanci pak nic nedělají), prostě tyto mylné archetypy holt přetrvávají jak juchtové boty.

A dnešní Rochefoucauld, a to nejen k opakovanému hlasování ve sněmovně:
K intrikám a podrazům se uchylují převážně ti neschopní.

Fotografie a jiné (nepolitické) texty Miroslava Macka zveřejňuje www.macekvbotach.cz

DALŠÍ INFORMACE: MACEK Miroslav (1944)

 
Zveřejněno 10.12.2003

Copyright 2000-2017 © ViditelnyMacek.cz