ÚTERNÍ GLOSA

Bezprostředně po tom, co se při zasedání světových finančníků Prahou přehnaly bojůvky "zdivočelých hovad" (jak jsem je nazval), rozbíjející výkladní skříně, zapalující vše hořlavé kolem a ničící lavičky, odpadní koše i dlažbu, jsem napsal, že pokud nemá jejich řádění eskalovat, bude nezbytné reagovat na jejich počínání střelbou. Učinil jsem i úvahu o vhodnosti nasadit proti takovým ničitelům namísto policie "národní gardu", aby bylo zřetelné, co si o nich a jejich jednání myslí občané přímo. Ozval se samozřejmě povyk. Nejen, že jsem byl některými "hlídacími psy demokracie" osočen, že bych neváhal střílet do pokojných ekologických aktivistů (nikdy jsem, samozřejmě, nic takového neřekl, ale první nálepka drží nejpevněji), ale spousta ptáků koháků byla rozrušena natolik, že očekávala moji veřejnou omluvu a sypání si popela na hlavu. Dnes, 7. srpna 2001, píše ve svém sloupku v Lidových novinách slavný, známý a uznávaný Ludvík Vaculík k plánované podzimní schůzce Severoatlantické alince v Praze následující věty: "Kdo po mně hází dlaždicemi s přípustkou, že mě může i zabít, je můj nepřítel. Nepustil bych ty lotry do země. Vyhlásil bych výjimečný stav. Při prvním zlém činu nepřítele policie by vyjela a útočně vytlačila darebáky z místa, z města, a to i ostrou střelbou. Vyhlásil bych utváření občanských čet, jimž bych půjčil zbraně." To jsou, prosím, věty, které nejsou pranic vytržené z kontextu. A sladce zní mým uším Vaculíkova věta: "A když proti něčemu jsem, tak něco dělám!" Prosím a žádám tedy všechny, kteří s Vaculíkovými (a mými) názory souhlasí, začněme teď, právě teď, ihned tyto názory šířít, propagovat a obhajovat a hlavně: tlačme na mladého Grosse (ale, samozřejmě, i na ostatní poslance, senátory, hejtmany, primátory a lidi politické vůbec), aby se ihned pustili do přípravy návrhů patřičné legislativy a praktického řešení. Nikdy není pozdě, ale v tomto případě je nejvyšší čas.