PONDĚLNÍ GLOSY 10.01.2011
Miroslava Macka
Čtenář glos P. J. mi napsal:
Říká se : "O mrtvých, jen dobře.” Souhlasím, avšak v případě Jiřího Dienstbiera, o jehož smrti přinesla zprávu sobotní média, si přece jen nemohu odpustit malou poznámku.
Ne, že bych o něm chtěl snad hovořit špatně, tak dobře jsem ho neznal, ale zaujalo mě pár větiček z jeho internetového mininekrologu, a sice:
" Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 v Kladně, vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Burgundské univerzitě v Dijonu si vysloužil titul doctor honoris causa. Začínal jako redaktor a komentátor v Československém rozhlase. Pracoval také jako zpravodaj v západní Evropě, na Dálném východě a v USA”.
Dvě naprosto banální věty, které dnešnímu člověku mladšímu 40-ti let řeknou právě a jenom tolik, co je v nich doslovně napsáno. Avšak nám, už přece jen jaksi pamětníkům, toho o Jiřím Dienstbierovi řeknou mnohem a mnohem více. Ten, kdo v 50. letech mohl takto vystudovat a v 60. letech jako mladík dělat zahraničního zpravodaje v uvedených destinacích, tak ten už musel mít setsakra důvěru tehdejší všeobjímající a všemuvládnoucí komunistické partaje a sám musel být oddaný mládežník a posléze kovaný soudruh. Polistopadovou gloriolu mu vyneslo pak už jen to, že se v osmašedesátém nechal postavit za ten mančaft soudruhů, kteří prohráli s mančaftem soudruhů kovanějších, kteří si to zase posichrovali v Moskvě.
Proč o tom vlastně mluvím. Jiří Dienstbier není jistě jediný, jehož životopis jakoby začínal až rokem 1968 popřípadě podpisem Charty 77. Asi bychom si měli častěji připomínat, jací lidé nám často udělují lekce z demokracie a jaké lidi často uměle považujeme za morální autority.
Audit na ministerstvu vnitra mj. odhalil, že jeho příspěvková organizace Zařízení služeb si před lety najala na praní prádla bez výběrového řízení firmu se zcela neprůhlednou vlastnickou strukturou a té navíc pronajala několikapatrový areál za 5.000.-. Kč měsíčně, ač mohla požadovat padesátkrát víc. Podle kontrolorů jsou prý zjištění natolik závažná, že ZVAŽUJÍ podání trestního oznámení.
Podle neúplných seznamů byla pětina dnešních soudců členy KSČ. Vrchní soud v Praze je ovšem výjimkou: v KSČ byla před listopadem 1989 více než třetina stávajících soudců a z vedení tohoto soudu všichni! Holt "lidé zvláštního ražení"...
Tak to mi hlava nebere: důchodové spoření do soukromých fondů bude prý povinné, ale lidé se nemusejí obávat: budou mít možnost spořit do fondů, které budou hospodsařit výhradně se státními dluhopisy a nebo rovnou do fondu státního.
Jak rád bych žil ve státě, který ze mne nedělá nesvéprávného blbce a ponechá mi moje peníze, abych si spořil a investoval dle vlastního uvážení!
Říká se : "O mrtvých, jen dobře.” Souhlasím, avšak v případě Jiřího Dienstbiera, o jehož smrti přinesla zprávu sobotní média, si přece jen nemohu odpustit malou poznámku.
Ne, že bych o něm chtěl snad hovořit špatně, tak dobře jsem ho neznal, ale zaujalo mě pár větiček z jeho internetového mininekrologu, a sice:
" Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 v Kladně, vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Burgundské univerzitě v Dijonu si vysloužil titul doctor honoris causa. Začínal jako redaktor a komentátor v Československém rozhlase. Pracoval také jako zpravodaj v západní Evropě, na Dálném východě a v USA”.
Dvě naprosto banální věty, které dnešnímu člověku mladšímu 40-ti let řeknou právě a jenom tolik, co je v nich doslovně napsáno. Avšak nám, už přece jen jaksi pamětníkům, toho o Jiřím Dienstbierovi řeknou mnohem a mnohem více. Ten, kdo v 50. letech mohl takto vystudovat a v 60. letech jako mladík dělat zahraničního zpravodaje v uvedených destinacích, tak ten už musel mít setsakra důvěru tehdejší všeobjímající a všemuvládnoucí komunistické partaje a sám musel být oddaný mládežník a posléze kovaný soudruh. Polistopadovou gloriolu mu vyneslo pak už jen to, že se v osmašedesátém nechal postavit za ten mančaft soudruhů, kteří prohráli s mančaftem soudruhů kovanějších, kteří si to zase posichrovali v Moskvě.
Proč o tom vlastně mluvím. Jiří Dienstbier není jistě jediný, jehož životopis jakoby začínal až rokem 1968 popřípadě podpisem Charty 77. Asi bychom si měli častěji připomínat, jací lidé nám často udělují lekce z demokracie a jaké lidi často uměle považujeme za morální autority.
Audit na ministerstvu vnitra mj. odhalil, že jeho příspěvková organizace Zařízení služeb si před lety najala na praní prádla bez výběrového řízení firmu se zcela neprůhlednou vlastnickou strukturou a té navíc pronajala několikapatrový areál za 5.000.-. Kč měsíčně, ač mohla požadovat padesátkrát víc. Podle kontrolorů jsou prý zjištění natolik závažná, že ZVAŽUJÍ podání trestního oznámení.
Podle neúplných seznamů byla pětina dnešních soudců členy KSČ. Vrchní soud v Praze je ovšem výjimkou: v KSČ byla před listopadem 1989 více než třetina stávajících soudců a z vedení tohoto soudu všichni! Holt "lidé zvláštního ražení"...
Tak to mi hlava nebere: důchodové spoření do soukromých fondů bude prý povinné, ale lidé se nemusejí obávat: budou mít možnost spořit do fondů, které budou hospodsařit výhradně se státními dluhopisy a nebo rovnou do fondu státního.
Jak rád bych žil ve státě, který ze mne nedělá nesvéprávného blbce a ponechá mi moje peníze, abych si spořil a investoval dle vlastního uvážení!