Homepage

PONDĚLNÍ GLOSY 14.07.2014

Miroslava Macka

Jak je vidět, tvrdý a zásadový postoj evropských přitakávačů USA vůči „agresorovi“ Putinovi končí před branami fotbalového stadionu….Tvrdý a zásadový postoj vůči skutečným zločincům na Ukrajině se ovšem nekoná…

V debatě na facebooku mne zaujala věta jedné slečny nebo paní: Nejde však zdaleka jen o počet transportérů, tanků, děl, ponorek, vrtulníků a válečných vozidel. Jde i o postoj národa k armádě, který je v Polsku diametrálně odlišný, než v antimilitarismem prolezlém Česku.
Dodávám k tomu: Má pravdu. Podívejte se ovšem na polské a české dějiny, na počty obětí, na historické ztráty a zisky (ve všech významech tohoto slova)obou zemí a nezaujatě srovnávejte …

Čtenář glos P. J. mi napsal:
Zase jste do něčeho “šlápnul” a oficiální reakce ve smyslu “republiku si rozvracet nedáme” na sebe nenechala dlouho čekat. Možná i mně přišel trochu drsný pojem “žoldáci”, který jste použil pro naše profesionální vojáky, neboť tento výraz používáme zpravidla pro ty “špatné”, ale v podstatě musím přiznat, že máte pravdu. Mediální estráda a politické divadlo okolo usmrcení našich vojáků v Afghánistánu má nám, prosťáčkům s denními přízemními starostmi, připomínat, jak se naši lodivodi podílí na nápravě světa a sledují ušlechtilé a vyšší cíle, které v konečném důsledku prospívají i nám. Smrt vojáků, signifikantně zcela zbytečná, má pak okázalým zármutkem toto konání politiků posvětit. Signifikantní je rovněž i to, že život neriskují politici, kteří tam ty vojáky poslali. Na druhé straně vojenské řemeslo je takového druhu, že se při něm přichází k úrazu případně i umírá. Za to jsou vojáci placeni a navíc, do zahraničních misí jsou vybíráni přednostně dobrovolníci, takže hoši naprosto dobře vědí, do čeho jdou a peníze jsou při tom jistě též významnou motivací. Smrt ve službě je pro tyto lidi svého druhu pracovní úraz.
Zároveň je ale třeba připomenout, že dnes a denně umírá řada horníků, lesních dělníků, policistů, hasičů, záchranářů, profesionálních řidičů atd. a nikdo okolo jejich smrti takhle neblázní. Nedá se totiž politicky využít, protože tito lidé zemřeli tak nějak obyčejně a nezajímavě, aniž by bránili ty naše “hodnoty”, kterými se politici neustále ohánějí, aby zakryli myšlenkovou vyprázdněnost a bezobsažnost pronášených proklamací, které jsou čím dál více poplatné permanentně probíhajícímu předvolebnímu boji. Je až trapné, že politikům, a vlastně ani lidem samotným, nevadí estébácký ministr a šéf politické strany, ale vadí jim každý, kdo si dovolí okázale netruchlit a kdo se ptá po smyslu vysílání vojáků do zahraničí. A že těch otázek by bylo a je. Jak víme, že ty naše “hodnoty” jsou i hodnotami těch, které tam údajně chráníme? Ohlasy z druhé strany nám zatím jen sdělují, že západní hodnoty znamenají jen rozvrat tradičních místních hodnot, nástup drog, alkoholu, prostituce, kriminality, rozvratu rodin a dalších “výdobytků” svobodné společnosti. Je to samozřejmě hrubé zjednodušení problému, ale zkušenost tady je a nelze ji ignorovat. Jsme jako obvykle svědky prosazování nějaké politické linie, aniž by zde byla snaha o pochopení místních poměrů a podstaty existujících problémů a příčin, které je vyvolaly. Opět funguje ta nadřazená přezíravost západní civilizace nad těmi východními zaostalci, která je tu už od křižáckých válek, kdy se západní ochránci božího hrobu vyznamenávali hlavně krutostí, hrabivostí a nesnášenlivostí. Kde obecně bereme tu “drzost”, že chceme někomu radit, nota bene v úplně odlišné kulturně-historické oblasti, jak a co má dělat a jak má žít, když si nejsme schopni udělat pořádek ani ve svém kulturním okruhu? Copak naše západní civilizace je vzorem nějaké dokonalosti? Jistě krásná idea volnosti rovnosti a svobody všech lidí v občanské společnosti dává bohužel i značný prostor pro korupci, podvody, organizovaný zločin, anarchii, lidskou vykořeněnost a frustraci. Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a proto sebeušlechtilejší důvody přítomnosti cizích vojáků kdekoli na světě nemohou přinést kýžený pozitivní výsledek, pokud se místní lidé sami nerozhodnou, že chtějí žít jinak a případně sami nepožádají o cizí pomoc. Jakákoliv snaha přinést “dobro” zvenčí se zákonitě míjí účinkem a jen vyvolává odpor těch, kteří se tak cítí ohroženi. A za těchto okolností nám také zákonitě bude přibývat hrdinů.


