Homepage

Příběh: Po 12 letech života v kleci se učí být šťastná

Brandýs nad Labem - Dvanáct let byla Zora Velínová (33) zavřena celý den v klecovém lůžku. Personál ústavu sociální péče ji považoval za nebezpečnou sobě i druhým.

Dnes žije již dva roky jako ostatní obyvatelé ústavu a začíná znovu věřit lidem. "Týrali jsme ji," přiznává jedna z pracovnic zařízení, které nyní připravuje Zorku na život mimo ústav - ve vlastním domku.

Drobně prší. Na lavičce vlakového nádraží sedí Zora a s napětím čeká na vlak. Když se kolem prořítí nákladní souprava, rozzáří se jí oči. Kvůli tomu sem přijela.

Její asistentka ji odváží zpátky domů, do nedalekého ústavu v Brandýse nad Labem. Na dnešní vlak bude s radostí vzpomínat ještě několik dní. Je jiná než většina z nás. Narodila se s těžkým mentálním postižením.

Řev raněného zvířete

Když Pavlína Marhanová (35) začala před sedmi lety pracovat v ústavu, byla Zorka nejproblémovějším chovancem.

Klecové lůžko opouštěla jen když ji vedly na záchod. Jídlo dostávala výhradně rozmixované - i chleba s máslem a medem k snídani.

"Když jsem sloužila noční, ozýval se z prvního patra z izolační místnosti řev jak od raněného zvířete," vzpomíná Marhanová. "Všechno, co měla v kleci, zničila. Šaty, lůžkoviny trhala na úzké proužky, nevzpomínám si, že by byla někdy venku na zahradě."

Vedení ústavu ji považovalo za nebezpečnou sobě i ostatním. Roky prožila na izolační místnosti v kovové, i zhora uzavřené kleci.

Z ústavu bude kavárna

Radikální změnu do Zorčina života přineslo až rozhodnutí Středočeského kraje zrušit všechna klecová lůžka ve svých zařízeních. Ředitelé, kteří to nechtěli akceptovat, byli odvoláni.

V létě 2006 nový ředitel Ivan Semecký zakázal klece používat. "Když jsem viděl izolační místnost s klecí, byl jsem zděšen," vzpomíná dnes. Podle pamětníků tam Zorka byla zavřená 12 let.

Dnes už žije dvacet bývalých obyvatel ústavu v chráněných bytech pronajatých od soukromníků. Další skupina se připravuje. Do tří let by v ústavu mělo z původní stovky zůstat třicet klientů, kteří se stěhovat nechtějí.

"Je to jen otázka peněz na asistenty, samotný pronájem drahý není," říká ředitel. V uvolněné budově v historickém centru Brandýsa by vznikla galerie s kavárnou obsluhovanou bývalými obyvateli.

Pět klientek s největšími problémy už své osobní asistentky má.

Roky jsme ji týrali

Šárka Henychová (40) připravuje Zorce individuální plán. "Nejprve jsem si musela získat její důvěru, teď ji zbavuji strachu z ostatních lidí," říká Henychová. Velký úspěch je, že se nebojí vracet od rodičů zpět do ústavu.

Zorka nejraději leží ve své posteli prohlíží si módní časopisy, a pak je trhá na malé kousky, dělá to soustředěně a trpělivě.

Má vlastní pokoj a kdykoliv ho může opustit. Jíst chodí s ostatními a nají se sama, prochází se po ústavu a navazuje kontakty. Ráda se koupe a chodí na výlety, i když jen pár metrů kolem domu. Nepotřebuje již tolik léků jako v minulosti.

Vychovatelky které ji znaly dřív, nevěří svým očím. "Je to úplný obrat, Zorka si dokonce vybírá oblečení, které si chce vzít, komunikuje. Nikdo nevěřil, že to dokáže, ani já ne," přiznává Pavlína Marhanová. "Myslím, že jsme ji ty roky týrali."

Rodiče Zorky si konečně mohou oddechnout. Celý její život se jí snažili zajistit nejlepší péči, pravidelně si ji berou domů. Soustavná péče je však nad jejich síly. Při každém návratu do ústavu Zorka zuřila, poslední dobou se už nebrání.

Od tří let Zorka vystřídala několik pečovatelských zařízení. Rodiče jsou přesvědčeni, že ji v nich tloukli a dávali silné dávky psychofarmak a za trest, když se svlékala, nechávali otevřené okno, aby jí byla zima.

"Doma má svůj pokoj, spoustu věcí zničila, okna jsme museli zasklívat mnohokrát, ale nikdy jsme ji nezavírali do klece," říká maminka Marta Velínová. "I když Zorka nemluví, je krásně poznat, co dělá ráda, a co jí vadí".

Happy end jen pro někoho

Zorčin krušný život jí paradoxně může pomoci do budoucnosti. Sdružení Quip, usilující o zlepšení právního postavení lidí s postižením, si ji vybralo jako modelový příklad dobré praxe. Spolu s vedením ústavu, rodiči a její asistentkou ji připravují na velkou událost.

"Zorčina dřívější velká agresivita byla způsobena naprostým nepřizpůsobením životního prostředí jejím potřebám ," říká ředitelka Quipu Milena Johnová. "Zorka pro životní spokojenost a pro odstranění agresivních projevů potřebuje žít v malé domácnosti, nejlépe domku, kde si bude moci cokoli vzít bez toho, že by to ostatním vadilo, kde bude moci jít v soukromí na záchod nebo do koupelny, kde bude mít možnost si sama vzít z ledničky např. jogurt. To v ústavu nelze dosáhnout," dodává Johnová.

Zatímco v ústavech Středočeského kraje není už jediné klecové lůžko, česká praxe zavírat lidi s postižením je v jiných regionech stále akceptována.

Například v ústavu v Liběšicích u Litoměřic žije dvacet klientů v klecích. Po reportáži BBC provedlo ministerstvo práce a sociálních věcí v ústavu inspekci. Závěr byl lapidární: "Práva klientů nejsou porušována."

Fotofrafie, video a další informace naleznete na http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=606163

Fotografie a jiné (nepolitické) texty Miroslava Macka zveřejňuje www.macekvbotach.cz

Zveřejněno 21.07.2008 v 09:39 hodin

Copyright 2000-2017 © ViditelnyMacek.cz