PONDĚLNÍ GLOSY 16.09.2013
Miroslava Macka
Některé děje jsou zcela předvídatelné: sociální dávky na bydlení rychle vytvořily ubytovny se superpředraženými byty. Takže jen za loňský rok skončilo v kapsách šmejdů 1,7 miliardy z našich kapes.
Erár to pak chce řešit způsobem, který je bohužel též předvídatelný: ministerstvo práce a sociálních věcí nabere další úředníky, kteří budou kontrolovat, jaké byty se za poskytnuté dávky pronajímají a dle vlastního uvážení pak dávky krátit.
Namísto jediného řešení dle zdravého selského rozumu: sociální dávky sloučit dle jednoznačných zákonných kritérií do jedné jediné a po vyplacení ponechat na příjemci, zda ji užije ku svému prospěchu nebo propije či prohraje na automatech a pak bídně chcípne v příkopu. Slitování pak žádného netřeba…
Josef Mlejnek Jr. v sobotních Lidovkách:
Politici nespadli z nebe ani se neprokutali na zem z pekla: do parlamentu a případně do vlády je dostaly hlasy voličů, kteří se však už den po volbách tváří, že s jejich výsledkem nemají nic společného. Není pak rozčilení nad „bordelem ve vládě a v parlamentu“ jen přestrojenou deziluzí ze života, který si skoro každý v mládí maluje mnohem růžověji, než jak se mu pak vyvede? Není, alespoň zčásti, vzteklým rozbitím zrcadla, v němž nesneseme pohled na vlastní tvář?
Jefim Fištejn v Reflexu:
„V dějinách lidstva se tyrani vždy mohli opřít o podporu davů. Lůzu žádný tyran ještě nikdy neoloupil, není si na ní co vzít, na rozdíl od těch, kdo vlastní majetek. Ty oloupit lze. Diktatura je tudíž vždy diktaturou nad vlastníky, nad daňovými poplatníky. Návod je jednoduchý: učiňte nemajetný dav početnější třídou společnosti, zaveďte všeobecné a rovné volby a ve výsledku dostanete Rusko nebo Venezuelu. Dav bude hlasovat pro a hlas vlastníka ztratí jakoukoliv váhu.“
Dodávám k tomu svůj dávný a neměnný názor: Jedinou cestou je návrat k přímým daním a znovuzavedení majetkového censu pro volební účast. Neboť logicky: proč by měli o užití veřejných prostředků rozhodovat i ti, kteří k nim nic nepřidávají? Ale než k tomu dojdeme, čeká nás ještě pořádný průšvih!
Markéta Pravdová, zástupkyně ředitele Ústavu pro jazyk český, v MF Dnes citovala profesora Janouška z Ústavu pro českou literaturu:
Všichni se učíme komunikovat, ovládáme komunikační techniku, ale už nemáme o čem komunikovat.
A dodává: Studenti umějí komunikovat, dokážou promptně zareagovat, cokoliv glosovat, ale je to tlachání. Mám vůbec pocit, že celá společnost začala jen tlachat.
Lamentatio Radka Buchty na facebooku stojí za zamyšlení:
Konečně kráčíme správným směrem! Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny jen 39,- Brambory jsou dražší jak banány. Z údajně zdravého rybího masa vyteče polovina vody. Masné výrobky neobsahují maso. V akčním letáku Kauflandu je 38 inzerátů na půjčení peněz. Jogurt obsahuje 45% mléka. Vepřová žebra jsou dražší než vepřová kýta. I během řeči s kamarádem telefonujeme. Čím víc věcí máme, tím víc po dalších toužíme. Náš mobil má tolik funkcí, že se jimi chlubíme přátelům, ale pro život jsou nevyužitelné. Švestky dovážíme z Argentiny. Na polích je víc slunečních kolektorů jak pšenice. Státní svátek je důvodem se opít, ale proč je ten den svátkem, to 90% lidí neví. Jihneme při pohledu na opuštěné psy, ale opuštění lidé nás nezajímají. Slovo "děkuji" nahradilo slovo "co za to". Máslová buchta má záruku 12 měsíců. Kilo sušeného slepičího hovna je dražší než kilo kuřecích stehen. Ve městě máme 6 pizzerií, ale knedlo-vepřo-zelo si nikde nedám. Návštěva kulturní památky vyjde rodinu na dva tisíce. Půlka rodičů nemá peníze, aby vlastní dítě poslali na lyžařský kurs. Doma denně gruntujeme, ale odpadky venku hodíme mimo popelnici. Na naší televizi večer přepneme 25 programů, ale najdeme jenom vaření celebrit, reality show u nebo reklamy. Svým blízkým pošleme třicet stupidních e-mailů, ale ani jednou se nezeptáme, jak se mají. Pod pojmem kultura se nám vybaví návštěva multikina. Pořizujeme si na splátky nadupané SUV, i když jednou týdně jedeme do supermarketu a jednou měsíčně navštívit rodiče v domově důchodců. Nejprodávanější knihy jsou kuchařky každého, kdo má do řiti díru, životopisy pseudohvězd a horoskopy. Existuje 30 časopisů pro ženy, ale ani jeden pro normální ženy. Nejčtenějším článkem na netu v rubrice KULTURA byl ten, jak si Hanychová žehlila kalhoty na těle napařovací žehličkou a opařila si frndu…
Erár to pak chce řešit způsobem, který je bohužel též předvídatelný: ministerstvo práce a sociálních věcí nabere další úředníky, kteří budou kontrolovat, jaké byty se za poskytnuté dávky pronajímají a dle vlastního uvážení pak dávky krátit.
