ÚTERNÍ GLOSY

Miroslava Macka:
Pominu-li teoretické, avšak politicky nepravděpodobné až nemožné varianty politické dohody na pražské radnici, vycházejí mně varianty tři. Zde jsou, včetně mého hodnocení.
První variantou je koalice ODS a ČSSD. Varianta lidsky vyzkoušená, poměrně fungující, avšak nyní s jednou podstatnou vadou, totiž s mediálně hýčkaným Kaslem a jeho straníky v opozici, což by znamenalo trvale ventilované "causy", vyráběné a nafukované, kdykoliv by se to politicky hodilo. Také dvojčlennost koalice je z principu nedobrá, neboť menší partner má snahu trvale "vylepšovat" svoje submisivní postavení a větší partner trvale menšího partnera patronizovat - ne nadarmo proto již staří Římané věděli, že kolektiv tvoří tři.
Druhou variantou je koalice ODS a Kasla. Varianta názorově sice kompaktnější, lidsky však, vzhledem ke Kaslovu hlasitému prásknutí dveřmi a následnému nasazování psích hlav vybraným členům ODS, mnohem křehčí. Navíc obtížnější tím, že pokud by Kasl nechtěl zcela ztratit tvář, musel by, chtě nechtě, klást nějaká personální veta vůči dříve osočeným členům ODS, což by ODS vnitřně obtížně zvládala.
Pro tuto dvoukoalici by logicky také platil výše zmíněný problém dvoučlennosti a z něho vyplývajícího chování koaličních partnerů.
Třetí variantou, a podle mne nejkvalitnější, by byla širší koalice ODS, Kaslových Evropanů a ČSSD, v níž by se lépe otupovaly jak osobní, tak názorové střety a také planých kritiků, kritizujících všechno a vždy jen z důvodů opozičních a nikoliv věcných, by zřetelně ubylo.
Také by to byl, alespoň na pražské úrovni, první krok k postupnému slaďování a integraci doposud rozhádané pravice a dozajista příklad pro zbytek státu.
Nechci tím říct, že tato varianta by se měla uskutečnit za každou cenu, ale rozhodně by měla být ze strany ODS prvním a hlavním cílem.
Myslím, že by nebylo dobré, kdyby na prosincovém kongresu ODS došlo k tomu, že proti sobě budou kandidovat Evžen Tošenovský a Pavel Bém, byť si oba dovedu v této funkci představit. Má-li však poklausovská ODS být ( a nikdo jiný to být nemůže) příštím krystalizačním jádrem pravice, musí být vnitřně co nejkompaktnější a také navenek tak působit a konat. Nic horšího než dvě personifikované skupiny, jedna spokojená a druhá nespokojená, by ODS nemohlo potkat.
Z tohoto důvodu pokládám za nejlepší následující řešení: Tošenovský a Bém ( a jejich velmi důležití lidé v pozadí, kteří by jinak rádi za každou cenu prosadili svého "koně") se předem domluví na tom, kdo z této dvojice bude v následeném dvouletém duumvirátu kandidovat na nominálního předsedu ODS a kdo na nominálního prvního místopředsedu.
Z hlediska současné situace a podpory jednotlivých kandidátů ve stranické základně bych preferoval Tošenovského ( s výhodou velké podpory ve členské základně) na funkci předsedy a Pavla Béma ( s výhodou trvalého působení v Praze a lepší znalosti pražských specifik) na funkci velmi výkonného prvního místopředsedy, rozhodně by však měli působit jako tandem, jako jednotný tým.
Pokud se domluví a před kongresem to veřejně oznámí, bude mít ODS skálopevné vedení, které bez velkých problémů překlene odchod dlouholetého předsedy Klause, což je vždy a pro každou stranu kruciální období.
Tento tandem bude mít také dva roky času na to, aby členové ODS i veřejnost zhodnotili jejich působení a za dva roky zvolili toho lepšího z nich a nebo lepšího třetího vzadu - opět však za situace, kdy se lídr nevolí, neboť zřetelně je.
Jsem přesvědčen, že dohoda takového řešení by ukázala politickou zralost ODS a přinesla by ODS nemalý prospěch. Lepší řešení totiž široko daleko nevidím.
Prosím a žádám všechny členy ODS, aby se nad těmito řádky vážně zamysleli a pak jednali podle svého zdravého rozumu - a přesvědčovali oba o výhodnosti takového aranžmá. Máme velkou šanci a nesmíme ji za žádnou cenu propást či špatným rozhodnutím promarnit - takové chyby se v politice totiž neodpouštějí.
S napjatým očekáváním jsem si zakoupil nový překlad Jerome K. Jeromových Tří mužů ve člunu a Tří mužů na toulkách z pera Milana Žáčka. Ty knihy miluji, znám všechny jejich české překlady téměř nazpaměť, ba sám jsem si první z nich, Tři muže ve člunu, pro potěšení svoje a svých blízkých, přeložil, a tak se cítím alespoň trochu oprávněn se k tomuto novému překladu vyjádřit.
A musím říci, že jsem byl zklamán. Ne, že by překlad byl špatný nebo plný chyb, jak často dnešní překlady k uzoufání bývají. Postrádal jsem však při četbě nádherný pel "fin - de - siécle" (kniha byla napsána v roce 1889) a suchost anglického humoru ve viktoriánském provedení - ta kniha byla až příliš "počeštěna", slovním výrazivem zmodernizována, nepatřičně a k neprospěchu věci, a stala se tak jen sourozencem často vydávaného překladu Z.J. Nováka, s lehce trampským odérem nad starou Temží.
A tak s láskou vzpomínám na vynikající, více než půl století starý, překlad Vladimíra Hentzla - ten Žáčkův se mi pak jeví v jeho světle jako zcela zbytečný.
Jsem sice přesvědčen, že alespoň překladatel se při něm báječně bavil, ale to je přece jen trochu málo.