STŘEDEČNÍ GLOSY 28.10.2020
Miroslava Macka
Apel politického darwinisty
„Ani trochu se nebojím zemřít.“ Charles Darwin
Přihnala se virová epidemie, která často přidává chronicky těžce nemocným (pomíjím, že často vlastní vinou), lidem s těžkou poruchou imunity a starým lidem nad hrobem poslední kapku do naplněného poháru žití.
V důsledku mediálního humbuku, bombardování veřejnosti různými, mnohdy nekvalitními statistikami, predikcemi, protichůdnými názory odborníků a „odborníků“ a chaotickými reakcemi politiků, došlo k vystrašení většiny občanů až do ztráty zdravého rozumu. Někdy hysterické, jindy cílené reakce politiků (a profitujících vlivných skupin za nimi) snažící se využít a zneužít stávající situace, ke které nemálo sami přispěli, k posílení své moci, způsobily pak téměř celosvětové sociální a ekonomické drama, jehož důsledky a následky budou mnohem a mnohem delší a horší, než samotná virová epidemie. Ta se ostatně chová podle svých přírodních zvyklostí a je vidět, že jakékoliv technicistní zásahy, ač jsou v různých státech značně rozdílné - od velmi mírných po velmi tvrdé - žádné dramaticky rozdílné výsledky nepřinesly, jen v konečném součtu všech napáchaných škod se ukáže, že špatná lidská rozhodnutí, přestřelená až hysterická, napáchala mnohem větší škody, než sám virus.
Při chladnokrevné reakci vůdců mezi politiky (pokud by ovšem takoví byli, neboť armáda těch průměrných a podprůměrných je v posledních desetiletích vždy vytlačila), kteří by se neřídili průzkumy veřejného mínění o své oblíbenosti a znovuzvolitelnosti, ale skutečně VLÁDLI, by přitom svět mohl s minimem opatření běžných při každé epidemii nadále normálně pracovat a žít.
V krátkém toku času by byl počet všech zemřelých na obvyklém průměru (neboť nikdo neumírá „navíc“, jen někteří předčasně), a nenastal by společenský a hospodářský rozvrat, který bude mít ve svých druhotných, terciálních a dalších následcích na svědomí více mrtvých, psychicky narušených a více nemocných, nemluvě o dalších nevyčíslitelných škodách společenských.
Změkčilá společnost, která vytěsnila smrt jako přirozenou součást života ze svých myslí a pseudohumánně se snaží zachránit a prodloužit každý lidský život bez ohledu na jeho kvalitu, nese též svůj obrovský podíl viny. Pod zdánlivě nenapadnutelnou premisou, že jeden každý lidský život je nezbytné zachránit za každou cenu, tak vznikají lidské tragédie a oběti mnohonásobně většího rozsahu.
Pokud se velká část lidí nevzpamatuje, nepotlačí svoji pýchu a zpupnost, nenavrátí se zase svým myšlením a konáním k přírodě a jejím zákonitostem a nenajde si vůdce hodné toho jména, nečeká lidské společenství nic dobrého.
„Ani trochu se nebojím zemřít.“ Charles Darwin
Přihnala se virová epidemie, která často přidává chronicky těžce nemocným (pomíjím, že často vlastní vinou), lidem s těžkou poruchou imunity a starým lidem nad hrobem poslední kapku do naplněného poháru žití.
V důsledku mediálního humbuku, bombardování veřejnosti různými, mnohdy nekvalitními statistikami, predikcemi, protichůdnými názory odborníků a „odborníků“ a chaotickými reakcemi politiků, došlo k vystrašení většiny občanů až do ztráty zdravého rozumu. Někdy hysterické, jindy cílené reakce politiků (a profitujících vlivných skupin za nimi) snažící se využít a zneužít stávající situace, ke které nemálo sami přispěli, k posílení své moci, způsobily pak téměř celosvětové sociální a ekonomické drama, jehož důsledky a následky budou mnohem a mnohem delší a horší, než samotná virová epidemie. Ta se ostatně chová podle svých přírodních zvyklostí a je vidět, že jakékoliv technicistní zásahy, ač jsou v různých státech značně rozdílné - od velmi mírných po velmi tvrdé - žádné dramaticky rozdílné výsledky nepřinesly, jen v konečném součtu všech napáchaných škod se ukáže, že špatná lidská rozhodnutí, přestřelená až hysterická, napáchala mnohem větší škody, než sám virus.
Při chladnokrevné reakci vůdců mezi politiky (pokud by ovšem takoví byli, neboť armáda těch průměrných a podprůměrných je v posledních desetiletích vždy vytlačila), kteří by se neřídili průzkumy veřejného mínění o své oblíbenosti a znovuzvolitelnosti, ale skutečně VLÁDLI, by přitom svět mohl s minimem opatření běžných při každé epidemii nadále normálně pracovat a žít.
V krátkém toku času by byl počet všech zemřelých na obvyklém průměru (neboť nikdo neumírá „navíc“, jen někteří předčasně), a nenastal by společenský a hospodářský rozvrat, který bude mít ve svých druhotných, terciálních a dalších následcích na svědomí více mrtvých, psychicky narušených a více nemocných, nemluvě o dalších nevyčíslitelných škodách společenských.
Změkčilá společnost, která vytěsnila smrt jako přirozenou součást života ze svých myslí a pseudohumánně se snaží zachránit a prodloužit každý lidský život bez ohledu na jeho kvalitu, nese též svůj obrovský podíl viny. Pod zdánlivě nenapadnutelnou premisou, že jeden každý lidský život je nezbytné zachránit za každou cenu, tak vznikají lidské tragédie a oběti mnohonásobně většího rozsahu.
Pokud se velká část lidí nevzpamatuje, nepotlačí svoji pýchu a zpupnost, nenavrátí se zase svým myšlením a konáním k přírodě a jejím zákonitostem a nenajde si vůdce hodné toho jména, nečeká lidské společenství nic dobrého.