Namísto jediného řešení dle zdravého selského rozumu: sociální dávky sloučit dle jednoznačných zákonných kritérií do jedné jediné a po vyplacení ponechat na příjemci, zda ji užije ku svému prospěchu nebo propije či prohraje na automatech a pak bídně chcípne v příkopu. Slitování pak žádného netřeba…
Josef Mlejnek Jr. v sobotních Lidovkách:
Politici nespadli z nebe ani se neprokutali na zem z pekla: do parlamentu a případně do vlády je dostaly hlasy voličů, kteří se však už den po volbách tváří, že s jejich výsledkem nemají nic společného. Není pak rozčilení nad „bordelem ve vládě a v parlamentu“ jen přestrojenou deziluzí ze života, který si skoro každý v mládí maluje mnohem růžověji, než jak se mu pak vyvede? Není, alespoň zčásti, vzteklým rozbitím zrcadla, v němž nesneseme pohled na vlastní tvář?
Jefim Fištejn v Reflexu:
„V dějinách lidstva se tyrani vždy mohli opřít o podporu davů. Lůzu žádný tyran ještě nikdy neoloupil, není si na ní co vzít, na rozdíl od těch, kdo vlastní majetek. Ty oloupit lze. Diktatura je tudíž vždy diktaturou nad vlastníky, nad daňovými poplatníky. Návod je jednoduchý: učiňte nemajetný dav početnější třídou společnosti, zaveďte všeobecné a rovné volby a ve výsledku dostanete Rusko nebo Venezuelu. Dav bude hlasovat pro a hlas vlastníka ztratí jakoukoliv váhu.“
Dodávám k tomu svůj dávný a neměnný názor: Jedinou cestou je návrat k přímým daním a znovuzavedení majetkového censu pro volební účast. Neboť logicky: proč by měli o užití veřejných prostředků rozhodovat i ti, kteří k nim nic nepřidávají? Ale než k tomu dojdeme, čeká nás ještě pořádný průšvih!
Markéta Pravdová, zástupkyně ředitele Ústavu pro jazyk český, v MF Dnes citovala profesora Janouška z Ústavu pro českou literaturu:
Všichni se učíme komunikovat, ovládáme komunikační techniku, ale už nemáme o čem komunikovat.
A dodává: Studenti umějí komunikovat, dokážou promptně zareagovat, cokoliv glosovat, ale je to tlachání. Mám vůbec pocit, že celá společnost začala jen tlachat.
Lamentatio Radka Buchty na facebooku stojí za zamyšlení:
Konečně kráčíme správným směrem! Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny jen 39,- Brambory jsou dražší jak banány. Z údajně zdravého rybího masa vyteče polovina vody. Masné výrobky neobsahují maso. V akčním letáku Kauflandu je 38 inzerátů na půjčení peněz. Jogurt obsahuje 45% mléka. Vepřová žebra jsou dražší než vepřová kýta. I během řeči s kamarádem telefonujeme. Čím víc věcí máme, tím víc po dalších toužíme. Náš mobil má tolik funkcí, že se jimi chlubíme přátelům, ale pro život jsou nevyužitelné. Švestky dovážíme z Argentiny. Na polích je víc slunečních kolektorů jak pšenice. Státní svátek je důvodem se opít, ale proč je ten den svátkem, to 90% lidí neví. Jihneme při pohledu na opuštěné psy, ale opuštění lidé nás nezajímají. Slovo "děkuji" nahradilo slovo "co za to". Máslová buchta má záruku 12 měsíců. Kilo sušeného slepičího hovna je dražší než kilo kuřecích stehen. Ve městě máme 6 pizzerií, ale knedlo-vepřo-zelo si nikde nedám. Návštěva kulturní památky vyjde rodinu na dva tisíce. Půlka rodičů nemá peníze, aby vlastní dítě poslali na lyžařský kurs. Doma denně gruntujeme, ale odpadky venku hodíme mimo popelnici. Na naší televizi večer přepneme 25 programů, ale najdeme jenom vaření celebrit, reality show u nebo reklamy. Svým blízkým pošleme třicet stupidních e-mailů, ale ani jednou se nezeptáme, jak se mají. Pod pojmem kultura se nám vybaví návštěva multikina. Pořizujeme si na splátky nadupané SUV, i když jednou týdně jedeme do supermarketu a jednou měsíčně navštívit rodiče v domově důchodců. Nejprodávanější knihy jsou kuchařky každého, kdo má do řiti díru, životopisy pseudohvězd a horoskopy. Existuje 30 časopisů pro ženy, ale ani jeden pro normální ženy. Nejčtenějším článkem na netu v rubrice KULTURA byl ten, jak si Hanychová žehlila kalhoty na těle napařovací žehličkou a opařila si frndu…