Čtenář glos I. K. mi napsal:
Pokud budeme ochotni a schopni svobodně a upřímně diskutovat, existuje naděje, že nemusí být zase tak špatně. Chtěl bych Vám především poděkovat za to, že jste otevřel tolik potřebnou diskusi nad otázkou smyslu angažmá vojáků z naší země v rámci sil tzv. západního světa v Afganistánu. Již samotný fakt, že ani po tolika letech bojů nelze dojít k jednoznačným odpovědím, stojí rozhodně za zamyšlení.
Mám stejně jako Vy, nepříjemný pocit z umělého mediálního humbuku, který u nás propukl po tragické smrti našich vojáků na afgánské misi. Každá smrt mladého člověka je tragedií. Ty ovšem k životu patří a patřit nadále budou. Smrt při plnění profesních úkolů má jinou příchuť nutností společenského ocenění jako výrazu úcty společnosti k sobě samotné. Smrt profesionálního vojáka na misi není o nic více důstojná, než smrt hasiče, záchranáře či policisty při plnění profesních povinností u nás nebo například novináře nebo lékaře na humanitární misi kdekoli po světě. Skutečně zodpovědná volba těchto profesí musí s možností vlastní smrti počítat.
Ten, kdo takto zvolil, zvolil svobodně s tímto vědomím. Nechápu proto a je mi líto, že pouze smrt vojáků na afgánské misi je mediálně tolik oceňována, zatímco smrt našich občanů při plnění jiných profesních povinností, ať u nás nebo v zahraničí, je neprávem přecházena okázalým mediálním nezájmem. Jakoby ty "jiné" smrti byly méně významné a pro zdraví společnosti méně potřebné. Společnost nemá potřebu se s nimi vyrovnávat houkáním sirén a vyzváněním zvonů. Proto si kladu otázku, nakolik si sami sebe, naší společnosti a její historické cesty vůbec vážíme, zdali ji vůbec jsme schopni bránit a zdali si pak "přežití" zasloužíme.


Čtenář glos V. Z. mi napsal:
K vámi vysloveným otázkám: jsem přesvědčen, že mise v Afghánistánu má vícero důvodů, jedná se o směsici cílů, zájmů a přesvědčení. Rozbuškou byl sice útok teroristů z 11.9.2001, ale myslím, že to byla skutečně jen rozbuška či, natvrdo řečeno - záminka. Důvody podle mého názoru jsou:
- iracionální snaha o vývoz "našich hodnot". Vývoz do země, kde obávám se není o ně (přinejmenším nyní) velký zájem, násilím se stejně nedají prosadit a pokud přece někde na chvíli ano, pak se stejně dlouho neudrží.
- snaha např. Spojených států o udržení či posílení vlivu v dané oblasti. To lze pochopit, ale zvolený postup morální rozhodně není a kladu si otázku proč se na tom má podílet AČR, neb pochybuju o nějakém skutečném přínosu pro českého daňového poplatníka.
- tlak ze strany výrobců zbraní. Nemám nic proti tomu, že chce někdo vydělat peníze, ale tenhle způsob (válka, daňová zátěž atd.) je odsouzeníhodný.
- pocit, že teď už nelze couvnout a uznat chybu, protože to bychom se přece zesměšnili
- hra na vojáčky. Některým lidem se možná po válce stýská a tak si hledají nepřítele, důvod se vždy nějaký najde.
- někteří možná skutečně mají pocit, že tímhle způsobem lze svět učinit bezpečnějším. Já si to nemyslím

Našly by se možná i další důvody, některé na hranici i za hranicí konspiračních teorii a do toho se pouštět nechci, ale možná se mýlím a přehlížím něco podstatného, co by za pozornost stálo.
Závěrem dodám, že nejsem příznivcem Talibánu ani islámu obecně. Afgháncům nic zlého nepřeju, naopak bych jim moc přál svobodu, kterou dnes nemají a my o ní také postupně přicházíme. Také nejsem antiamericky zaměřen, o vystoupení ČR z NATO neusiluji, mrzí mne jeho zneužívání stejně tak jako úpadek celé západní civilizace.



Stará zpráva:
Bývalý vítěz z Wimbledonu Boris Becker byl v říjnu 2002 odsouzen k dvouletému vězení s podmíněným odkladem na tři roky, k pokutě 500 000 euro a k uhrazení veškerých nákladů soudního řízení. Bývalý vítěz z Wimbledonu přiznal vinu, že se vyhnul placení daní ve výši asi 1,7 milionů euro tím, že tvrdil, že bydlí v daňovém ráji v Monte Carlo, přestože trvale pobýval v Mnichově.

Fotografie a jiné (nepolitické) texty Miroslava Macka zveřejňuje www.macekvbotach.cz

DALŠÍ INFORMACE: MACEK Miroslav (1944)

 
Zveřejněno 14.07.2014

Copyright 2000-2018 © ViditelnyMacek.cz