STŘEDEČNÍ GLOSY

Miroslava Macka
Pranic se nenechte mýlit slovy ministra zahraničí Svobody, že jeho (a jistě i Havlův) nápad učinit z exprezidenta zvláštního "velvyslance dobré vůle" má vypomoci české diplomacii v cizině , například pomoci kubánským disidentům a nebo debatě o budoucnosti Evropské unie.
Jedním, tím méně důležitým důvodem tohoto Havlova znovuangažování v politice je umenšení současného vlivu prezidenta Klause, který upozaďuje v zahraniční politice ambiciózního Svobodu a hlavně jeho politické názory.
Druhým, tím hlavním, je však snaha vytvořit hlavně na domácí politické scéně nějakou protiváhu Klausovi, jeho názorům a jeho popularitě.
Takže ne velvyslanec dobré vůle, ale tradiční domácí klausobijec, tedy role, která je exprezidentovi tak blízká a milá.
Vzniká prostě funkce, která má po tom, co Havel zjistil, že coby soukromník do toho nemůže moc kecat, neboť ho nikdo příliš neposlouchá, opět mu vytvořit řečnický pultík.
Všechno špatně: ministr spravedlnosti Rychetský nabídl svoje místo soudci pražského Městského soudu Sváčkovi. Ministrem spravedlnosti by totiž nikdy neměl být čerstvý člověk ze soudcovského nebo advokátního prostředí, ale politik.
Jedním důvodem je to, že ministr není zdaleka jen šéfem svého rezortu, ale i členem vlády a bez politických zkušeností je to jako posadit člověka, který teoreticky zná součásti auta, za volant autobusu plného lidí. Druhým důvodem je pochopitelná, ale principiálně špatná profesní jednostrannost pohledu a podstatné zvýraznění vlivu profesních lobbystických skupin.
Lékařům, kteří se zítra chystají stávkovat, opětovně připomínám větu Sherloka Holmese, kterou po vyřešení jednoho detektivního případu adresoval také lékaři doktoru Watsonovi:
Milý Watsone, myslím, že je nejvyšší čas vrátit se ke svým pacientům, aby se vám za dobu vaší nepřítomnosti neuzdravili.
Petr Nečas navrhuje udělat z Hradní stráže armádní útvar. Mám jiný, republikánský návrh: tento operetní havlovskomonarchistický cirkus zcela zrušit a Hrad zabezpečovat stejně jako jiné veřejné budovy.
Na žádost těch, kterým se nedostaly do rukou včerejší Lidovky, přetiskuji moje (včera tam publikované) poreferendové postřehy.
Není podstatné to, co se stalo, podstatné je to, co se říká, že se stalo, zní stará moudrost. Jinak řečeno, vše záleží na interpretaci faktů, přičemž ve výhodě je ten, kdo má k dispozici výkonnější hlásné trouby. Interpretace faktů k obrazu svému je pak jedním ze základních nástrojů politiky, což snad netřeba ani zdůrazňovat.
Proto jsme si mohli o právě proběhlém referendu, jehož se zúčastnilo 55% oprávněných voličů, z nichž 77% zaškrtlo okénko ANO, tedy o referendu, v němž pro vstup do EU hlasovalo 42.3% oprávněných voličů, z nichž valná část na otázku po motivech souhlasu se vstupem odpovídala obměnami vět "Neměli jsem na vybranou", "Co nám zbývalo?" a "Vždyť by nás uštípali", přečíst sdělení "Češi říkají mohutné ANO" a "Ohromná podpora veřejnosti".
Z historického hlediska se Čechové zachovali velmi tradičně: většina mocipánů aktivně spolupracovala s novým lenním pánem, malá část občanů, slibující si osobní výhody ze služby u dvora a nebo ze statutu dvorních dodavatelů pro sebe a nebo pro své potomky aktivně souhlasila, větší část pasivně přijmula realitu a bez nadšení přikývla s tím, že lenní pánové prostě přicházejí a odcházejí a vždy je tu naděje, že žití pod tím novým může být lepší, největší část pak zvolila pasivní resistenci, čili trpně se přikrčila, neboť má hluboko v duši zakořeněnu nedůvěru ke všem lenním pánům, držícím se ve vztahu k leníkům vždy zásady "bližší košile než kabát".
K měření, tedy i k posuzování veškerých věcí, je vždy zapotřebí etalonu, tedy základního měřítka. Mým etalonem budoucího vývoje Evropské unie, míry její budoucí levicovosti, je pro mne jeden "jof". Tedy Joshka Fischer, velmi levicový německý ministr zahraničí.
Jeho nadšení z návrhu Evropské ústavy a jeho vážné koketování s kandidaturou na nově zaváděnou funkci evropského ministra zahraničí, jsou pro mne dostatečným varováním.
Zrovna tak jako další, v návalu předreferendového vymývání mozků nepříliš komentované, informace: Francie si přeje zachovat masivní subvence do svého zemědělství a Chirac chce zůstat prezidentem. Německo si zase přeje zachování pravidel, ochraňujících momentálně nepříliš prosperující německé podniky před tak zvaným nepřátelským prevzetím jinými, úspěšnějšími, často neněmeckými firmami, neboť i Schroeder by rád zůstal německým kancléřem. A tak se Chirac se Schroedrem neveřejně dohodli, že si s prosazením svých zájmů vzájemně pomohou, zcela bez ohledu na to, že taková dohoda může poškozovat jiné, menší členy EU.
Obávám se proto, že stále platí moje dávná věta, že Evropská unie bude buďto taková, jakou si ji přejí mít evropské velmoci a nebo nebude žádná. Že pak zájmy velmocí zdaleka ne vždy jsou zájmy našimi, víme z historických zkušeností už také staletí.
Na závěr pak připomenu oslavujícím nadšencům jedno pozapomenuté hanácké přísloví: po hodech bývá sračka.
Pokud blábolící a ušklíbající se chlápek, kterého včera pořad televize Nova "Na vlastní oči" představil jako náměstka ministra obrany pro strategické plánování, je opravdu náměstkem ministra (ale odmítám tomu věřit), pak by jím dneska už rozhodně být neměl. Moc prosím nového pana ministra, aby se na ten záznam podíval a ubezpečil národ, že si z něj televize Nova udělala žertík a že o žádného náměstka pochopitelně nejde.
Včera jsem poprvé dostal e -mailovou reakci na moje glosy, která mi vyhrožuje fyzickým násilím, neboť pisatel se mnou nesouhlasí. Zcela signifikantní je, že jde o reakci anonymní, kryjící se značkou ZDJ. Rád se s panem "ZDJ" setkám ba i utkám, prosím proto o jméno a kontakt.
A dnešní citát z Wildea:
Když člověk řekne pravdu, může si být jist, že dříve či později se na to přijde.